Do politiky nikdy

25. dubna 2008, 12:23 - Mgr. Rudolf Marek
25. dubna 2008, 12:23

Úspěšný podnikatel si pardubický hokejový klub nekoupil na hraní

Na otázku, jaké bylo jeho nejlepší a nejhorší obchodní rozhodnutí, odpovídá, že takhle neuvažuje. „Nejsem jako moje žena, která se pro něco rozhodne a pak to ještě devětkrát přehodnotí. Na každé moje rozhodnutí navazuje celá řada dalších, takže se k těm předchozím vůbec nevracím,“ říká muž, který v roce 1993 začal s jednou avií a téměř na den přesně před rokem prodal ne-li největší, tak zcela jistě jednu z nejlépe fungujících logistických společností, jejíž žluté kamiony stále nesou jeho jméno: Roman Šmidberský.

PARDUBICKÝ PATRIOT

Za firmu Šmidberský Transport utržil více než půl miliardy korun. Koupil si ferrari, malou cessnu a minulý týden i extraligový HC Möller Pardubice. Za 50,11 procenta hokejového klubu zaplatí pardubické radnici 25 milionů korun a přebírá i desetimilionový dluh. Je ale háklivý na to, když někdo říká, že si koupil další hračku. „Hračka je auto nebo něco takového, ale odpovědnost za desítky lidí a rozpočet, no nevím… Láká mě možnost, posunout klub dál. Pardubický hokej má výbornou tradici, skvělé diváky, novou halu, a když se v té společnosti nastaví standardní procesy fungování, má šanci se posunout,“ demonstruje svůj pardubický patriotismus. Co to znamená? Bojovat o vítězství v extralize a hrát evropskou ligu. Hokej je symbolem úspěchů města a pro Pardubice neodlučný fenomén. Projít se v prostorách VIP o přestávce utkání je společenská nutnost. Radnice dostala tři nabídky na odkoupení majority v klubu. Jedna z nich - od Jiřího Topolského - byla o deset milionů vyšší, druhá měla zájem o menšinový podíl. Radní však, kromě levicové části zastupitelů, vzali vážně pouze jednu. „U Romana Šmidberského máme záruku, že klub zůstane v Pardubicích,“ tvrdí zastupitel města Miroslav Petráň, který mu dal svůj hlas. Patriotismus po více než tříhodinové diskusi zastupitelstva zvítězil.
Čistě z podnikatelského hlediska by Roman Šmidberský byl spokojen, kdyby hokejový klub hospodařil vyrovnaně. „Naplňuje mne, když se udělá kus práce. Když se podíváte na letošní hokejovou tabulku po základní části, tak prvních šest míst obsadily kluby vlastněné soukromými osobami. To poměrně jasně dokazuje, že soukromé vlastnictví klubu dokáže vytvořit konkurenční prostředí,“ říká. Logistická společnost Šmidberský Transport přitom hokej v Pardubicích nijak výrazně nesponzorovala a její zakladatel to nemá v plánu ani teď. Počítá s tím, že se stane členem představenstva, sáhne k personálním výměnám opotřebovaných lidí a nastartuje standardní ekonomické procesy. „Jsou tři oblasti, kterým je potřeba se věnovat. Je to hospodaření klubu, mládežnický hokej a vrcholový sport, což je navzájem provázáno, protože ekonomická stabilita přinese stabilitu i v oblasti sportovních výsledků.“

NEPROPÁSLI VHODNOU CHVÍLI?

Město na prodeji klubu neprodělalo. Před devíti lety za něj zaplatilo patnáct milionů korun, byť závazky činily 30 milionů. Generálnímu manažerovi Zbyňkovi Kusému se ale dluh podařilo o dvě třetiny snížit. Ze zastupitelstva se proto ozývaly hlasy, že cena je příliš nízká i přesto, že Slavii její současní majitelé ocenili na pouhé dva miliony a za českobudějovický hokejový klub zaplatila společnost Mountfield 21,4 milionu korun. Menšinoví akcionáři Kusý a Ondřej Heřman, nynější předseda představenstva HC Möller Pardubice, se vzdali svého opčního práva. Zřejmě vědí, jak je těžké ukočírovat klub s rozpočtem 160 milionů korun. „Když město před osmi nebo devíti lety 84 procent hokejového klubu kupovalo, aby ho zachránilo, mělo to být na dva tři roky. Jinak je samozřejmě nesmysl, aby se město zabývalo provozováním hokeje. Ten by mohl být výdělečný jen za předpokladu, že lístek na hokej by stál padesát nebo sto dolarů. Proto jsem zastupitelstvu navrhl, abychom majoritu zase prodali. Škoda jen, že se to nestalo dříve, když byli pardubičtí hokejisté na vrcholu. Mohli jsme požadovat o deset milionů víc. Ale diskuse trvaly příliš dlouho,“ připomíná Petráň. Pardubická radnice si v klubu ponechala blokační minoritu, aby mohla zabránit případnému navýšení základního kapitálu, které by město připravilo o vliv, nebo snahám prodat klub do jiného města či jej poslat do likvidace.
„Nejtěžší bylo přesvědčit zastupitele, aby mi klub prodali. Setkal jsme se s lidmi, kteří mi do očí tvrdili, jak mne podpoří, a potom jinde prezentovali zcela opačný postoj. Pokud jsme někdy uvažoval o vstupu do politiky, po posledních zkušenostech je mi jasno. Už nikdy,“ směje se Šmidberský.
Město by podle něj mělo plnit dvě základní funkce. Postarat se o to, aby hokej zůstal v Pardubicích a aby klub plnil řádně a včas své závazky vůči ostatním společnostem, v tomto případě vůči Městskému rozvojovému fondu Pardubice, který je vlastníkem ČEZ arény. Fond podle informací, které týdeník EURO získal, pronajímá hokejistům halu za čtrnáct milionů korun za rok. V této částce je i patnáctiletá splátka 129 milionů korun za dostavbu haly. Podle Miroslava Čady z ekonomického odboru magistrátu není zadlužení klubu nijak fatální. „Situace se může během půl roku změnit. Pracuje se na čtyřech sponzorských smlouvách, Tomáš Rolinek odchází do Ruska, začne předprodej permanentek a bilance může být rázem pozitivní,“ vypočítává Čada.

PO LETECH OPĚT ZAMĚSTNANCEM

Velkým plus při rozhodování radnice o prodeji hokejového klubu Romanu Šmidberskému byl fakt, že v Pardubicích založil, a jak se říká od nuly čtrnáct let budoval, firmu evropského kalibru, kterou na samém vrcholu prodal. Nelituje po roce tohoto rozhodnutí? „Nelituji. Myslím, že bylo jedno z mých nejlepších.“ Firma fungovala dobře, generovala dobrá čísla. Přesto se z majitele dopravního kolosu stal po letech stal zaměstnanec. „V posledních dvou letech jsem dostal nabídku téměř od všech velkých nadnárodních konkurentů ze západní Evropy. Společnost C. S. Cargo, respektive Marek Lehečka a Petr Zvěřinský (vlastní prostřednictvím finanční skupiny Trifid 70 procent C. S. Carga, 30 procent drží UniCredit Group – pozn. red.) mi nabídli možnost podílet se na vybudování středoevropského lídra, což pro mne bylo zajímavé, protože jsem mohl v oboru dále pracovat, a také dobrou cenou. Paradoxně se dá teď říci, že poslední rok pracuji nejvíc za posledních pět let,“ vysvětluje Šmidberský, který se v C. S. Cargu stal jedním ze čtyř členů představenstva a marketingovým i obchodním ředitelem.

ZAČÍNAL OD NULY

Jak se přihodilo, že na rozdíl od stovek ostatních podnikatelů v autodopravě dokázal právě Šmidberský vytvořit flotilu s více než 350 kamiony? Podmínky stejné, startovní čára rovná… „Ještě na studiích jsme byli s mou tehdejší přítelkyní a současnou manželkou v Německu na brigádě. Vydělali jsem nějaké peníze a mě nenapadlo nic chytřejšího než si postavit v Pardubicích hospodu. Vozili jsme pivo z Benešova a pořád platili nějakou dopravu, tak mi připadalo levnější koupit si avii. Říkal jsem si, že jednou za týden dojede pro pivo a zbytek času ji budeme nějak vytěžovat,“ vzpomíná Šmidberský. Asi za rok, v roce 1993, už měl dva kamiony. Po třech letech hospodu prodal, v té době bylo kamionů pět. Zpočátku s jejich vytěžováním pomáhal místní stavitel, pak se firma osmělila a začala lovit další zákazníky. „Ne po internetu, ale tak, že jsem za nimi jezdil. Pak přišly tři nebo čtyři roky, kdy mi to šlo pomaleji, a hlavní růst nastal po pěti šesti letech.“ Šmidberský vsadil na velkoobjemové soupravy, které v Česku tehdy nebyly. Výhodou také bylo, že velkou část zákazníků měl v zahraničí a dokázal konkurovat firmám ze Západu. Kvalita srovnatelná, cena lepší. Na české poměry levní nebyli, ale venku ano. „Na všechno jsme důsledně zaváděli pravidla. Nespoléhali jsme se na kreativitu lidí, ale snažili se nastavit systém, který usnadňuje práci.“

BOX 1
Společnost C. S. Cargo Je registrovaná v Nizozemsku a má pobočky v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, Rumunsku a naposledy v Rusku. Firma za minulý rok vykázala obrat 4,4 miliardy a 600 milionů EBIDTA (zisku před zdaněním, úroky a odpisy majetku). Před akvizicí Šmiderský Transportu to bylo 2,8 miliardy a 289 milionů korun hrubého zisku.

BOX 2
Kamion ukočíruje EURO: Hodláte peníze, které jste za společnost Šmidberský Transport obdržel, nějak dále investovat? ŠMIDBERSKÝ: Zatím ne.

EURO: A přemýšlíte o tom? Například do jakého oboru byste v budoucnu rád vstoupil? ŠMIDBERSKÝ: Nemám na to čas. Teď musím rozjet pobočku v Rusku, kam v květnu pojedu vybírat management. Je tam obrovský potenciál našich zákazníků, tedy automobilek, jako jsou Volkswagen, Ford a další.

EURO: Co znamená v autodopravě pojem kvalita? ŠMIDBERSKÝ: Včasnost, systém, vozový park, nové logistické projekty a spoustu dalších maličkostí.

EURO: Jak se vám v českém prostředí podniká? O Češích se říká, že jsou závistiví a nespolehliví. ŠMIDBERSKÝ: Nemám ten pocit.

EURO: Jaký jste šéf? Tvrdý? ŠMIDBERSKÝ: Nemyslím, že bych byl konfliktní. Jestli jsem tvrdý? Úspěch vyžaduje, abyste byl tvrdý.

EURO: Pracoval jste ve svých začátcích i jako šofér? ŠMIDBERSKÝ: To ne.

EURO: Umíte řídit kamion? ŠMIDBERSKÝ: Mám devítiletého syna. Ještě před dvěma lety jsme spolu jezdívali třeba na týden s kamionem například do Bulharska.

EURO: Na dovolenou? ŠMIDBERSKÝ: Ne. Jeli jsme normální zakázku, aby poznal, jaké to je.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče