Dobrý instinkt do špatné doby

26. dubna 2011, 12:10 - Jaroslav Čech
26. dubna 2011, 12:10

Ekonomie hýří čísly zbůhdarma. Podnikatel totiž nemůže ziskové perspektivy svých investic propočítat. Musí je uhodnout. Jde vlastně o pouhý instinkt, i když je často vydáván za zkušenost.

Foto: Profimedia.cz

Budoucí výnosy jsou totiž odvislé od příliš mnoha neznámých veličin, počínaje vývojem poptávky po nabízených statcích či službách přes náklady až po vývoj cen. To jen ministři financí neustále poukazují na číselné „indikátory“ a klidně se mohou okatě splést (například v odhadu růstu HDP o 10 procent), aniž by byli z vlád odvoláni anebo ze studu sami podali demisi. Podnikatele se špatným instinktem „sesadí“ trh, konkurence, „dolarové hlasování“ občanů nelítostné „tržní demokracie“. Podnikání je pro dobrodruhy, kteří se kreativně a s uspokojením vrhají do rizik.

O životním elánu

John Maynard Keynes tomu říkal životní elán či životní nadšení (animal spirits) a ve své slavné Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936 vysvětlil podnikatelskou situaci po lopatě: „Přesný výpočet budoucích výnosů hraje zde úlohu sotva větší než u výpravy k Jižnímu pólu. Jestliže životní nadšení ochabuje a náhlý optimismus vázne, takže jsme již odkázáni jen na matematické výpočty, podnikání rovněž chřadne a zmírá, ačkoli pro obavy ze ztrát nejsou dány rozumnější důvody, než byly dříve pro naděje na zisk.“ Po uzavření prvního čtvrtletí 2011 je frekvence vyčíslování pokrizového vývoje ekonomiky logická. Ale letošní duben je natolik zaplaven čísly, indikátory a predikcemi, zkrátka matematickými výpočty, až se zdá, že jsme na ně odkázáni. Vázne optimismus, nadšení ochabuje?

Naše ministerstvo financí zhoršilo lednový výhled domácího růstu HDP pro letošek z 2,2 na 1,9 procenta a pro příští rok z původních 2,7 na 2,3 procenta. OECD konstatuje tříprocentní růst vyspělých zemí G7 v probíhajícím roce. Světový růst 2011 v očích MMF má činit 4,4 procenta, ale zemím eurozóny se letos nedaří (2,4), a podkapitalizované evropské banky dokonce prý „ohrožují světovou stabilitu“, zatímco rozvíjející se trhy si prý povedou královsky (6,5 procenta). Ale odhad letošního růstu eurozóny snížila ratingová agentura Fitch na 1,2 procenta „z důvodů úsporných opatření, snížení spotřeby a zpřísnění měnové politiky“. Agentura také směrem dolů přehodnotila růst Brazílie, Indie a Číny.

Tato – zde náhodně vybraná čísla z různých zdrojů a suchých tabulek – si podnikatelé přepočítávat nebudou. Stačí jim základní pocit z jakéhosi přešlapování na místě, ne-li z jistého návratu k nedávným propadům. Francouzský ekonom Nicolaz Baverez minulý týden tento pocit shrnul do dvou jednoduchých vět: „Rok 2010 znamenal pozvednutí z recese. Rok 2011 potvrzuje, že krize ještě není u konce.“ (Le Monde 19. dubna)

Čas rekordů

Co to znamená? Netřeba hovořit výhradně ani především v číslech, jestliže konstatujeme fakt, že Spojené státy snahou o umoření svého dluhu a o podporu zaměstnanosti devizovými manipulacemi posunují svět k inflaci a na hranu měnových válek. Fakt, že se vytváří bublina dluhopisů spjatých s deficity v Evropě ve výši jednoho bilionu dolarů (692 milionů eur). Fakt, že Portugalsko již po hrdém zdráhání spadlo do „řecké“ propasti a Řecko už v čirém zoufalství padá do bankrotu („restrukturalizace dluhu“). Fakt, že Japonsko postihla průmyslová a ekologická pohroma – opakované zemětřesení, tsunami, jaderná katastrofa –, která poškozuje trh s energiemi a současně vyvolává výpadky dodávek v klíčových odvětvích, od automobilového průmyslu až po výrobu počítačů. A především geopolitický fakt vlny převratů, revolucí a krveprolití v arabsko-muslimském světě, která – spolu se spekulační bublinou „bezprizorné“ inflační likvidity – dotlačila cenu ropy na 120 dolarů za barel.

To je historický rekord. Je možné si s ním pohrát a zklidnit se odečtením inflace, porovnáním parity kupní síly dneška s tragickými poryvy dávno uplynulých desetiletí a zjištěním různé míry závislosti ekonomiky na ropě v různých periodách. Ale jen psychologický rozměr prolomení bariéry 120 dolarů má okamžitý dopad na důvěru podnikatele v životaschopnost jeho investic.

Letošní duben bude v historických análech zapsán dalšími dvěma rekordy, nad nimiž nutně – řečeno s lordem Keynesem – „optimismus vázne“. Vůbec poprvé v dějinách ratingová agentura, konkrétně Standard & Poor’s, vyslovila nad Spojenými státy „negativní výhled“ do budoucna pro jejich gigantický veřejný dluh. Třetí dubnový rekord na předchozí přímo navazuje: Minulý týden dosáhla cena zlata historicky nejvyšší úrovně (1 500 dolarů za troyskou unci, asi 1 040 eur). Inflačnímu dolaru není co věřit a debata o konci eura tahá za uši.

Není všechno zlato, co se třpytí, říká stará moudrost. Ještě snad starší moudrost zkušených hospodářů však zahrnuje poznání, že ani zlato se netřpytí, jakmile se stane nejvyhledávanější komoditou. Jde totiž o projev krajního pesimismu investorů, o útěk z živé ekonomiky, kterou si můžeme – na rozdíl od zlata – namazat na chleba.

Do tak špatné či přinejmenším nejisté doby nepotřebujeme ministry financí ani teoretiky, podle nichž trhy tak nějak samy tíhnou k rovnováze. Potřebujeme podnikatele dobrodruhy s dobrým, ba vynikajícím – a nejlépe zázračným – instinktem.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče