Divokým Východostánem (3): Umělý sníh v Soči

03. září 2013, 18:33 - Saša Blau
03. září 2013, 18:33

V dalším díle zápisníku o cestě do Číny reportér E15.cz navštíví Soči, které dnem i nocí překotně buduje blížící se olympiádu.

Před ruskou celnicí v přístavu Port Kavkaz stojí dlouhá fronta lidí. Nakrátko ostříhaní ruští celníci v širokých čepicích se tváří sveřepě. Když na mě konečně přijde řada, celník s lupou pečlivě zkoumá můj pas a prohlíží si mě. Nemám se čeho bát, říkám si, vízum je v pořádku, tak proč mám ten nepříjemný pocit v břiše?

Celník zavolá svého kolegu, který si mě bere stranou. „Proč jedete do Ruska?“ chce vědět muž s přísným výrazem na kulaté tváří. Chci projet dál do Gruzie, odpovídám. „Aha, a proč máte ve vízu hostitelskou osobu v Moskvě? Kdo to vůbec je a odkud ho znáte?“ ptá se nedůvěřivě celník. Popravdě přiznám, že je to pouze formální hostitel, kterého jsem dostal k vízu. Každý turista totiž k návštěvě Ruska potřebuje pozvání, což je formalita, kterou za poplatek vyřídí česká agentura.

Rozhovor trvá asi deset minut. Když celníkovi vysvětlím, že si chci splnit svůj sen a dojet do Číny, napětí poleví. Dostanu ještě krátkou lekci o tom, že západní média jako BBC a CNN překrucují pravdu o Rusku, načež mi celník s kulatou tváří vrátí pas a popřeje hodně štěstí. Cesta do Ruska je volná!

Příští autobus do nejbližšího města jede až další den ráno. Port Kavkaz je poměrně nehostinné místo, ze kterého vede silnice do ruského vnitrozemí koridorem, který tvoří z jedné strany ostnatý drát, z druhé nákladové nádraží. Asi po půlkilometru se tato zóna poněkud rozestupuje a po jedné straně se otevírá krátký pruh pláže. Být tu sám, nebylo by mi do skoku, naštěstí nás tu takových uvízlo víc a rozhodneme se přečkat noc společně u ohně na pláži. Společnost mi dělají dva mladé páry Rusů, na jaké v Česku bohužel moc nenarazíte: jezdí s batohem na zádech stopem, baví se o poezii a hudbě, zkrátka alternativní ruská mládež. Jen zvuk plechu třesoucí se ve větru připomíná přítomnost nedaleké zóny.

Jak se staví v Soči? Prohlédněte si fotogalerii:

Ráno nasedám na autobus, který mě poveze většinu dne po ruském černomořském pobřeží. Mým cílem je Soči. V průmyslovém Novorossijsku se pomalu začíná zvedat pohoří Velký Kavkaz. Autobusy vyjíždějí ze své výchozí stanice vždy vyprodané do posledního místa a cestující, kteří chtějí přistoupit cestou, mají smůlu. Pohodlnější, ale také dražší, je cesta vlakem, ten je však vyprodaný na několik dní dopředu.

Nejdelší město v Evropě

Zhruba od města Gelendžik připomíná cesta podél ruského pobřeží jeden dlouhý, nekonečný resort, který se táhne až do Abcházie, separatistického regionu mezi Ruskem a Gruzií. Abcházie vyhlásila samostatnost, Gruzie ji však neuznala, stejně jako většina světa s výjimkou Ruska, Venezuely, Nauru a několika málo dalších zemí. Hranice mezi Abcházií a Gruzií je proto zavřená, což pro mě znamená, že se ze Soči budu muset vrátit na sever, objet Kavkaz přes Severní Osetii jediným hraničním přechodem, který je v současnosti pro občany EU otevřený – přechod v horském průsmyku ve vesnici Verchnyj Lars. Soči je tedy na mojí cestě do Číny trochu zajížďka, chci ale vidět přípravu zimní olympiády. Co se týče Abcházie, Rusové tam rádi jezdí na dovolenou, protože tam je prý čistší moře. Ceny jsou ale prý stejně vysoké i vyšší, protože země vše dováží, většinou právě z Ruska.

Město Soči už odpočítává čas do začátku olympiády v únoru 2014. Mezitím se horečně staví

Cesta plným autobusem přes resorty, kde jedno město plynule přechází v další, je úmorná. Volné pláže jaké je možné najít na Krymu, byste tady hledali marně. Samotná městská aglomerace Soči má celkovou délku asi 150 kilometrů a je tak nejdelším městem v Evropě. Do centra Soči přijíždím uprostřed noci. Posledních sto kilometrů jedu vlakem, protože má autobusová jízdenka skončila v resortu Tuapse a autobus dál byl vyprodaný. Na hezky opraveném vlakovém nádraží z 50. let už mě vítají anglické nápisy a hlasatelka také v angličtině, což je příjemná změna. Ve městě Soči existuje podle informací na internetu jediný hostel jménem Yozh. Když mě ale taxikář vysadí na místě, kde se má nacházet, najdu jen vysoký věžák, kde podle tabulek na dveřích sídlí jen stomatologická praxe. Na hotelový pokoj nemám peníze, a tak se s batohem na zádech potloukám po městě, rozhodnutý vydržet do úsvitu.

Město však rozhodně nespí. Ulice jsou plné oslavujících lidí a také dělníků, kteří na stavbách pracují non-stop. Vedle ruské koloniální architektury 19. století a různých sovětských „domů módy“ a soch Lenina ze století 20. tu rychle rostou nové hotely. Na plážové promenádě ještě doznívá poslední koncert, ačkoli jsou skoro čtyři hodiny ráno. Podél promenády se táhnou bary, před každým j pláž posetá lehátky, na kterých polehávají a pospávají lidé. Tady si na dvě hodinky nakonec zdřímnu i já.

Nejdražší olympiáda v historii

Ráno znovu navštívím hostel, který se na dané adrese skutečně nachází. Zaplatím 900 rublů za noc, což mi připadá drahé, ale nemám na výběr. Jeho provozovatelka si stěžuje, že kvůli překotnému stavění tady v Soči často vypadává elektřina. Čtyřiadvacet hodin strávím odpočinkem po vyčerpávající cestě a další den ráno už vyrážím do hor do dějiště olympiády. Sportovní klání totiž neproběhnou přímo v Soči, ale v přímořském městě Adler (lední hokej, curling a další halové sporty) a horském resortu ve vesnici Krasnaja Poljana. Mým cílem je právě horská vesnice. Na cestu se mnou vyráží také mladý student práv Ríša z města Kropotkin, kterého jsem potkal v hostelu.

Autobusy, které do Krásné Poljany vyrážejí každou půlhodinu, jsou nacpané k prasknutí. Cesta vede nejdříve asi hodinu podél moře přes Adler, kde se nachází také letiště. Stavba je všude v plném proudu. V Adleru vyrostl kromě nových kluzišť také dálniční uzel, jehož sjezdy procházejí skrz olympijské kruhy. Působivé.

Letiště v Adleru. Zde se budou odehrávat halová klání, hokej, curling, krasobruslení…

Cesta z Adleru do horského resortu Rosa Chutor se kroutí do kopce podél řeky Mzimty další hodinu. Jak se blížíme ke konečné, kolem silnice přibývá nákladních aut, buldozerů a bagrů, které upravují břeh, připravují ho pro další výstavbu. Nejdříve přijíždíme do areálu Gazprom. Největší výrobce plynu na světě a ruská polostátní firma je jedním z hlavních investorů olympiády. Tady v horách staví například běžecké tratě, jinak také jednu z olympijských vesnic nebo elektrárnu na předměstí Soči. Celkový účet za olympiádu pro Gazprom dělá tři miliardy dolarů.

Poslední stanice už je lyžařský areál Rosa Chutor. Ruský oligarcha Vladimir Potanin ho začal stavět ještě předtím, než Soči získalo pořadatelství olympijských her. Potanin, respektive jeho firma Interros, v Soči utratila dohromady 2,5 miliardy dolarů. Olympiáda v Soči bude podle všeho nejdražší v historii – celková cena se odhaduje na více než 50 miliard dolarů.Když Rusko v roce 2007 získalo pořadatelství her, odhad ceny byl přitom pouhých 12 miliard dolarů.

Největší díl zaplatí vláda, miliardy zainvestují také ruští oligarchové – vedle potanina třeba také majitel společnosti Bazovyj element Oleg Děripaska, v Česku známý svými soudními boji s se skupinou PPF Petra Kellnera. Dalšími velkými investory olympiády v Soči jsou polostátní koncerny jako Gazprom nebo Sberbank. Zejména v zahraničním tisku se píše, že kontrakty byly uděleny hlavně firmám, jejichž šéfové jsou blízcí Vladimiru Putinovi. A že je tedy olympiáda v Soči velkým strojem na peníze.

Myslí si to ostatně i můj společník Ríša. Jízdenka lanovkou na vrchol stojí 850 rublů (zhruba 500 korun) a to se mu vůbec nelíbí. Jeho měsíční sirotčí důchod, který tvoří většinu jeh příjmu, přitom činí jen 3500 rublů. „Přesně kvůli tomuhle je Rusko země na nic. Většina lidí nemá peníze a oni z nich chtějí sedřít i to poslední,“ stěžuje si. Jízdenku ale platí, když už je jednou tady. Lanovkou ještě nikdy nejel.

Cesta lanovkou vzhůru do resortu Rosa Chutor

Špína a buldozery

Stoupáme do výšky přes dva tisíce metrů. Míjíme obří staveniště, do hory se zakusují buldozery, na mezistanicích lanovky rostou obří hotely a restaurace. Na sjezdovkách ve slunci září obrovské lesklé hory. Když se vlekařů ptám, co je pod nimi, dozvídám se, že umělý sníh připravený už teď v létě na zimu. Pod izolačními plachtami ho prý leží asi půl milionu kubických metrů, které sněhová děla v Rosa Chutor vyráběly celou zimu. Pořadatelé nenechají nic náhodě. Mentalita poručíme větru dešti stále žije, napadne při pohledu na půl roku starý sníh ukrytý pod plachtou.

Na druhou stranu lze obavy pořadatelů pochopit. Průměrná denní teplota ve vsi Krasnaya Poljana je v únoru jeden stupeň nad nulou (sjezdovky však leží mnohem výš). Kvůli tajícímu sněhu muselo být vloni zrušeno několik závodů, například snowboardové klání. Z představy, že by se totéž mělo stát olympiádě asi běhá organizátorům mráz po zádech.

Umělý sníh pod plachtou

Na vrchní stanici lanovky na hřebeni nás čeká zklamání: je tam pouze oplocený výběh s restaurací, kde třetinka piva stojí 160 rublů (asi 100 korun). Opustit výběh a vydat se dál po hřebeni nebo pěšky dolů je zakázané. Ríša je přesto nadšený a stráví přes hodinu fotografováním horských masivů, které se majestátně tyčí do všech stran. Pak jedeme dolů.

V horách chci přes noc přespat pod širákem a s Ríšou se tedy loučím. Kupuji si pivo a dávám s do řeči s místním hostinským - starousedlíkem. Tento původem Gruzínec si stěžuje si na dělníky (především Uzbeky), kteří zašpinili místní řeku. Rezo nemá z olympiády žádnou radost. „Byl tu klid a krásná příroda a tu oni ničí. To už nikdy nebude,“ říká a ukazuje směrem na dlouhou frontu náklaďáků značky Kamaz, která sjíždí po horské cestě. „Olympiáda by se měla dávat jen kulturním národům jako jsou Němci nebo Rakušané, ne Rusům,“ přisazuje si.

Stoupám pak podél potoka lesem. Potok je rozježděný těžkou technikou a plný odpadků, všude podél cesty rostou nové domy, vesnice se rozrůstá výš a výš do hor. Nakonec najdu místo na spaní, ale po několika hodinách spánku mě budí bouřka, rychle balím spacák a běžím zpět do vesnice na autobus zpátky do Soči.

Lístek dál už mám koupený. Čeká mě dlouhá objížďka Kavkazu, musím se vrátit do Tuapse a pak pokračovat přes Mineralnoe Vody, Beslan až do Vladikavkazu. Jiná pozemní cesta z Ruska do Gruzie nevede. Mohl bych jet také vznášedlem ze Soči do Batumi, které Abcházii objíždí, ale nechce se mi dát čtyři tisíce rublů. Vyrážím tedy nočním autobusem směr Severní Osetie a doufám, že tam bude bezpečno.


Seriál Divokým Východostánem:

Díl první: Z Prahy do Oděsy

Díl druhý: Město hrdinů

Hrubý plán cesty

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče