Dodejte mi optimismu

08. prosince 2011, 13:15 - Václav Klaus
08. prosince 2011, 13:15

Prezident ve svém projevu na vánočním setkání manažerů Euro Business Breakfast tradičně bilancoval uplynulý rok

Každoroční předvánoční setkání týdeníku Euro s prezidentem republiky se už pro mne v jistém smyslu stalo jakousi neoficiální přípravou či zkouškou na novoroční projev. Rozdílů mezi těmito dvěma vystoupeními je mnoho a jeden z nejvýznamnějších je v tom, že z novoročního projevu musí vyzařovat jistý optimismus a naděje, protože o tom novoroční projev je, zatímco vystoupení na Euro Breakfastu může být analytičtější. A proto varovnější a přísnější.

Očekávání, která se nenaplnila

Je třeba říci, že rok 2011 naše očekávání buď nesplnil, nebo je splnil v menší míře, než jsme si přáli. Pokud si naše loňské úvahy pamatuji dobře, základní předpoklady o roce 2011 byly u nás formulovány zhruba takto:
1. Měl to být první ucelený rok fungování nové vlády, která má za sebou silnou většinu v Parlamentu a která má mít přirozený počáteční elán; vlády, která ví, že se nejvýraznější reformy musejí udělat na počátku čtyřletého volebního období, a ne v jeho konci; vlády, která musela chtít využít i toho, že v roce 2011 nejsou žádné volby, neboť volby, ať si to přejeme nebo nepřejeme, politickou atmosféru v zemi vždy zneklidní a rozvíří.
2. Měl to být rok ekonomického růstu, který by navázal na pozitivní čísla ekonomiky v roce 2010 (po krizovém poklesu roku 2009) a který měl přinést růst HDP v řádu někde kolem tří procent. Věděli jsme, že to sice z České republiky žádného asijského tygra neudělá, ale věřili jsme, že nám to umožní sestavit státní rozpočet na rok 2012 a přibrzdit tempo růstu našeho státního dluhu (bohužel nikoli dluh snižovat). Zároveň měl tento růst přispět k elementárnímu uspokojení požadavků některých hlasitých sociálních a profesních skupin v zemi.
3. Nejen my, ale i celá Evropa měla udělat krok vpřed. Očekávalo se, že se v Evropě prosadí ekonomický růst – v průměru v obdobné výši jako v České republice. Pokračování (neboli nevyřešení) evropské dluhové krize jsme sice očekávali také, ale spíše jsme předpokládali její pouhé pokračování než její viditelné prohloubení a než výrazný nárůst jejích nepříznivých doprovodných efektů pro členské i nečlenské země eurozóny.
Někdo jistě mohl mít či měl expektace jiné, ale věřím, že to, co jsem teď zformuloval, bylo většinovým názorem, který politickým, odborně-ekonomickým či mediálním mainstreamem zpochybňován nebyl. Jeho odmítání bylo spíše názorem menšinovým. I já jsem se pohyboval v tomto proudu, byť možná v jeho pesimističtější variantě. Varoval jsem sice před dlouhodobými důsledky pokračování cesty ve vyjetých kolejích evropské integrace a evropského sociálně-ekonomického systému, ale krátkodobě jsem nebubnoval na poplach. Zpětně musím říci, že jsem se mýlil a že jsem byl příliš optimistický.

Populistický útok na politiku

K domácí politické situaci bych si dovolil říci, že se vláda ukázala být slabší a méně výkonná, než jak to vypadalo na podzim roku 2010. Oslabovaly ji vnitrokoaliční spory jednotlivých stran vůči sobě navzájem, oslabovaly ji prokázané či neprokázané aféry několika členů vlády, oslabovaly ji odchody několika ministrů, které nastaly v momentu, kdy se konečně začali seznamovat se svým ministerstvem a s úkoly, které je čekají, oslabovaly ji i vnitřní spory uvnitř jednotlivých stran vládní koalice. Nejvíce ji ale oslabovaly reálné – nikoli pouze politické – spory mezi jednotlivými koaličními stranami ohledně základních parametrů reformních záměrů vlády, a tudíž absence pevného názoru na některé zásadní věci. Spory tedy měly i věcný základ, nejen povrchně politický.
Vládu oslaboval i zesilující se mediální útok na celý politický establishment. V souladu s módními světovými internetovo-facebookovo-twitterovými tendencemi i u nás nastal populistický útok na politiku jako takovou, který strany vládní koalice nebyly schopné odvrátit, ale dokonce se leckdy jedna proti druhé na této strašně laciné vlně „vezly“. Ani opoziční sociální demokracie nehrála roli standardní opozice konkrétní vlády, ale roli odpůrce celého dnešního politicko-ekonomicko-sociálního systému či režimu. Toto všechno naši politickou situaci komplikovalo a racionální vládnutí – byla-li ho vláda schopna – to v podstatě znemožňovalo.

Vnější faktory

Ekonomika se tedy v roce 2011 vyvíjela daleko pomaleji, než bylo očekáváno, což mělo své vnitřní i vnější příčiny. Není – výjimečně – žádnou výmluvou, když řekneme, že větší roli hrály faktory vnější než vnitřní, ale je třeba dodat, že domácí politická nejistota nic pozitivního české ekonomice nepřidávala. Pro malou otevřenou ekonomiku, a česká ekonomika je učebnicovým případem takové ekonomiky, je dominantním růstovým faktorem poptávka po jejím vývozu a vývoz byl proti poklesu v roce 2009 (řádově o deset procent) a oproti růstu v roce 2010 (o 16,6 procenta) v roce 2011 za prvních deset měsíců vyšší o slušných 14 procent. Nemám k dispozici ekonometrický model české ekonomiky, který by mi umožnil odhadnout, kolik procent růstu exportu „vytvoří“ jednoprocentní růst našeho HDP. Není to poměr jedna ku jedné. Hledal bych to – kvůli vysoké dovozní náročnosti našeho exportu – někde kolem čtyř až pěti procent. Spekulovat o budoucí zahraniční poptávce po našem vývozu se neodvažuji.
Naši exportéři dlouho volali po snižování našeho měnového kurzu. Někteří z nás jim opakovaně říkali, že dlouhodobou tendencí bude v každém případě vývoj opačný – tedy kurzový vzestup – a že se na něj musí dobře připravit a předem adaptovat. Nedomnívám se ani teď, a to je možná zase můj relativně optimistický pohled, že nás postihne taková ekonomická katastrofa, která by dlouhodobý apreciační trend naší koruny zastavila, či dokonce zvrátila. Nicméně teď je vývoj kurzu – vývoj, který bych rád označoval za krátkodobý – ve směru poklesu, a to by mělo být pro naše exportéry evidentní výhodou. Je zajímavé, že teď mlčí. Možná mají spolu se mnou strach, aby tento pokles nebyl signálem relativně slábnoucí síly české ekonomiky. Exportéři – mimochodem – hlasitě vyžadovali co nejrychlejší přijetí eura. Myslí si to i teď?

Primární byl boj o dotace

Vývoj základních odvětví naší ekonomiky v letošním roce není nijak přesvědčivý. Průmysl roste velmi pomalu, o 1,7 procenta (data říjen 2011 oproti říjnu 2010). Stavební výroba dále vytrvale klesá, podle posledních meziročních dat o osm procent, protože stát stavebnictví nedává – kvůli svým rozpočtovým problémům – žádné velké infrastrukturní zakázky. Zemědělství sice bude jako celek v letošním roce ziskové, ale není důvod se radovat. Je to jen díky dotacím. Konkurenční boj o zákazníka se změnil na konkurenční boj o výši získaných dotací z Bruselu. Ohledně pohybu HDP stačí ocitovat nadpis Rychlých informací Českého statistického úřadu z 15. listopadu 2011: „Růst HDP se ve 3. čtvrtletí zastavil.“
Krátkodobou dynamiku naší ekonomiky sice jistě více ovlivňuje poptávka než nabídka, ale ani ze strany nabídky žádné nové růstové impulzy nepřicházely. Náš systém regulace, kontroly a administrace ekonomiky k ekonomickému růstu příznivý není. K žádnému výraznému zvýšení flexibility u nás nedošlo ani na trhu práce, pracovní zákonodárství je nadále relativně rigidní. Zátěž různými evropskými, údajně dobře míněnými regulacemi, jako je REACH (v chemickém průmyslu), nebo boj s fiktivním globálním oteplováním formou takzvané dekarbonizace energetiky ekonomiku evidentně brzdí. Bylo by nelogické, kdyby tomu tak nebylo. Tyto nepříznivé dopady měl očekávat každý, kdo chtěl bojovat s teplotou na naší modré planetě.

Nejslabším článkem je eurozóna

Žádný krok vpřed neudělal ani náš hlavní ekonomický partner – Evropa. I tam se ekonomický růst zpomaluje, ne-li zastavuje, i tam pokračuje v plné síle dluhová krize, ale o tom dnes příliš podrobně mluvit nehodlám.
Dnešní eurodluhová krize je logickým vyústěním vývoje Evropy v posledních letech i desetiletích a je pouze oním pověstným vršíčkem ledovce, jehož většina se stále ještě skrývá pod hladinou. V krizi je nejenom projekt společné evropské měny aplikované ve velmi heterogenním evropském prostoru, v krizi je celý koncept evropské integrace a současně s ním i evropský ekonomicko-sociální model.
Eurozóna je nejslabším článkem tohoto řetězu, a proto největší viditelný problém musel nastat právě tam. Musím však varovat před podceňováním těch méně viditelných, méně akutních, ale o to zásadnějších problémů. Relativní zaostávání Evropy za rychlým vývojem v minulosti neexistujících ekonomických center současného světa, přesun ekonomické dynamiky mimo Evropu (a částečně i mimo Ameriku) a sebevědomí těchto rychle rostoucích zemí situaci ve světě zásadně mění. Evropa si to nechce připustit a už vůbec ne veřejně přiznat. Pořád se tváří, že právě ona je vzorem pro zbytek světa, což už dávno není pravda. Problémy Evropy nejsou jen ekonomické v úzce vymezeném slova smyslu. Její problémy jsou do značné míry civilizačně-kulturní. Evropa ztrácí dech, ztrácí výkon, ztrácí dlouhodobější uvažování, spíše spotřebovává, než investuje, spíše se zadlužuje, než spoří, spíše odpočívá a „dovolenkuje“, než pracuje. Ale to by už byla jiná debata.
Odhadovat budoucí vývoj je v této chvíli nesmírně obtížné. Pravděpodobný je minimální růst, ne-li stagnace. Vyloučen není ani ekonomický pokles. Možnosti s tím něco krátkodobě udělat aktivní politikou státu jsou velmi malé. Šířit nepodložené iluze o jakýchsi „prorůstových opatřeních státu“ by bylo politicky velmi nezodpovědné. Zahraniční poptávku žádnými našimi domácími opatřeními vyvolávat nemůžeme – maximálně nám může pomoci náš měnový kurz, ale ten nedirigujeme. Dnešní rozpočtový deficit u nás doma žádnou fiskální expanzi neumožňuje. Prostor pro expanzi jsme si měli vytvářet v době rychlého růstu HDP před rokem 2008, teď tento prostor nemáme. Problémem bude udržovat náš rozpočtový deficit na únosné úrovni i bez fiskálních stimulů obamovského typu. Začal jsem nadsázkou, že je pro mne vystoupení na tomto setkání jakousi zkouškou na novoroční projev. Tolik minut 1. ledna k dispozici mít nebudu a – jak jsem již řekl – ten bude muset být optimističtější. Vy všichni máte optimismu jistě dost, a proto vám ho nemusím dodávat. Vy byste ho měli dodávat mně.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče