Dočkají se klienti Consus fondu spravedlnosti?

05. května 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
05. května 2003, 00:00

České soudnictví je v krizi. Na soudcovských stolech se vrší případy, bez naděje na brzké vyřešení. Rychlost a spravedlnost procesu, zaručené ústavou, se tak stávají zbožným přáním, ne-li přímo výsměchem.

České soudnictví přináší problémy desetitisícům občanů

České soudnictví je v krizi. Na soudcovských stolech se vrší případy, bez naděje na brzké vyřešení. Rychlost a spravedlnost procesu, zaručené ústavou, se tak stávají zbožným přáním, ne-li přímo výsměchem.

V roce 1991 byl v rámci první vlny kuponové privatizace založen i Consus investiční fond. Jeho základní jmění dosáhlo celkem více než půl miliardy korun. Dnes je fond na odpis. Jak se to mohlo stát?

Na počátku byl tunel

„Vše začalo v roce 1996,“ vzpomíná generální ředitel Consus fondu Vratislav Šlajer. „Na jaře tohoto roku jsem byl služebně mimo republiku. Tehdy jistí manželé Marešovi zkorumpovali vysokými odměnami čtyři členy představenstva fondu a díky jim vyvedli akcie z fondu ven. Ty pak prodali, ale peníze za prodej akcií zůstaly na jejich účtech. Do fondu se nevrátilo nic,“ shrnuje ředitel. Způsob, jak tunelování fondu dosáhli, byl následující: Koupení členové představenstva, kterým byla slíbena měsíční odměna v rozmezí 25 000 až 50 000 Kč po dobu několika let, v době nepřítomnosti předsedy představenstva dali paní Marešové plné moci, které jí umožnily vyvázání akcií z majetku fondu. Cílem bylo rozprodat celé balíky akcií jednotlivých podniků, především tam, kde Consus držel tehdy povolených dvacet procent akcií. Nelegální převody akcií se bezprostředně dotkly i hospodaření jednotlivých podniků. Například klatovský Kozak, který měl do té doby všechny předpoklady pro uplatnění na trhu, zbankrotoval. Vedení fondu se sice na čas podařilo zablokovat další prodeje na odboru kapitálového trhu MF, který předcházel dnešní Komisi pro cenné papíry, zanedlouho však došlo k záhadnému odblokování. A tak rozkrádání fondu mohlo vesele pokračovat dál. Protože byly akcie u RM systému zapsány na jednotlivé držitele, nemohli si pochopitelně Marešovi dovolit prodávat je přímo. Proto zvolili fintu spočívající v tom, že akcie převedli „do úschovy“ na účet koncipientky právního zástupce fondu. Jako zdůvodnění bylo použito tvrzení o „ochraně portfolia klientů fondu“. Tak se stal kozel zahradníkem.

Podivné vyšetřování

Vyšetřování celého případu od počátku provázely podivné okolnosti. Až díky zásahu ekonomické kontrarozvědky se podařilo napotřetí přesvědčit vyšetřovatelku, aby zahájila trestní stíhání. Manželé Marešovi, v předtuše špatného konce, uprchli do zahraničí, ale byli po svém návratu v roce 1999 zadrženi policií a předáni do vazby. Ve vazbě podivnosti provázející celý případ pokračovaly. Přes své advokáty podepisovali obvinění dál různé dokumenty, kterými například převáděli obstavený majetek, vyšetřování zpomalovali výměnami advokátů a dalšími obstrukcemi. Ve vyšetřovacím spise se objevovaly falešné znalecké posudky či kvitance na neexistující finanční převody, které vzápětí Kriminalistický ústav také označil za padělky. Přesto se Marešovi nakonec dočkali v červnu 2000 rozsudku. Soudce Městského soudu Kamil Kydalka je poslal do vězení na jedenáct let. Obžalovaní se však odvolali, a tím nastalo pravé martyrium, které trvá dodnes.

V soukolí české justice

Poslední rozsudek, který byl ve věci Consus fondu vydán, byl vynesen v polovině prosince 2001. Dlužno dodat, že to byl již třetí rozsudek v pořadí. Obžalovaní se totiž dvakrát odvolali k Vrchnímu soudu, jednou k Nejvyššímu soudu, a kvůli údajnému porušování svých ústavních práv i k soudu ústavnímu. Ten ale porušování práv nezjistil. Ale ani Vrchní soud nezjistil žádné meritorní pochybení. Případ byl vždycky vrácen jenom kvůli nějakému formálnímu doplnění, například o další znalecký posudek. Fond se tak dostal do klasické kafkovské mašinerie české justice. Tu lze charakterizovat dvěma základními předpoklady. Strnulé pozitivisticky chápané právo, preferující formální preciznost případu nad projednávanou materií, spojené s pocitem beztrestnosti a nepostižitelnosti v rozhodování jednotlivých soudců. „Odpovědnost za táhnoucí se spor je jednoznačně na soudcích Vrchního soudu v Praze,“ říká šéf Consus fondu Šlajer. „Konkrétně se jedná o předsedu Vrchního soudu v Praze Stiboříka, jeho náměstka pro trestní úsek Vočky a předsedů trestních senátů Klimšy a Papežové. Ti všichni v různé míře dané funkčním zařazením se podílejí na tom, že celý proces nebyl ještě ukončen. Byl bych rád, aby si soudci přestali plést nezávislost s neodpovědností a nicneděláním,“ dodává Šlajer. Celou situaci navíc zkomplikovala novela trestního řádu, kvůli které museli být 1. ledna 2002 Marešovi propuštěni z vazby. Přestože soudce Kydalka doručil odsouzeným i jejich obhájcům rozsudek rovnou po jeho vynesení, do propuštění z vazby již nestačil Vrchní soud vynést pravomocný rozsudek. To pochopitelně Marešovým nahrálo, takže ti dodnes hrají se soudy hru na schovávanou. Podle mluvčího Vrchního soudu JUDr. Jana Fořta však k žádným neodůvodněným průtahům nedošlo. „Obžalovaná Marešová se vždy omluvila z již nařízeného jednání, které mělo proběhnout nejprve loni v červnu a poté v září. Navíc si ani nevyzvedávala soudní obsílky. Soudit obžalované v nepřítomnosti je možné pouze v případě, že jsou obeznámeni s konáním přelíčení,“ vysvětluje Fořt. Podle trestního řádu je však možné doručit obsílku za policejní asistence, případně obžalované k jednání předvést. „Ani jedné z těchto možností soud nevyužil, a já se ptám proč,“ rozčiluje se generální ředitel Consus fondu. „Stejně tak mi není jasné, proč musí být mezi jednotlivými stáními tak dlouhé mezery. Vždyť trest a jeho výši nikdo nezpochybnil, a kvůli nějakému formálnímu doplnění nemusí soud studovat spis měsíce, když už ho zná téměř nazpaměť.“

Přijdou klienti o své peníze?

Ukončení procesu není pouze formální záležitostí. Na rozsudek se váže i náhrada škody. Tu stanovil soud na sedmdesát jeden milion na základě posudku Komise pro cenné papíry. Jiný znalecký posudek, opírající se o tržní cenu akcií, hovoří dokonce o 242 milionech. Podle zákona se musí investiční fondy do konce roku buďto otevřít, nebo zaniknou. A ve vytunelovaném fondu zůstalo tak málo majetku, že by musel zaniknout, protože by výnosy z jeho majetku nestačily ani na správu fondu. Pokud by pak případ nebyl dořešen do doby, než bude dokončena likvidace fondu, zmizel by tím i subjekt, který byl poškozen. O své peníze by však nepřišel bezejmenný fond, nýbrž jeho deset tisíc klientů. Rychlost řízení má v tomto případě i bezprostřední důležitost. Za ukradené peníze fondu nakoupili Marešovi různé nemovitosti. Ty nyní chátrají, a dokonce dochází přes soudní blokaci k jejich prodeji třetím osobám. Všechny související konsekvence, a nejenom případ jako takový, by měl soud vzít v potaz a rozhodnout, dokud je ještě čas. Další přelíčení je podle mluvčího Fořta na Vrchním soudu naplánováno na červenec, tedy po dvaceti měsících od posledního rozsudku u Městského soudu. Uvidíme…

V roce 1991 stáli zájemci o kuponovou privatizaci fronty na kuponovou knížku. Dnes ještě desetitisíce z nich stojí frontu na spravedlnost.

ILUSTRAČNÍ FOTO: ČTK

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče