Dobrý starý svět

10. října 2008, 20:29 - Jefim Fištejn
10. října 2008, 20:29

Pohrobci totalitních ideologií vítají státní převzetí jako znak postátnění ekonomiky

Starý vtip z dob „totáče“ o kapitalismu, který „sice zahnívá, ale jak přitom voní!“, dostal druhou šanci. O zahnívání kapitalismu nemluví jenom líný. I v našich denících vycházejí celostránkové úvahy pod názvy typu Konec kapitalismu, přičemž jejich autoři nepřipouštějí na konci ani otazník. Znamená to snad, že „neviditelná ruka trhu“ jako ten mouřenín vykonala svou práci a může jít?
Americký novinář Thomas Friedman vyjádřil paradoxní názor, že zeměkoule je opět plochá jako ve středověku – tím chtěl říct, že v globalizované době informační technologie prakticky zrušily státní hranice a obnovily jednotu lidské civilizace. „Plošně“ se totiž šíří nejen mustry společenského chování a pravidla obchodního styku, ale i různé civilizační nákazy. Proto po náležité inkubační době prožívají finanční trhy v Evropě nebo Asii stejné zimniční stavy jako před několika týdny v USA. Stojí za povšimnutí, že i v zemích, které se jako Rusko nebo Čína relativně nedávno staly součástí „plochého světa“, standardní postupy států ve snaze zachránit trhy jsou vnímány veřejným míněním jako zpozdilé vítězství dirigismu a státního zasahování. Zejména pohrobci totalitních ideologií vítají státní převzetí „špatných“ úvěrů nebo posílení regulačního dohledu nad bankovní činností jako první zatroubení k masivnímu postátnění ekonomiky. Britský deník The Times srovnává v redakčním článku bezprecedentní zásah americké vlády, známý jako „nouzový balíček“, s Novým údělem z třicátých let. A dospívá k názoru, že na pozadí současného zasahování do hospodářství se Franklin Delano Roosevelt jeví jako nesmělý prvňáček. „Západní kapitalismus se bude muset zapotit, aby obnovil důvěru veřejnosti,“ dospívá k závěru redakce. Časopis The Economist rozsáhle cituje z knihy Dobrý kapitalismus, špatný kapitalismus od Williama Baumola, Roberta Litana a Carla Schramma, jež jej dělí na podnikatelský, oligarchický a státní. Ze všeho nejhorší je spojení dvou posledních typů, jež je typické pro rozvojové trhy. Četná korporativní převzetí v poslední době a neuvěřitelná expanze suverénních fondů prudce posilují hospodářskou úlohu státních aparátů. Znamená to snad, že přichází nová éra? Naplňuje se proroctví Lestera Turoua z Massachusettského technologického institutu, jenž ve svém klasickém díle Budoucnost kapitalismu předpověděl „hlubokou proměnu“ tohoto společenského řádu: „Technologie a ideologie otřásají základy kapitalismu 21. století.“
Zdá se, že příliš obecná diagnóza spíše zavádí na scestí, než vystihuje lokální specifika krize. Je to jako v medicíně, kde pouhá konstatace vzniku nádoru bez dalšího upřesnění nevypovídá vůbec nic ani o způsobu léčby, ani o prognóze. Evropané kupříkladu skoro nežijí na dluh a zadluženost domácností v eurozóně nepřekračuje 43 procent HDP – oproti tomu v USA tento ukazatel na počátku roku činil 135 procent. Zatímco v USA se 87 procent domů a 70 procent aut kupuje na úvěr, na evropské pevnině je to pouhých 36, respektive 27 procent. To vysvětluje dramatický, skoro trojnásobný rozdíl v poklesu zisků amerických a evropských bank. Evropané nejsou ani takovými vášnivými akcionáři jako Američané – jen osmnáct procent dospělých v eurozóně vlastní akcie - oproti 40 procentům Američanů. Proto i u nás řadového občana pády burz tolik netrápí.
Ruský trh připomíná spíše americký než evropský. Je dynamičtější, ale méně odolný proti nečekaným otřesům. Je to státní kapitalismus v jeho takřka vzorové podobě. Těžké otřesy na něm byly takřka naprogramované a kdekdo je předpovídal. Ukázalo se, že pesimistický názor byl adekvátnější událostem. Zvítězily extrapolace založené na zdravém rozumu a chápání podstaty státního kapitalismu, při němž sobecká hrabivost velkých hráčů není vůbec korigována konkurencí, a jejichž činnost tudíž neprospívá veřejnosti. Vlastně pro snížení rizika byl založen stabilizační fond. A zkuste odpovědět na otázku, co podstatného mění současné stamiliardové injekce do polostátních bank a krachujících korporací na nejhlubší podstatě kapitalismu, na fungování trhu, na povaze soukromého vlastnictví? Zbla nic. Alan Greenspan v knize Věk turbulencí v polemice s novomódními kritiky kapitalismu poukazoval na to, že po druhé světové válce ve všech zemích demokratického Západu ve větší či menší míře existovalo zasahování státu do národního hospodářství. Intervencionismus byl o něco menší za Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, ba ani tehdy zcela nevymizel. Ani trochu se to však nedotklo podstaty kapitalismu a způsobu jeho fungování. Střídaly se pouze méně či více účinné modely. Zprávy o skonu kapitalismu jsou tedy nejspíše poněkud přehnané. Na to, aby jeden mohl opatřit článek názvem Konec kapitalismu, by musel jasně říct, čeho je tedy začátkem. Nikdo na světě se toho moudře neopovažuje. Nejen Čína a Rusko, ale i my zkusili oboje, a dospěli k názoru, že se to nedá srovnat. Ani takoví blouznivci, jako jsou Fidel Castro nebo Kim Čong-il, už nedoufají, že kapitalismus zemře dřív než oni.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče