Dobré mravy nejsou jenom fráze

11. února 2008, 00:00 - Zdeněk Bauer
11. února 2008, 00:00

PRÁVNÍ ZÁSADY - Právní úkon, který se příčí dobrým mravům, je neplatný. Jestliže kvůli tomu vznikne druhé straně újma, odpovídá „viník“ za způsobenou škodu.

V zákonech najdeme několik výrazů, které nejsou přesně definovány. Zdaleka ne vždy ale jde o takzvanou „mezeru v zákoně“, ale naopak o úmysl. Typickým příkladem jsou základní zásady určitého právního odvětví. Na rozdíl od dob socialismu nejsou tyto zásady pouze nevyužitelnou frází, nýbrž jsou v praxi postaveny nad mnohem konkrétnější ustanovení (také proto bývají uváděny hned na začátku příslušných kodexů pro dané právní odvětví).

Zákonodárce totiž – i kdyby se snažil přijímat normy mnohem pečlivěji než je tomu v řadě případů u současné Poslanecké sněmovny – nikdy nemůže do textu zákona uvést všechny případy, které mohou v praxi nastat. Skutečný život je mnohem různorodější, takže zákon by pak byl buď příliš podrobný a nepřehledný, nebo by se musel novelizovat pokaždé hned poté, co se objeví nějaký nový konkrétní příklad, dosud zákonem výslovně nezmíněný. Navíc je potvrzeno, že čím více konkrétních případů zákon stanoví, tím více „mezer“ pak nechtěně způsobuje – protože postačí zachovat se jen o trošku jinak než zákon zakazuje, a může jít o (zdánlivě) dovolené jednání.

V zájmu přehlednosti a znalosti práva mezi lidmi je proto vhodnější přijímat co nejjednodušší a relativně nejkratší zákony, které stanoví jen základní mantinely a zásady. V případě nejasností pak rozhoduje soud. Ten svou činností (takzvanými judikáty) také v praxi fakticky doplňuje a upřesňuje obecnější znění zákona.

Význam základních zásad se projeví právě ve chvíli, kdy některá z konkrétních ustanovení zákona jsou v rozporu (ať už zdánlivém nebo skutečném), nebo kdy určitá specifická situace není výslovně zmíněna.

Hrozí neplatnost a náhrada škody

Občanský zákoník hned na začátku uvádí jako jednu z hlavních zásad povinnost jednat v souladu s dobrými mravy. Přestože jde zdánlivě o obecnou frázi, její význam může být v praxi mnohem citelnější. Je hlavně na „poškozené“ straně, aby v takovém případě využila silné zbraně dané zákonem a aktivně se domáhala svých práv.

Zmínku o dobrých mravech najdeme hned v paragrafu 3 občanského zákoníku: Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Další důležitou zmínku obsahuje paragraf 39: Právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, je neplatný.

S uvedenými ustanoveními úzce souvisí také paragraf 42: Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá za ni ten, kdo neplatnost způsobil.

CO TO JSOU DOBRÉ MRAVY

• souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (podle rozhodnutí Nejvyššího soudu)

• souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (podle rozhodnutí Ústavního soudu)

Chybí definice, ale…

Občanský zákoník sice neobsahuje přesnější definici dobrých mravů, výstižně ji ale upřesnily jak Nejvyšší, tak Ústavní soud.

Podle prvního z nich se za dobré mravy považuje souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Definice Ústavního soudu je obdobná: Jde o souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

„Dobré mravy netvoří uzavřený normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání,“ uvádí v jednom z rozhodnutí Nejvyšší soud.

I tak jde samozřejmě jen o obecnější definici, poskytující poměrně velký prostor pro různé pokusy o obcházení a svévolný výklad. Ze hry jsou ale přinejmenším taková jasná jednání, která za „nemravná“ považuje třeba devět lidí z deseti. A to i v případě, kdyby „viník“ tvrdil, že jemu osobně na podvádění druhé smluvní strany nic „nemravného“ nepřijde.

Pozor však na to, že dobré mravy nelze vždy automaticky ztotožňovat s „momentálními zvyklostmi“. I kdyby všechny firmy v daném oboru běžně podváděly, nemůže být takové jednání považováno za mravní normu demokratické společnosti. Pokud už jde o zvyklosti, tak o dlouhodobě trvající, sahající až do dodnes ceněného právního systému starověkého Říma.

Rozhoduje soud

ROZPOR S DOBRÝMI MRAVY

(příklady, které by za určitých podmínek mohly být hodnoceny jako jednání v rozporu s dobrými mravy)

• získání souhlasu druhé smluvní strany podvodem nebo lstí, vyvoláním strachu, zneužitím časové tísně a podobně

• stanovení zcela nepřiměřeně vysoké ceny, využívajíce přitom silnějšího postavení prodejce (dodavatele)

• nedodání zboží nebo služby v přiměřeném (očekávaném) termínu s odkazem na to, že ve smlouvě nebyl uveden žádný termín, přestože z webu prodejce či předchozí e-mailové komunikace či jiných souvislostí takový termín jasně vyplýval

Zatím to ještě pořád vypadá jen jako teorie. Podívejme se proto, jak zmíněných ustanovení využít v praxi, pokud se například váš obchodní partner choval v rozporu s dobrými mravy. I když se bohužel neobejdeme bez trochu složitějšího vysvětlení.

Neplatnost „nemravného“ právního úkonu vyplývá přímo ze zákona. Na takový úkon se hledí, jako by nikdy nebyl učiněn. Pokud vás tedy obchodní partner donutí k podpisu smlouvy podvodem či lstí a vy na to třeba po měsíci přijdete, nemusíte takovou smlouvu výslovně vypovídat, nebo dokonce nést důsledky jejího předčasného vypovězení. Taková smlouva totiž vlastně nikdy nezačala platit (nelze vypovědět něco, co neexistuje). Naopak: Podvádějící protistrana má povinnost vrátit vám všechno, co od vás na základě této (neplatné) smlouvy dosud obdržela.

Ve skutečnosti jen málokdy dojde ke shodě obou stran nad nemravností určitého jednání. Proto je třeba neplatnost „potvrdit“ soudem. Pokud rozhodne, že došlo k rozporu s dobrými mravy, je i v takovém případě smlouva (nebo jiné jednání) nep
latná od samého počátku, nikoliv až od data rozhodnutí.

U soudu se navíc můžete domáhat nejen potvrzení, že smlouva je neplatná, ale také náhrady škody. V takovém případě však musíte dokázat, že jednáním v rozporu s dobrými mravy vznikla určitá škoda, a že šlo o úmyslné zavinění.

O rozporu právního úkonu s dobrými mravy rozhodují soudy v každém případě individuálně. Přihlížejí přitom ke konkrétním okolnostem, včetně období, v němž k úkonu došlo, a tehdejšímu postavení účastníků (smluvních stran). Zjednodušeně řečeno: míra nemravnosti může růst úměrně tomu, jak silné je postavení jedné strany oproti druhé – typicky jde o zneužití závislosti, silnějšího postavení a podobně. Také zjevná nepřiměřenost úroku může být posuzována jinak pro rok 1995 a jinak pro rok 2007.

Obchodní, nebo občanský zákoník?

V praxi se také setkávám s názory, že pro vztahy mezi firmami je hlavní normou obchodní, nikoliv občanský zákoník. Je na tom něco pravdy, ale…

Obchodní právo je pouze „podskupinou“ práva občanského. Základní normou i pro obchodní vztahy je tedy občanský zákoník. A to všude tam, kde speciální předpis (typicky obchodní zákoník) nestanoví odlišná pravidla. Jinými slovy: Jestliže v obchodním zákoníku chybí úprava určité situace, použije se občanský zákoník. Stejně tak pro celé občanské právo platí zmíněné základní zásady včetně dobrých mravů.

Jedním příkladem je kupní smlouva. Její náležitosti jsou definovány odlišně v občanském i obchodním zákoníku. První typ kupní smlouvy se tedy použije (zjednodušeně řečeno) pro vztahy mezi občany nebo mezi podnikatelem a občanem, druhý ve vztazích mezi podnikateli.

Naopak v případě, kdy obchodní zákoník nemá speciální, odlišnou úpravu, použije se i pro vztahy mezi podnikateli občanský zákoník.

Obchodní zákoník používá pojem dobré mravy pouze na dvou místech (jako důvod neplatnosti smlouvy o založení společnosti a dále v souvislosti s „hospodářskou soutěží“). Místo něj používá pojem „poctivý obchodní styk“. V paragrafu 265 stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Takový úkon tedy není automaticky neplatný od samého počátku, ale nelze vynutit jeho plnění. Pokud tedy podvádějící protistraně přestanete platit, nemůže viník uspět se žalobou u soudu nebo s návrhem na (vaši) exekuci.

Jelikož je však obchodní zákoník pouze speciálním předpisem k občanskému zákoníku, platí (vedle „poctivého obchodního styku“) také „dobré mravy“ jako jedna z hlavních zásad celého právního odvětví. V praxi tedy platí, že jestliže je určité jednání v rozporu s poctivým obchodním stykem, je téměř jistě současně v rozporu s dobrými mravy. Nemusíte si tedy lámat hlavu s právní teorií a tím, jestli takový úkon „pouze“ nepožívá právní ochrany, nebo je automaticky neplatný od samého počátku. Dobré mravy jako základní zásada občanského práva by v takovém případě měly mít silnější váhu, takže se nebojte požadovat u soudu potvrzení neplatnosti tohoto úkonu již od samého počátku, včetně vrácení dosavadního plnění a případné náhrady škody.

Obchodní zvyklosti

Obchodní zákoník v paragrafu 264 používá také pojem obchodní zvyklosti. Za ně jsou považována pravidla, postupy či standardy, která sice nejsou uvedena v zákoně, ale v určitém odvětví podnikání se postupně vytvořily a jsou v něm také běžně dodržovány. Zákoník na ně odkazuje pro případ, že by například smlouva mezi podnikateli konkrétně neupravovala určitou situaci, kvalitu služeb a podobně. V takovém případě platí, že nedohodly-li si smluvní strany něco jiného, přihlíží se i k „obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví“. Samozřejmě jen tehdy, pokud tyto zvyklosti nejsou v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy.

Ani obchodní zvyklosti nejsou blíže definovány. Rozhodnutí je na soudech, které se v těchto případech mnohdy obracejí na znalce v daném oboru nebo přihlížejí k nejrůznějším kodexům oborových organizací (například Svaz podnikatelů ve stavebnictví, Cech truhlářů a podobně).

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče