Dohonit svůj stín

02. září 2009, 14:43 - János Sebeök
02. září 2009, 14:43

Před odpovědností nemůžeme utéct ani do dávných zlatých dob, ani do paralelních světů

Problém, co zůstane zachováno, a co dojde zkázy, platil téměř do dnešních dnů za pouhou řečnickou otázku. K jejímu zodpovězení byli povolaní především filozofové, spisovatelé, umělci, historici a archeologové. Vynořilo se však mnoho dalších, dosud neznámých aspektů pomíjivosti a stálosti. Příkladem za všechny budiž odpad. Například plastový, jehož rozklad sice také není úplný, ale v poněkud jiném slova smyslu, než k němuž odkazuje Horatiovo rčení non omnis moriar, tedy nezemřu zcela. U Horatia šlo spíše o nesmrtelnost duše či uměleckého díla. Nám se však nabízí v této souvislosti několik otázek k utřídění.

Přímá konfrontace

Především, jak se stalo, že ekologická stopa druhu Homo sapiens během takové krátké doby narostla do natolik obřích rozměrů? Kdy a z jakých důvodů se začal nad naší planetou rozprostírat onen hrozivě velký a temný stín? A pokud opravdu existují inteligentní civilizace na jiných planetách, jakou formu má asi ten jejich? Byl proces, který nás zavedl až sem, nezbytný? Nebo se to prostě jen někde zvrhlo? Musí lidský vývoj vyústit do formy technické civilizace?
Nedávná letecká katastrofa Air France nás přivedla k přímé konfrontaci jednak s mocí pomíjivosti, jednak s existencí trvalosti. Během pouhých několika okamžiků zahučela civilizace nesená na křídlech dopravního letounu do hlubin Poseidonovy říše. A hladina moře vzápětí vyjevila další skutečnost – mořský živel dnes slouží jako jakási mateřská loď přepravující smetí. Jen do oceánů se ročně vylije na dvě stě milionů tun odpadu. Tato skutečnost mě logicky vede k následující otázce: Může Země ještě vůbec někdy zapomenout na stopu, kterou na ní člověk zanechal?

Nesmazatelná minulost

Je tomu právě 40 let od okamžiku, kdy Neil Armstrong poprvé stanul na povrchu Měsíce a pronesl slavnou větu: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“ Měsíc postrádá atmosféru, a proto je dost dobře možné, že pokud se v nejbližší době nesrazí s meteoritem, bude otisk Armstrongovy stopy vidět ještě mnoho světelných let. Zatímco lidskou stopu, dejme tomu na pláži v Riu, smyje vlna během jediného okamžiku, případně ji pohřbí síla větru, tu ekologickou člověka lze přirovnat spíš k zanechané Armstrongem na Měsíci.
Mám podezření hraničící s jistotou, že minulost je prakticky nesmazatelná. Všechna ta povrchová těžba, mnohamiliontunová železobetonová monstra, jako je čínská přehrada Tři soutěsky, velkoměsta, silnice, atomové elektrárny a skládky jsou až příliš výraznými stopami, aby někdy mohly zcela zmizet. Stopy našich stop budou vidět až do doby, dokud za čtyři miliardy let Slunce, povýšené na Rudého obra, nepohltí naši planetu jako jakousi strusku. Bylo-li před 3,5 miliardami let možné, aby nově vzniklý primitivní jednobuněčný život zanechal na Zemi dodnes viditelné stopy, bylo by bláhové se domnívat, že ty naše, podstatně výraznější, mohou kdy z planety nadobro zmizet. V tomto smyslu je Země popsaným listem, který se už nikdy nemůže vrátit do stadia „tabula rasa“.
Jinou otázkou je, čím by byla Země bez člověka. Co by se stalo, kdyby z ní, dejme tomu do zítřka, zmizela veškerá civilizace – například odcestovala na jinou planetu. Jak dokazují příslušné odhady vědeckého filozofa Nicka Bostroma, příroda by si v takovém případě teatrálně a okázale přivlastnila zpět všechno, co jsme jí odebrali. Jen si představme znovuoživlý chrámový komplex Angkor nebo kamenné bloky pohřbených mexických měst obrostlé kořeny…!

Teorie

Fakt, že dle našich zkušeností je stín, či chcete-li ekologická stopa, tím větší, čím vyspělejší je civilizace, a skutečnost, že jsou tyto stopy prakticky neodstranitelné, může zároveň sloužit jako stejně přesvědčivý argument pro jisté alternativní teorie. Kromě popíračů holokaustu či přistání na Měsíci totiž existují i tací, kteří se „odvěkého ducha popírání“ snaží uplatnit i v archeologickém oboru. Někteří dokonce hovoří o alternativním archeologickém směru. S odvoláním na to, že každá vykopávka nemusí pocházet z vrstvy horniny, odkud by dle všeho pocházet měla.
V intelektuálních kruzích mimo proud obecných přesvědčení je oblíbená stále se vracející domněnka, že jsme to nebyli my, kdo měl na svědomí vznik první velké lidské civilizace. Další podobná teorie tvrdí, že paralelně s naší civilizací žije ve vesmíru jiná, neviditelná – mimozemšťané. Nemluvě o himalájském Yettim, případně americkém Bigfootovi. Pokud vezmeme v úvahu až nepravděpodobně obrovský stín, který vrhá na planetu současná civilizace, zdá se mi logické, že nejen velká starodávná civilizace a paralelní světy, ale třebas i pouhý domorodý kmen by bývaly musely vyprodukovat podstatně více specifických stop a značek. K čemu nám však je vědomí, že existoval nějaký zlatý věk nebo přítomnost těch druhých? Není to nakonec tak trochu jedno? Jednou bychom už měli vzít na vědomí následující. Podstatou hypotézy o UFO i o někdejším zlatém věku civilizace je, že v prostoru, respektive v čase zpochybňují bezprecedentnost současného stavu. K čemu nám tohle vědomí vlastně je? Proč je důležité o tom všem vědět? Protože odpovědnost lze rázem rozdělit a v tomto smyslu není dosud mrtvá ani naděje. Jinak řečeno, vždy je tu nějaká nová.

Řešení právě teď

Přízračná je podobnost řečeného s Danteho představou o východním a západním typu lidské životní pouti. Dle hinduismu a buddhismu není život ničím než zastavením mezi mnoha dalšími životními formami. Se zkušeností existence se už rodíme, a ačkoli „na život už leckdo zemřel“, máme možnost žít znovu, i když v jiném těle. Hřích coby jakási novodobá poukázka na zaměstnaneckou rekreaci je dědičný už od prvních generací, a činíme-li špatná rozhodnutí, odpovědnost za ně je bezpočtukrát přenosná na následující. Důsledky našich rozhodnutí nejsou nikdy definitivní, neboť kdo nyní pochybil, může vše napravit během další inkarnace.
Jinak to vidí Ježíš Kristus. V křesťanství reprízy neexistují. Spadne-li opona, je konec. Přídavky se nekonají. Ze záhrobí se dosud nikdy nikdo nevrátil a rozsudek vynesený nad námi platí jednou provždy. Proto mělo křesťanství vždy blíže k Darwinovi než k Buddhovi.
Na onu originální, neopakovatelnou křivku evoluce je snazší pohlížet jako na určitou metaforu biblické genesis než jako na neřízený proces inkarnace, duše vždy připravené se navrátit „do sebe“. Není samozřejmě sporu, že jogín zachází s dechem mnohem hlouběji a efektněji, považuji se však přece jen spíše za křesťana a evolucionistu, jakkoli se mi u toho mnohdy nedostává dechu. Věřím v teď a projednou. A v to, že nebylo jindy a není jinde. Jsem přesvědčen, že před odpovědností nemůžeme utéct ani do dávných zlatých dob, ani do paralelních světů. Řešit je třeba hned. Co je třeba řešit? Všechno. Pochybíme-li nyní, můžeme být zatraceni jednou provždy. A naopak. Pokud se nám podaří něco vyřešit právě teď, může mít naše řešení třeba i trvalou platnost.

Otázky

Jak se stalo, že ekologická stopa druhu Homo sapiens během takové krátké doby narostla do natolik obřích rozměrů?
Kdy a z jakých důvodů se začal nad naší planetou rozprostírat onen hrozivě velký a temný stín?
Pokud opravdu existují inteligentní civilizace na jiných planetách, jakou formu má asi jejich stín?
Byl proces, který nás zavedl až sem, nezbytný? Nebo se to prostě jen někde zvrhlo?
Musí lidský vývoj vyústit do formy technické civilizace?

Situace

V křesťanství reprízy neexistují. Spadne-li opona, je konec. Přídavky se nekonají.
Ze záhrobí se dosud nikdy nikdo nevrátil a rozsudek vynesený nad námi platí jednou provždy.
Proto mělo křesťanství vždy blíže k Darwinovi než k Buddhovi.

Překlad: Adéla Gálová

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče