Divokým Východostánem (7): Černá zahrada Náhorní Karabach

02. října 2013, 15:12 - Saša Blau
02. října 2013, 15:12

Reportér Saša Blau přijíždí do Náhorního Karabachu, o který v 90. letech svedly dvě země krvavou válku. Zdejší hlavní město Stepanakert sice lemují butiky, v ostatních částech zeměto ale vypadá, že válka skončila teprve před pár lety. Reportér E15 pak dále pokračuje na jihovýchod, směrem k íránským hranicím.

Maršrutky z autobusového nádraží Kilikia v Jerevanu odjíždějí v osm ráno, je ale třeba být tu už v půl, protože místa jsou rychle vyprodaná a pozdě příchozím nezbývá, než jet sdíleným taxi, které je dražší. S koupeným lístkem přešlapuji na nádraží, sladkou buchtu zapíjím ještě sladší ledovou kávou v kelímku, která je tu ohromě populární, a přemýšlím, jak asi bude vypadat Náhorní Karabach.

Je to jedna z těch oblastí, kterou znám ze zpráv v televizi. V 90. letech, době mého dospívání, byly televizní zprávy Karabachu plné. Pamatuji si záběry zasněžené horské krajiny plné skal, ze kterých muži v teplých uniformách s RPG na rameni odpalovali rakety někam do dálky na protější zasněžené svahy. Byla to válka, která vyzněla do ztracena: jednoho dne zprávy o ní prostě už nebyly.

Etnicky vyčištěný Karabach

Válka o Náhorní Karabach, region, kde spolu žili pohromadě Arméni a Ázerbájdžánci, křesťané a muslimové, vlastně nikdy neskončila. Střílet se přestalo před dvaceti lety, žádná mírová smlouva ale podepsána nebyla a Arménie a Ázerbájdžán jsou formálně stále ve válečném stavu. Dozvídám se, že kdybych přijel do Ázerbájdžánu s karabašským vízem v pasu, zavřeli by mě do vězení. Vstup z Arménie se totiž z pohledu Ázerbájdžánu rovná nelegálnímu překročení státní hranice.

O Náhorní Karabach se obě země přou už nejméně sto let. Teprve poslední válka v letech 1988 až 1994 ale vedla k tomu, že nyní na území Karabachu nežijí více méně už žádní Ázerbájdžánci. Na konci války muslimští obyvatelé, kteří tu žili po staletí, utekli před postupující vítěznou arménskou armádou.

Pro Armény je poslední válka historickou kapitolou, na kterou jsou hrdí. Mladí lidé, u kterých jsem bydlel, mi vyprávěli, jak jejich rodiče v Karabachu bojovali proti čtyřnásobné ázerbájdžánské přesile, ale protože byli v právu, zvítězili. V Severní ulici v centru Jerevanu visí výstava fotografií z války s jejími hrdiny. S Ázerbájdžánci se mi o válce mluvit nepoštěstilo.

Cesta z Jerevanu do Stepanakertu, hlavního města Karabachu, trvá asi 8 hodin. Většinu cesty šplháme do kopce po klikaté silnici. Řidič nám na videu pouští poměrně surové ruské krimi, bábušky to ale sledují s ledovým klidem. V životě asi viděly větší hrůzy, tohle je čajíček. Zastavujeme v horách na karabašské celnici. Oficíři si mě zapisují do tlusté knihy a dávají mi papírek s adresou, kde se mám po příjezdu hlásit o karabašské vízum.

Z mezinárodního hlediska patří Karabach stále Ázerbájdžánu. Sám o sobě tvrdí, že je nezávislou Republikou Karabach, kterou ale nikdo neuznal. Pravda je taková, že se tu mluví arménsky, ulice Stepanakertu lemují arménské banky a většina projektů na opravu válkou zničené země zaplatili Arméni žijící v zahraničí. I zdejší vlajka je skoro stejná jako ta arménská.

Tudy utíkaly ázerbájdžánské ženy

Po výstupu z minibusu odolávám pravidelné smečce naháněčů, kteří nabízejí ubytování, taxi, výlety. Na ministerstvu, kam si jdu pro vízum, potkávám švýcarského důchodce, který jde pěšky napříč Karabachem. Na ministerstvo se přišel dotázat, jestli na jednom z úseků cesty hrozí nebezpečí min z války. Ministerstvo je ale zavřené – je neděle. Chvíli se procházím Stepanakertem. Válka tu není vidět – domy jsou opravené, hlavní třídu lemují butiky. Jak se dočítám na zahraničních serverech, zdejší ekonomika se z války rychle vzpamatovala. Hlavními zdroji příjmu jsou těžba zlata, telekomunikace, klenotnictví. A také výroba pálenky jménem Artsakh, což je arménský název pro Karabach. Název Karabach pochází z turečtiny a znamená černá zahrada.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče