Menu Zavřít

Dobrá smlouva nad zlato

2. 2. 2004
Autor: Euro.cz

"JEN AŤ TO ZKUSÍ SE SOUDIT. JÁ MÁM NA TO SMLOUVU!" TAK BYL V NORMALIZAČNÍM SERIÁLU MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ PŘESVĚDČEN ŠIKOVNÝ MELOUCHÁŘ O VŠEMOCNOSTI DVĚMA STRANAMI PODEPSANÉHO PAPÍRU. NAKONEC SPLÁČE NAD VÝDĚLKEM.

Neplatná je i dohoda říkající, že některá část uzavírané smlouvy bude později doplněna rozhodnutím jedné smluvní strany - například že cenu určitého zboží dodatečně stanoví prodávající.

O některých chybách, kterých se podnikatelé při uzavírání obchodních smluv dopouštějí „JEN AŤ TO ZKUSÍ SE SOUDIT. JÁ MÁM NA TO SMLOUVU!“ TAK BYL V NORMALIZAČNÍM SERIÁLU MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ PŘESVĚDČEN ŠIKOVNÝ MELOUCHÁŘ O VŠEMOCNOSTI DVĚMA STRANAMI PODEPSANÉHO PAPÍRU. NAKONEC SPLÁČE NAD VÝDĚLKEM. NEPŘÍJEMNÝCH PŘEKVAPENÍ SE VŠAK I DNES MOHOU DOČKAT TI PODNIKATELÉ, KTEŘÍ SI SESTAVUJÍ OBCHODNÍ SMLOUVY SAMI. I MALÉ CHYBY TOTIŽ NĚKDY MOHOU MÍT VELKÉ DŮSLEDKY.

Každá obchodní smlouva musí mimo jiné obsahovat tzv. náležitosti obchodních listin. Tyto údaje zmiňuje § 13a obchodního zákoníku - podle něj jsou podnikatelé povinni uvádět ve smlouvách nejen název firmy (právnické osoby) nebo jméno a příjmení (fyzické osoby) a sídlo firmy či bydliště, ale také IČ, a pokud jsou zapsáni do obchodního rejstříku, i číslo zápisu. Nejsou-li do obchodního rejstříku zapsáni, musejí uvést údaje o zápise, pod kterým jsou evidováni podle zvláštních předpisů (např. evidenci u živnostenského úřadu). „O této povinnosti podnikatelé obecně vědí, její dodržování však bohužel často podceňují. Za absenci náležitostí uložených § 13a obchodního zákoníku v obchodních listinách, a tedy především v obchodních smlouvách, přitom může být uložena pokuta až do výše 50 000 Kč - a to nemluvím o tom, že každý, i formální nedostatek ve smlouvě dává protistraně možnost působit svému obchodnímu partnerovi nejrůznější problémy,“ říká JUDr. Radim Kříž, který se na problematiku obchodních smluv specializuje. Podle něj se přitom poměrně často podceňuje i to hlavní - samotný obsah smlouvy, který někdy není dostatečně přesně vymezen. Bývá tomu tak především u typů smluv označovaných jako nepojmenované, tedy u těch, které nejsou v obchodním ani občanském zákoníku výslovně upraveny jako smluvní typ. „Bývají vytvořeny z několika smluvních typů. U nich samozřejmě velice záleží na tom, zda je závazek specifikován tak, aby bylo zcela jasné, co jím strany zamýšlejí,“ upozorňuje JUDr. Kříž.

POZOR NA NEPLATNOST

Další oblastí, na níž je třeba podle Kříže dávat dobrý pozor, je § 262 obchodního zákoníku, který umožňuje volbu obchodního zákoníku jako řídícího právního předpisu. Podle tohoto paragrafu je možné, aby si i nepodnikatelé či podnikatel s nepodnikatelem při uzavírání smlouvy domluvili místo občanského zákoníku jako řídící právní předpis zákoník obchodní. Po novele obchodního zákoníku č. 501/2002 Sb. zde ovšem vznikl mnohem širší prostor pro ochranu té smluvní strany, která není podnikatelem - sjedná-li si dnes podnikatel s nepodnikatelem smlouvu podle obchodního zákoníku, jsou jakákoli ustanovení, která nepodnikatele diskvalifikují pod úroveň jeho právní ochrany podle občanského zákoníku, v této smlouvě neplatná. Neplatná ovšem je dohoda říkající, že některá část uzavírané smlouvy bude později doplněna rozhodnutím určité smluvní strany - např. že cenu určitého zboží dodatečně stanoví prodávající. „Podle § 269 odst. 3 obchodního zákoníku může být dohoda o určité části smlouvy nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezáleží na vůli jedné strany. Jinými slovy: je možné sjednat určení obsahu závazku, ať už jde např. o ceny, místo plnění, záruky či vlastnosti daného zboží, v žádném případě je však nesmí autoritativně určovat pouze jedna strana - pak by v tomto rozsahu nebyla smlouva platná,“ vysvětluje Radim Kříž.

BRAND24

ODPOVĚDNOST NENÍ VŽDYCKY STEJNÁ Ne vždy si také všichni podnikatelé uvědomují, že principy odpovědnosti v občanském a obchodním zákoníku se od sebe liší: občanský zákoník je postaven na principu subjektivní odpovědnosti, tedy na zavinění, obchodní zákoník na principu objektivní odpovědnosti za výsledek. Radim Kříž upozorňuje: „U podnikatelských vztahů není důležité ani tak to, zda k porušení povinnosti došlo zaviněně či nezaviněně, ale to, že k ní došlo. I obchodní zákoník zná sice liberační důvody, které zbavují odpovědnosti toho, kdo nepříznivý důsledek způsobil, jde však především o případy vis major, které není možné předvídat ani odvrátit. V běžném standardu je odpovědnost podle obchodního zákoníku daleko přísnější než podle zákoníku občanského - i to je třeba si u sepisování smluv uvědomit.“ VÝPOVĚĎ NENÍ ODSTOUPENÍ**

Poměrně časté bývá ve smlouvách i zaměňování pojmů „výpověď smlouvy“ a „odstoupení od smlouvy“, přitom se ale jedná o instituty, z nichž je každý zcela jiný. „Odstoupení od smlouvy představuje možnost ukončit smluvní vztah v případě porušení smluvních povinností druhou stranou. V jeho případě je právní úprava zcela jasná - při podstatném porušení smlouvy je od ní možné odstoupit bez zbytečného odkazu. Pokud je její porušení nepodstatné, může ten, kdo byl poškozen nebo jehož právo bylo porušeno, odstoupit až po dodatečné lhůtě, kterou dá druhé straně k plnění. Na rozdíl od toho znamená výpověď smlouvy takové její ukončení, které nemusí být zapříčiněno nějakým porušením smluvní povinnosti, musí však vyplývat z právního předpisu nebo dohody - nic přesnějšího v zákoně uvedeno není,“ říká Radim Kříž. Je-li tedy například ve smlouvě uvedeno, že se strany dohodly na možnosti smlouvu vypovědět bez uvedení důvodů ve lhůtě do dvou měsíců ode dne, kdy bude výpověď doručena druhé smluvní straně, může za dodržení těchto podmínek kterákoli ze stran bez dalšího zdůvodňování smluvní vztah ukončit.

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).