Divokým Východostánem (4): Přes Čečensko do Gruzie

11. září 2013, 14:08 - Saša Blau
11. září 2013, 14:08

Ve čtvrtém díle cesty z Prahy do Číny projíždí reportér E15 přes Severní Osetii a Čečensko. Vede tudy totiž jediná pozemní cesta, kudy smí občané EU projet z Ruska do Gruzie.

Na autobusovém nádraží v Soči nasedám na noční autobus do Kislovodska, města, kde se narodil Alexandr Solženicyn. Po skoro dvou týdnech dávám tedy nadobro sbohem Černému moři. Čínský autobus značky King Long je první nový stroj, který potkávám od přechodu slovensko-ukrajinské hranice. Má klimatizaci, a tak si jí řidič užívá a pouští ji naplno. V autobuse je zima, ale batohy jsou uzavřené až do cílové stanice, což je zdejší pravidlo. A tak svorně mrzneme. Při té příležitosti sepisuji seznam věcí, které mě na Rusku vadí.

1. Lidé obdaření sebemenší mocí (řidiči, úředníci za přepážkou, číšníci, policisté) jsou neuvěřitelně nepříjemní. Své znechucení dávají najevo hned po druhé otázce.

2. Lidé neumí anglicky.

3. Oproti Ukrajině je tu dost draho.

4. Rusové neberou ohledy na životní prostředí a chovají se nekulturně. Plastové lahve, odpadky, nedopalky odhazují na trávu, na ulici, do řeky.

5. Sovětský přístup. Ve vlaku se lístek prodává výhradně proti pasu, v autobuse je vždy přidělené místo. Jinými slovy musíte si sednout vedle tlustého opilce, i když je místo jinde. Na druhou stranu ostré lokty, předbíhání ve frontě, silnější vyhrává.

Na další zastávce přistupuje obézní muž, táhne z něho vodka, sedá si vedle mě. „Opil jsem se a teď budu spát,“ oznamuje mi, což také hned činí. Navalí se na mě, ale zas tolik mi to nevadí, aspoň nezmrznu.

Vladikavkaz jako ospalý Trutnov

Do Kislovodka nedojedu, ale vystupuji brzy ráno už ve stanici Minerální vody. Je to odsud blíž do Vladikavkazu. Přes noc jsme opustili nejen Černé moře, ale i hory – kolem dokola se rozprostírá travnatá Stavropolská planina, kterou jen sem tam narušuje osamělý skalnatý pahorek. V lázeňském městě se nezdržuji a hned přestupuji na maršrutku do Vladikavkazu. Po pravé ruce na jihu se znovu objevuje mohutný Kavkaz.

Projíždíme přes severoosetské město Beslan, kde před devíti lety čečenští teroristé obsadili budovu školy a v ní drželi 1100 lidí jako rukojmí. Požadovali tehdy odchod vojáků Ruska a OSN z Čečenska a uznání nezávislosti této země. Když po třech dnech ruská armáda za použití těžkých zbraní vzala školu útokem, zahynulo přitom 334 lidí, z toho 186 dětí. Při té představě mě zamrazí. Nyní však město vypadá na pohled klidně, pasáčci u dálnice pasou kozy, silnici lemují stánky, před kterými babky v šátcích prodávají ovoce, zeleninu, pečená kuřata, cigarety a alkohol. Všechny jsou si podobné a každá prodává to samé. Příjemné je, že ceny jsou tu o poznání nižší než u moře.

Vladikavkaz je hlavní město ruské republiky Severní Osetie – Alanie. Tuto oblast obývají Osetinci, kteří jsou prý potomky Alánů, což byl kočovný kmen íránského původu. Při stěhování národů se Aláni rozdělili. Jedna odešla na západ až do Španělska, druhá se usadila na severním Kavkaze. Zdejší lidé mluví vlastním osetinským jazykem, a samozřejmě rusky. Jejich příbuzní žijí v Jižní Osetii, která formálně náleží Gruzii, ale od pětidenní války v roce 2008 ji okupují ruské jednotky. Jak se dočítám z dostupných zdrojů, zdejší republika je ekonomicky nejvyspělejší na Severním Kavkaze. Nachází se tu několik továren, které vyrábějí autodíly a různé kovové součásti.

Oprýskané vladikavkazské domy z přelomu 19. a 20. století.

Na první dojem působí Vladikavkaz jako vcelku příjemné, ospalé, provinční městečko, kde se trochu zastavil čas. Ulice lemují oprýskané jednopatrové domky z 19. století, po nich se prohánějí bílé žigulíky, z kina Družba s valí proud svátečně vyšňořených lidí. Podél řeky se táhne příjemný park, to celé na pozadí mohutného Kavkazu. Trochu jako Šumperk nebo Trutnov.

Dávám se do řeči se dvěma chlapíky. Znají několik českých hokejových klubů a vědí také, že máme nového prezidenta. Moje znalosti jsou oproti těm jejich chabé - neznám nejslavnějšího severoosetského boxera. Ptají se mě, co si myslím o válce mezi Ruskem a Gruzií o Jižní Osetii v roce 2008, kde žijí jejich krajané. Říkají, že na západě jsme zmanipulovaní. Tady v Severní Osetii nemají rádi gruzínského prezidenta Sakašviliho, protože to byl právě on, kdo rozpoutal válku, ne Rusko. Jak se dozvím o pár dní později, na druhé straně hranice si lidé myslí, že to bylo naopak – agresorem bylo Rusko, ne Gruzie.

Nablýskaný Groznyj

Taxikář mi nabízí odvoz na gruzínskou hranici v horách za 500 rublů, což je prý skvělá cena. Náhle je mi ale líto opustit Rusko – mé vízum platí ještě čtyři dni. A tak s díky odmítám a rozhodnu se navštívit Groznyj, hlavní město Čečenské republiky, který je odsud vzdálený jen sto kilometrů.

Osazenstvo maršrutky tvoří princezny v šátcích a oblečené do šatů sahajících až ke kotníkům a muži s plnovousy, rozhoduji se tedy navzdory vedru vyměnit své pohodlné kraťasy za dlouhé kalhoty. Cestou do čečenského hlavního města míjíme vojenské kontroly plné po zuby ozbrojených vojáků. Od hranic čečenské republiky pak také billboardy. Na začátku září totiž Čečensko čekají volby. Po příjezdu do Grozného je znát, že jsme se ocitli mezi muslimy – ženy a muži jsou od sebe oddělení do skupinek, matky doprovázejí své dcery zahalené do šátků, tu a tam minaret. Do soumraku zbývají dvě hodiny. Můj plán je následující: dojet na vlakové nádraží a s jednou bábušek, které lze najít na každém ruském nádraží, si dohodnut pronájem pokoje. Nastupuji tedy do maršrutky směrem do centra.

Nejprve projíždíme mezi starými nízkými domky se zahradami. Tím ale starý Grozný končí. Centrum je celé zbrusu nové, všechny staré domy zničily krvavé války za čečenskou samostatnost v 90. letech a na začátku třetího tisíciletí. „Tady dřív bylo divadlo. Tady zase stadion,“ ukazuje mi řidič maršrutky Sultán. Páteř města tvoří dlouhá třída Kadyrova, která nese stejné jméno zdejšího bývalého prezidenta Achmata Kadyrova, který byl zavražděn v roce 2004. Čečensku nyní vládne jeho syn Ramzan. Ulice končí mostem přes řeku Sunžu, na druhé straně pak plynule přechází v Putinovu ulici. U mostu stojí nová mešita (opět Kadyrova), považovaná z jednu z největších v Evropě. Vedle mešity pak stojí čerstvě postavené byznyscentrum Groznyj City. Vše působí trochu fantaskně, sterilně, nevěrohodně.

Řidič autobusu Sultán.

Je samozřejmě dobře, že je město po válce opravené. Na stranu druhou se nad naleštěným Grozným vznáší zvláštní atmosféra utajené minulosti, jako by nemělo paměť. Nikde nevidím památník osvobozeneckým válkám. Možná proto, že podle ruské oficiální verze se nejednalo o válku za nezávislost Čečenska, ale o teroristické povstání muslimských skupin. A těm se památníky nestaví. Alespoň tak mi to říkal ruský celník, který mě zpovídal na ruské celnici v Port Kavkazu. Čeho je naopak všude plno, jsou velké podobizny místního vládce Kadyrova a Vladimira Putina. Zřejmě aby bylo jasné, kdo to celé zaplatil. Čečenská ekonomika je závislá na miliardách z Ruska.

Noc na lavičce

Na nádraží mě čeká nepříjemné překvapení. Nejenže tu nejsou žádné bábušky, ale ruští policisté mě důkladně prohledají a nakonec mě ne zrovna přátelsky vykáží pryč. Odjíždím odtud s taxikářem Denim, který prý ví o levném ubytování. Cestou mercedesem mi německy vypráví, jak žil dva roky v Mannheimu, kde rozmontovával auta. Do mešity prý tehdy nechodil, zato za prostitutkami každý týden. Pivo pil samosebou také. Teď v Grozném už ale pivo nepije. Jestli chodí za prostitutkami se radši neptám.

Slibovaná ubytovna je zrušená. Když říkám, že přespím v lese, Deni kroutí hlavou. „Les je plný min. Kdyby tě tam našli, mysleli by si, že jsi čečenský terorista a zavřeli by tě do vězení,“ říká vážně. „Nebo český agent,“ říkám. Oba se tomu smějeme. Deni mi radí přemluvit nočního hlídače, ať mu nabídnu sto rublů, když mě nechá přespat v hale na autobusovém nádraží. S tím se loučíme.

Kadyrova třída.

Hlídač krčí rameny a nechává mě uvnitř i bez úplatku. Když pomalu usínám na lavičce, přichází voják s baterkou a nedůvěřivě na mě míří samopalem, chce vidět dokumenty. Říkám, že nemám peníze na hotel, „hotely jsou drahé,“ přikyvuje, „lepší tady než venku na ulici,“ uzavírá to a nechává mě uvnitř. Přes noc venku zuří hromy a blesky a hlídačovi s vojákem v duchu děkuji za jejich blahosklonnost.

Průsmykem do Gruzie

Ráno se s jedním z vojáků dávám do řeči. Je rád, že je mír. Od konce války má práci a současný prezident je prý fajn. Nasedám na první ranní spoj zpátky do Vladikavkazu. Cesta k hranici proběhne bez výrazných událostí – řídím se radami z diskuzního fóra Lonely Planet Thorned Tree, kde jsem našel dva týdny starý návod, jak překročit hranici. Místo taxíku stačí svézt se maršrtkou do vesnice Verchnyj Lars, která leží hluboko v horách asi dvacet kilometrů proti proudu řeky Terek. Hranice vede tunelem skrz horu a není otevřená pro pěší – je tedy nutné přemluvit jednoho z řidičů ve frontě, aby mě vzal na druhou stranu. Na třetí pokus nastupuji do staré černé volhy, jejíž řidič, starý dědek, mě opravdu nechce vzít, ale nakonec kapituluje. Cestou se mračí, kouří jednu cigaretu za druhou a něco si po sebe mumlá mě neznámým jazykem, který zní trochu jako turečtina (zřejmě osetsky). Jediný pokus o konverzaci v ruštině, který učiním, se týká stáří jeho auta. Je z roku 1989. Tím naše komunikace končí.

Gruzínská celnice na druhé straně tunelu je oproti té ruské zcela nová, všude nápisy v angličtině. Do Gruzie občané EU víza nepotřebují, takže když vystojím frontu, přechod proběhne zcela hladce. Když ale vyjdu ven, zjišťuji, že dědek s volhou mezitím vzal roha – což se dalo čekat. Budu tedy muset sehnat někoho jiného, kdo mě doveze do nejbližší horské vesnice, protože Verchnyj Lars je v srdci hor, je tu zima a za pár minut bude tma. Pár dvou mladých Ukrajinců na dovolené naštěstí vůbec nemusím přemlouvat a za chvíli už společně vesele uháníme po silnici úzkým údolím mezi majestátnými skalnatými masivy směrem k první gruzínské vesnici – starobylé horské osadě Kazbegi. O tom, že tam seženu ubytování nepochybuji – po noci na autobusovém nádraží v Grozném jsem ochotný si i připlatit. No, uvidíme.


Čtěte předchozí díly putování divokým Východostánem:

Umělý sníh v Soči (3)

Město hrdinů (2)

Z Prahy do Oděsy (1)

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče