Divokým Východostánem (5): Zničující pohostinnost

19. září 2013, 15:18 - Saša Blau
19. září 2013, 15:18

Cest našeho reportéra na dálný východ pokračuje přes Kavkaz. Po příjezdu z Ruska do Gruzie je zaskočen pohostinností zdejších lidí.

Poděkuji mladému ukrajinskému páru za svezení a vystupuji z auta uprostřed hor v Kazbegi, první gruzínské vsi za ruskou hranicí. Už se stmívá a je zima, Kazbegi leží asi 2000 metrů nad mořem. Hned vedle silnice je bufet, ptám se tedy paní za pultem, jestli neví o někom, kdo by mě ubytoval. Kýve hlavou, kamsi telefonuje, za chvíli už si třesu pravicí s ramenatým Gruzíncem Kachou, který vypadá trochu jako Mel Gibson. Vede mě do kamenného patrového domku a ukazuje mi světnici, kde budu spát. Dům včetně zařízení vypadá jako před sto lety. Cena za noc je 25 lari, což je asi tři sta korun.

Do dna!

Brzy se dozvídám, že v ceně je i večeře a pitka s Kachou, jeho ženou Tiou a její sestrou Likushou. Kachova žena servíruje sýr, salám, gruzínský chléb lavaš a zeleninu, Kacha k tomu nalévá nejdříve pivo, později domácí víno. Pití v Gruzii si zaslouží podrobnější popis. Hostitel vždy pronese dlouhý přípitek na něco vážného. Nepije se prostě na zdraví, ale například na národ, boha, lásku nebo zemřelé. Během přípitku ostatní mlčí a přikyvují, případně mohou přípitek ještě doplnit, vylepšit. Pije se do dna, ať jde o kořalku či sklenici piva nebo vína. „Do kanca,“ kontroluje mě Kacha. Neustálé přípitky dávají večeru rytmus. Když řeč vázne, vždy se najde ještě něco, na co se dá připít.

Po několika sklenicích se mě můj hostitel snaží dát dohromady s nezadanou Likušou. Vymlouvám se, že kdybych se oženil s Likušou, nedojel bych do Pekingu, což Kacha uznává jako dostatečně pádný argument a nalévá další sklenici vína. Nevím už, kolik sklenic jsme v Kachou ten večer vypili, vím jen, že potom přinesl pálenku. Ta náhlá pohostinnost po spíše uzavřeném Rusku mě zaskočila, nebránil jsem se jí ale.

Ráno cítím následky kombinace piva, vína a kořalky, a tak hned vyběhnu do hor vyčistit si hlavu. Kazbegi je stará vesnice ležící na úpatí hory Kazbek, majestátního pětitisícovky, jejíž vrchol je celý rok pokryt sněhem. Vesnice se dříve jmenovala Stepantsminda, za ruských časů se přejmenovala na Kazbegi podle spisovatele Alexandra Kazbegiho, který se zde narodil.

Na strmém kopci nad vesnicí se tyčí kostel Gergeti, důležité poutní místo, kvůli kterému vesnici navštěvují turisté i Gruzínci. Turistů je tady hodně, což je další velká změna oproti Rusku. Cestou ke kostelu slyším polštinu, němčinu a nahoře u kostela i češtinu. Dávám se do řeči se skupinou turistů z Kladna. Také mí krajané mi vyprávějí o gruzínské pohostinnosti: od posledních hostitelů prý dostali na rozloučenou sklenice zavařeniny „na zimu pro děti“. Dozvídám se, že zítra bude tady v kostele velká sláva, protože Gruzínci slaví svátek panny Marie, bude se tu porážet beran a v chrámu bude mše. Přemýšlím, že se zdržím ještě jednu noc.

Westernová banka a designový hotel

Cestou zpátky do vesnice se přižene liják a promoknu na kost, ve sklepní místnosti Kachova domu jsou ale naštěstí roztopená kamna. Ženy tu z těsta hnětou chačapuri (což je jakási sýrová pizza), míchají saláty a připravují všemožné dobroty na večer. Do domu přijela další rodina, Kachovi příbuzní z vinařského kraje Kacheti na východě země. Je mezi nimi i mladá Gvanca. Po chvíli Gvanca přinese phanduri, začne na něj hrát a zpívat gruzínské písně. Tuhle zazpívala jen pro mě.

Tia mi dává chačapuri a nalévá víno – jsem pevně rozhodnutý zůstat tu do zítra. Musím ale najít bankomat, protože za první noc jsem dal všechny zbylé peníze. Jdu ho tedy hledat do vsi.

Kazbegi se svými řadami kamenných domků a chumáči elektrického vedení trochu připomíná westernové městečko. Cestou do banky potkám prase, koně a několik psů. Pobočka Liberty bank vypadá jako poslední banka na konci světa, což konec konců tak trochu je. Uvnitř kamenného domku temná světnice, v ní přepážka a dvě úřednice, u zdí prastaré ocelové sejfy. Když mi úřednice z karty čerpá peníze, nemůžu se ubránit představě, jak by tady vypadalo přepadení. Gangsteři by to měli snadné.

Prastaré sejfy v bance na konci světa. Peníze z kreditky mi tu ale stáhnou spolehlivě

Při návratu domů ale potkávám druhý extrém – designový hotel The Rooms. Vedle středověkých domků působí jako zjevení. Architektura hotelu odkazuje na funkcionalismus, přitom je však vkusný, obložený dřevem a s velkou zahradou, která je z půlky osázená červenými jeřabinami a z půlky bílými břízami. To hlavní se ale skrývá uvnitř. Hotelovou lobby tvoří knihovna, kde na policích leží knihy o umění a designu v mnoha jazycích vedle velikánů ruské literatury v krásných plátěných vazbách. Na sloupech tu visí zarámované sovětské filmové plakáty, na stěnách pak lovecké motivy ve stylové úpravě. U nízkých stolků posedávají lidé u svých MacBooků, oblečení podle posledních trendů. Je slyšet ruština, ale je tu i hodně Japonců a Arabů. Objednávám si džus a fascinovaně zkoumám detaily hotelu. Od recepční se dozvídám, že design interiérů vytvořily mladé gruzínské návrhářky Nata Janberidze a Keti Toloraia, které si říkají Rooms. Hotel má dokonce svoje vlastní kasino. Když se ptám na cenu pokoje, recepční pokrčí rameny: mají plno. Cenu mi ale prozradí: noc uprostřed designu vyjde na 160 dolarů. V tu chvíli mi to nepřipadá jako přehnaná cena.

Koně, džípy a fousatí muži

Po návratu do Kachova domů mě už v hodovní síni čeká stůl obložený jídlem, které ženy vyráběly celý den. Kachova rodina hostí rodinu jeho příbuzného Zwiadiho a já mám tu čest se večeře zúčastnit také. Ten večer vypijeme mnoho domácího vína, které Zwiadi přivezl z vinařského kraje. Víno chutná trochu zkvašeně, ale v kombinaci s tučným jídlem docela dobře. Přípitků je tentokrát dvojnásobek, protože kromě Kachy si bere slovo i Zwiadi. To znamená i dvakrát tolik sklenic vypitých do dna. Naštěstí nám k tomu hraje a zpívá Gvanca a brzy i celá rodina.

Ženy v Kachově domě už připravují pokrm na večer. Teď zrovna dělají těsto na chačapuri

Ráno se opět vyšplhám ke kostelu, tentokrát v doprovodu rodiny. Pouze Zwiadi se omlouvá a zůstává v posteli. S bolestivým výrazem v tváři tvrdí, že jeho tělo špatně snáší kyselost vína. Podle mě má ale docela obyčejnou kocovinu, jen to nechce přiznat před dětmi. Brufen z mé cestovní lékárničky přijímá vděčně.

Stoupáme vzhůru skrz vesnici. Skoro v každém domě porážejí berana. Kostel na kopci je v obležení lidí. Po travnaté rovince tryskem cválají místní puberťáci na koních, kteří se chtějí předvést před dívkami. Všude parkují džípy, z nichž vystupují líní turisté a staří lidé, kteří by výstup ke kostelu nezvládli a vousatí církevní hodnostáři v dlouhých černých řízách. Na trávníku hoří spousta ohňů, kolem kterých lidé porcují čerstvě poražené berany. Být ovcí, nechtěl bych trávit svátek panny Marie v Gruzii…

V kostele je tma, dusno a přeplněno. Vzduch je provoněný hořícími svícemi ze včelího vosku a od oltáře se nese hluboký, ponurý zpěv. Gvanca dovnitř vbíhá s nadšením, já po deseti minutách mizím ven na vzduch. Zde se dávám do řeči se starým německým cyklistou z Berlína, který se také jmenuje Petr a také cestuje sám. Pochvalujeme si výhody osamělého cestování. Petr jede z Berlína do ázerbájdžánského Baku, je už tedy skoro u cíle.

Jsem rozhodnutý dnes odjet do Tbilisi. Zwiadi je překvapený a přemlouvá mě, ať zůstanu, večer bude hostina, ale jsem neoblomný. Místo abych si tu odpočinul po namáhavém Rusku jsem po dvou pitkách docela vyčerpaný a chci být chvíli sám. Loučím se tedy s rodinou, vyměňujeme si kontakty, a pak už utíkám chytit maršrutku do hlavního města.

Cesta vede horským průsmykem. Místy maršrutka projíždí doslova na okraji propasti, řidič to však nepovažuje za důvod k nějakému přehnanému zpomalení. Když po třech hodinách přijíždíme do Tbilisi, docela se mi uleví.

Nejstarší hostel v Tbilisi

Město se rozprostírá v údolí řeky Kury a kaskádovitě šplhá vzhůru po svazích přilehlých kopců. Většinu města tvoří staré domky, které někdy vypadají, jako by měly každou chvíli spadnout. Skoro vždy ale mají verandu obrostlou vinnou révou s výhledem do údolí. Mezi těmito malými domky, které vytvářejí změť křivolakých uliček a schodišť, se tu a tam vyjímá lesklý objekt ze skla a oceli, který tu vyrostl za panování Michaila Sakašviliho. A na vrcholcích kopců, které údolí obklopují, ční starobylé hrady a chrámy, připomínající patnáct set let starou historii města.

Metrem se pohodlně dopravím na stanici Avlabari, kde se nachází Tbilisi Hostel, nejstarší hostel ve městě. Založil a provozuje ho třiatřicetiletý Ázerbájdžánec Rafa, který opustil rodné Baku, „protože tam je nuda“. Když před třemi lety hostel zakládal, byl první. Nyní je v Tbilisi hostelů podle Rafy asi 60. Většina z nich ale funguje jen v turistické sezoně, proto si můžou dovolit nízké ceny jako třeba 10 lari za noc (130 korun). Rafa, který je v provozu celý rok, z toho velkou radost nemá a o konkurenci proto mluví s despektem. Jinak je to ale velice zajímavý člověk, který se zajímá o historii, mluví plynně rusky a anglicky. Když se člověk nudí, může poslouchat jeho nevyčerpatelné historky. Třeba o tom, jak byl na kávě se Stalinovým vnukem, který žije v Tbilisi.

Tbilisi svrchu

Stalin, vlastním jménem Džugašvili, se narodil a strávil rané dětství ve městě Gori, které leží asi hodinu cesty od Tbilisi. Sovětskému vůdci tu jeho krajan Lavrentij Berija, jinak též obávaný šéf sovětských tajných služeb, postavil muzeum. Jsou v něm shromážděné obrazy Stalina, historické dokumenty jako je Leninovo doporučení, aby se Stalin nestal předsedou ÚV KSSS a mnoho artefaktů. Mezi nimi je i český porcelán a křišťál, dárek ke Stalinovým narozeninám. Mnohem víc mě ale zajímá, jak sovětského diktátora vnímají dnes místní lidé. Co jsem se zatím bavil s Kachou a dalšími lidmi, rozhodně to není hodnocení čistě negativní, jaké by člověk za západu asi čekal. „Byl velmi chytrý. Porazil nacisty. Vidím ale i negativní věci, jako krvavé čistky,“ říká mi mladá sympatická průvodkyně. Lidé ze západu prý v muzeu nevěřícně kroutí hlavou, Číňané jsou naopak nadšení. Za rok sem přijde asi 30 tisíc lidí. V obchodě se suvenýry si pak můžete koupit třeba klíčenku nebo tričko se Stalinem.

Literární tip

Několik dalších dní strávím odpočinkem v Tbilisi. Průvodcem je mi kniha od nakladatelství Progres Moskva z roku 1982 zvaná prostě Průvodce po Tbilisi. Prodal mi jí prodavač na mostě, kde je každý den bleší trh s knihami a všemožnou veteší. Jde o pozoruhodnou publikaci, která vyšla v ruštině, angličtině, francouzštině, němčině a také češtině. Doporučení navštívit Výstavu úspěchů národního hospodářství GSSR sice už nevyužiji, v mnoha ohledech je ale kniha stále celkem přesná.

Věřím, že jedním z klíčů k pochopení národů je jejich literatura, a tak si v anglickém knihkupectví na hlavním bulváru Rustaveli kupuji román Literární express od mladého gruzínského spisovatele Lashy Bugadzeho. Jak mi říká prodavačka, na rozdíl od většiny autorů je Bugadze vtipný, jinak je většina literatury velmi vážná. Vypráví o tom, jak mladý spisovatel jede na měsíční stipendijní výlet ve vlaku (odtud Literární express) napříč Evropou, kterého se účastní spisovatelé celé Evropy. Každý autor (včetně vypravěče) je tak trochu stereotypem svého národa, alespoň tak, jak je vnímá Bugadze. Vlakem cestuje i starý český spisovatel, který je synem cirkusáka a „mluví podivným jazykem skřítků“. Zajímavý pohled na českou kulturu! Kniha v češtině zatím nevyšla, nakladatelům bych ji ale rozhodně doporučil. Její téma, tedy potkávání se, nedorozumění a drobné haštěření a soupeření malých, lehce zakomplexovaných evropských kultur pod záštitou grantů, je velmi současné a autor ho podává zabalené do vtipné love story.

Tbilisi je plné turistů a baťůžkářů, až se mi brzy posteskne po samotě v Rusku, kde má člověk pocit určitě jedinečnosti. Na Tbilisi se mi líbí jeho metro, které funguje na čipové karty, které odečítají body. Také doporučuji návštěvu Tbiliského moře, což je rozlehlé jezero na kraji města napájené vodou z hor.

Král Sakašvili

Večer mám schůzku s novinářkou Tamarou. Vyjedeme lanovkou na kopec nad noční Tbilisi a pak zakotvíme v jedné z restaurací. Tamara mi povídá o životě a politice. Kritizuje dosluhujícího prezidenta Michaila Sakašviliho, který sice byl miláčkem západu, ale doma prý vládl tvrdě a autoritářsky. Potlačoval svobodu slova, novináři za jeho vády prý často končili ve vězení. Sakašvili také přemístil parlament z Tbilisi do Kutaisi a prý to udělal jen proto, že Gruzíncům, kteří rádi demonstrují, se nebude chtít jezdit protestovat tak daleko. A moderní architektonické stavby prý budoval proto, aby si lidé jeho vládu pamatovali – inu, jako to dřív dělávali králové. Je ale třeba uznat, že zemi hodně přiblížil k západu – alespoň navenek. Všude vlají vlajky Evropské unie, stanice v metru jsou hlášeny v angličtině.

Se současným premiérem Bidzinou Ivanišvilim to prý není o moc lepší. Média jsou sice svobodnější a země už zase obchoduje s Ruskem (obchod přerušila válka v roce 2008 v Jižní Osetii), lidem se ale nedaří o nic lépe. Tamara je vděčná za svou práci v televizi. Média v Gurzii jsou prý plná mladých lidí – jejím kolegům je často 18, 19 let. Když je člověku 40, už pro něj není místo. Děsivá představa…

Tamar - kolegyně novinářka. Říká, že v médiích je teď více svobody než za vlády Sakašviliho

Po návratu do hostelu objevuji mail od Gvancy – zve mě k jejím rodičům do Kacheti, na východ Gruzie. Po pár dnech v Tbilisi si od města rád odpočinu a tak s díky přijímám. Vesnice Zemo Kedi leží asi 3 hodin maršrutkou od Tbilisi nedaleko hranic s Ázerbájdžánem. Když se blížím do vsi, uvědomuji si, že jsem zapomněl příjmení rodiny. Když ale v maršrutce řeknu, že jedu za Zwiadim a jeho dcerou Gvancou, jeden z dědků se chytne – rodinu zná a doprovodí mě. Zemo Kedi je velká vesnice tvořená prašnými ulicemi z udusané hlíny. Každý dům má zahradu, políčko a hospodářská zvířata. Od rozpadu socialistického kolektivního hospodářství tu stoupla nezaměstnanost a vesnice se vylidnila, vysvětluje mi pan Sočeli, který mě vede k rodině Vardašvili.

Správný šašlik se peče na dřevě vinné révy

Zwiadi je mým příjezdem trochu překvapený, ale jeho žena Inga už chystá stůl, za chvíli už zas hodujeme chačapuri a víno a pálenku. Zwiadi mi ukazuje svůj vinohrad. Je to jen zlomek toho, co měl jeho otec a na uživení to nestačí. Rodinu tedy živí tak, že ve městě prodává plody z vesnice a ve vesnici zas produkty z města. Gvanca mi také ukazuje venkovskou školu, kam chodila, což je pro mě zážitek. Vypadá to v ní jako před sto lety. Večer se peče šašlik, turecký „špíz“. Nejlepší šašlik je ten, který se opéká na uhlících z vinného dřeva a po upečení se polije šťávou z čerstvě vymačkaných granátových jablek, zjistím ten večer. Takovou dobrotu jsem ještě nejedl.

Timo mi vyprávěl, jak v noci přeběhl mexicko-americkou hranici a pak žil 11 let ilegálně v USA. „Hlavní je mít aspoň něco, třeba řidičák,“ radil mi. Je rozhodnutý se vrátit, v Gruzii budoucnost nevidí

Na večeři přichází také Timo, Gruzínec, který žil 11 let v USA. Celou dobu nelegálně. Popisuje mi, jak přeběhl přes bažinu z Mexika v doprovodu čtrnáctiletých Mexičanů, kteří jsou ještě pod zákonem, a tak je Američané nemůžou uvěznit, jako by mluvil o nedělním výletu na houby. Také mě varuje před Armény, ke kterým se chystám už zítra. Arméni nejsou v Gruzii dvakrát oblíbení a za celou dobu se mi nepodařilo zjistit proč. Gruzínci o nich říkají, že jsou namyšlení. Možná žárlí na skutečnost, že Armén Mesrop Mashtots nejenže vymyslel arménskou, ale přispěl i k vytvoření gruzínské abecedy. Anebo že Arméni jako první už v roce 301 přijali křesťanství. Nevím. Nechám to jako otázku do diskuze pro zasvěcenější. Gvanca pak zase hraje na phandur melancholické gruzínské písně. A pak také Pink Floyd a Stinga. Zwidi pronáší přípitky „na boha“ a „na svatého Ilju“ a vyzývá mě, abych také připil, což je pro mě velká čest.

Špatné svědomí

Ráno před odjezdem a po velké snídani s několika přípitky odjíždím, nejdříve ale ještě povinně zhlédnu video s gruzínskými tanci. Gruzínský tanec je něco jako balet, kterému chybí děj. Skupinky mužů vyskakují do vzduchu a provádějí obraty až o 1080 stupňů, dívky krouží po špičkách kolem, to celé ve skočném rytmu s exotickou východní příchutí. Tance se liší podle regionů a většina pochází z hor. Nakonec se ale už loučíme jako staří známí, zvu celou rodinu do Prahy na návštěvu.

Po příjezdu do Tbilisi mi volá Zwiadiho příbuzný Kacha a po úvodních zdvořilostech se mě ptá, jestli jsem Zwiadimu za pohoštění zaplatil. Nezaplatil, říkám zaraženě, přinesl jsem ale dárky, jak se mezi přáteli sluší. Kacha zní trochu zklamaně, loučíme se. Ten telefonát mi zkazí náladu. Na vlakové nádraží v Tbilisi pak jdu s provinilým pocitem. Je možné, že jsem gruzínskou pohostinnost špatně pochopil? Když se z hosta stane přítel, má dál platit? Anebo jsem byl celou dobu jen host, jakých mají během roku celou řadu a ke všem se chovají tak vřele? Tyhle otázky mi klade moje svědomí, když pomalu usínám v nočním vlaku do Jerevanu.


Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na dálný východ?

Přes Čečensko do Gruzie (4)

Umělý sníh v Soči (3)

Město hrdinů (2)

Z Prahy do Oděsy (1)

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče