Dobré sousedství v praxi

30. května 2012, 11:36 - Blahoslav Hruška
30. května 2012, 11:36

Naše firmy v Česku čím dál častěji nejen vyrábějí, ale i bádají a zkoumají, říká německý velvyslanec

Některá velvyslanectví působí stroze, což rozhodně není případ pražského Lobkovického paláce, kde sídlí německá ambasáda. V barokní budově se psaly dějiny, a tak sem proudí zástupy německých školáků. „Jsme takové malé muzeum,“ směje se velvyslanec Detlef Lingemann. Porýňan ostatně na svou úřadovnu nedá dopustit. I když se teď místo na berlínskou Sprévu z okna kanceláře dívá do Petřínských zahrad.

Dějiny nejsou zbraň. Touto větou končí deset let staré prohlášení Česko-německé komise historiků. Téma minulosti už v našich vztazích nehraje velkou roli. Co je tou zbraní dnes? Pojem zbraň považuji v tomto kontextu za nevhodný. Chápu tak i prohlášení komise, které je myšleno smířlivě. Vztahy Německa s Českem jsou výborné, pěstujeme úzký dialog na všech úrovních, což ukázaly nedávné návštěvy kancléřky Angely Merkelové a ministra zahraničí Guida Westerwelleho v Praze. Kontakty fungují výborně i v jiných oblastech – vzájemná obchodní výměna přesahuje 65 miliard eur, velmi intenzivní jsou vztahy v kultuře a výměně mládeže. Rozvíjejí se i kontakty mezi městy a obcemi. Bilance našich vztahů je za posledních dvacet let výtečná a opravdu nevím o nikom, kdo by vytahoval nějaké zbraně.

Přesto existují sporná témata – třeba přístup k využívání energie z jádra nebo fiskální pakt EU. Nachází Česko v těchto oblastech s Německem společnou řeč? Výborné vztahy se osvědčují právě v tématech, kde mají oba partneři rozdílné názory. Úkolem politiků je najít přátelský tón a pokusit se hledat společná řešení – a přitom respektovat pozice toho druhého. O to se jak Německo, tak Česko právě ve věci atomové energie a fiskálního paktu EU snaží. Tam se navíc ukázalo, že mezi našimi zeměmi v podstatě panuje velká shoda.

Rozdílné názory ale vedou k hospodářským těžkostem. Když se na severu Německa naplno rozjedou větrné elektrárny, Česko stojí před blackoutem. Myslíte, že se dá nalézt nějaké celoevropské řešení? Otázku výstavby distribučních sítí řeší jak politici, tak experti. Bylo to také tématem při kancléřčině návštěvě Prahy. Dobře si uvědomujeme, že nové sítě musejí být vybudovány relativně rychle a důrazně k tomu úkolu přistupujeme.

Kromě politických témat patří mezi vaši práci také sledování malých projektů v regionech. Máte pocit, že v příhraničí funguje leccos lépe než ve velké politice? To je spíše otázka na starosty měst a obcí. Záleží vždy na tom, jestli jsou ti lidé iniciativní a jestli si na druhé straně hranice najdou partnera. V březnu jsem byl v Horním Falcku a tam jsem měl možnost vidět zcela konkrétní příklady příhraniční spolupráce na komunální úrovni. Navštívil jsem školku, kde se malé děti formou hry seznamují s češtinou. Existují společné kulturní projekty, lidé tráví volný čas i za hranicemi. Potěšitelná jsou také četná partnerství měst. Ti lidé se vzájemně navštěvují a pořádají společné výlety. To vše jsou zcela konkrétní věci, které vznikají, když starostové na obou stranách hranic dají hlavy dohromady a přemýšlejí, co mohou společně podniknout a kde využít synergie.
Na tom všem mě fascinuje, že dobré sousedství není jen heslo, lidé ho zcela konkrétně prožívají. Opravdu se dívají k sousedům přes hranici a domlouvají se na společných věcech.

Česko-německý fond budoucnosti minulý měsíc uvolnil další milion eur na společné projekty. Nabízí se kacířská myšlenka, zda je takový způsob financování nutný. S Polskem ani se Slovenskem žádné fondy pro budoucnost nemáme… Fond budoucnosti se o rozvoj česko-německých vztahů velmi zasloužil. Když jsem zmiňoval tu samozřejmost, s níž vzájemné komunální projekty vznikají, je třeba si uvědomit, že před patnácti lety, kdy fond vznikl, nebylo něco takového běžné. K tomu zmíněný fond velmi napomohl a já si jeho práce velice cením.

Nakolik je důležitá znalost němčiny? V příhraničí je asi běžná, ale třeba ve firmách je často jednací řečí angličtina… Německo je největším obchodním partnerem Česka a německé firmy tu zaměstnávají více než sto tisíc lidí. Makroekonomická čísla ale nevznikají sama od sebe, za nimi jsou konkrétní lidé, kteří věci vymýšlejí, vyrábějí a prodávají. A k tomu je potřebné mluvit a dorozumět se. Německé podniky potřebují kvalifikovanou pracovní sílu, která ovládá němčinu. Jistě, angličtina se etablovala jako světový jazyk obchodu. Ale umět německy je velké plus pro český pracovní trh. Německý průmysl je většinou orientován středostavovsky. I relativně malé německé firmy jsou ve svém oboru jedničkami na světovém trhu, jsou globálními hráči. Přesto se uvnitř firmy mluví německy. Naše velvyslanectví proto podporuje projekt Šprechtíme, který má motivovat k tomu, aby se lidé opět učili německy. Chceme působit nejen na mládež, ale i rodiče, protože i oni mají v úvahách o budoucí kariéře svých dětí důležité slovo.

Co se stane, až německé firmy kvůli zvyšujícím se nákladům a konkurenci přesunou z Česka svou výrobu dále na východ? Stále se bude vyplácet učit se německy? Německé firmy v Česku nejen vyrábějí, ale také bádají a zkoumají, což je významné pro výrobu. Proto se stále vyplácí učit se německy.

Pražská ambasáda sídlí v Lobkovickém paláci, který sehrál významnou roli v létě roku 1989, kdy odtud východní Němci utíkali na Západ. Není tajemstvím, že Berlín by rád budovu od českého státu odkoupil… Lobkovický palác má symbolický význam pro znovunabytou německou jednotu. Zeď ambasády se stala symbolem útěku za svobodou. V síti zahraničních zastoupení má právě pražská ambasáda jedinečnou hodnotu. Uvědomujeme si ale i historický význam budovy pro Česko a pro Prahu, a proto Lobkovický palác vedeme jako otevřený dům, jenž má být přístupný i české veřejnosti. Loni jsme tu měli třináct tisíc návštěvníků, pořádáme koncerty a dny otevřených dveří. Nemine den, kdy by se sem nepřišla česká nebo německá škola podívat třeba na legendární balkon, odkud tehdejší ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher oznámil uprchlíkům, že mohou vycestovat do západního Německa.

V Praze působíte od loňského podzimu. Překvapilo vás něco v Česku, ať už v osobním nebo profesním životě? Poprvé jsem v Praze byl v roce 1972 na školním výletě. Byly to velmi emocionální dny – zrovna se konalo mistrovství světa v hokeji, kde Československo získalo zlato. Lidé byli nadšení. Pak jsem tu byl až v roce 2000 během zasedání Světové banky, to už jako zástupce ministerstva zahraničí. Mnohé se změnilo, ulice byly živější a barevnější. A dnes? Nepřestává mě překvapovat, že z každého pražského zákoutí dýchá historie. Pracovat na místě tak významném pro evropské dějiny je něco mimořádného.

velvyslanec v ČR Detlef Lingemann (58)

- Narodil se v Düsseldorfu, studoval práva na univerzitách v Bonnu, Londýně a Štrasburku.
- Od roku 1981 pracuje na ministerstvu zahraničí.
- V 80. letech působil na ekonomickém oddělení německé ambasády v Moskvě, později jako zástupce velvyslance v malijském Bamako.
- V letech 1995 až 2000 vedl tiskové oddělení velvyslanectví ve Washingtonu.
- Jako velvyslanec působil v Ázerbájdžánu (2005 až 2006), následující dva roky strávil jako zástupce ambasadora v Moskvě.
- Od září 2011 je německým velvyslancem v Praze.
- Je ženatý, má dvě děti.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče