Divokým Východostánem (19): Pekingské chu-tchungy

24. prosince 2013, 09:48 -
24. prosince 2013, 09:48

Reportér Saša Blau po čtyřech měsících cesty dorazil do cíle. Ve svém posledním příspěvku se loučí se svými čtenáři a hlásí: cesta po zemi z Prahy do Pekingu je bezpečně průjezdná.

Probouzím se zrovna ve chvíli, kdy náš autobus vjíždí do města Lan-čou. Po Tibeťanech ani stopy, jsem zase mezi Číňany. Je studený lezavý večer, ale nemrzne tu jako v horách. Chvíli se rozkoukávám a snažím se najít člověka, který umí alespoň pár slov anglicky. Nakonec si musím vystačit se studentíkem, který anglicky neumí, ale jazykové nedostatky dohání ochotou pomáhat. Komunikujeme spolu přes překladač Baidu na jeho mobilu. „Chci mít kamaráda z ciziny,“ svítí na mě z displeje. Studentík mě dovede až na nádraží. Než se rozloučíme, obligátně se ještě spřátelíme na WeChatu, čínském Facebooku, ačkoli vím, že se už nikdy neuvidíme. Pak studentíkova záda mizí v čínské noci.

Lan-čou je známé svými nudlemi. Měl bych tu zůstat aspoň jednu noc, říká mi cestovatelské svědomí. Jenže v Lan-čou jednak nejsou přes zimu otevřené žádné hostely, a pak taky chci být na Štědrý den v Pekingu. Ten je ještě dva tisíce kilometrů daleko, takže bych měl pohnout. Kupuji lístek do Sianu levnější kategorie „hard sleeper“ a jdu si dát aspoň ty nudle.

Prostitutky v mlze

Vlak není příliš rychlý. Lehátka jsou volně přístupná z uličky, nejsou oddělena do kupé jako v českém vlaku. Uspořádání připomíná ruskou „plackartu“, jen je vše novější a čistší. Usínám za zvuků chrchlání spolucestujících, kteří se zbavují svých hlenů v koupelně na konci chodby. Na tohle potahování jsem si nezvykl ani po měsíci v Číně, nenávidím to.

V osm ráno mě budí průvodčí. Zbylou hodinu sedím na sedátku u okna a pozoruji ubíhající krajinu. Projíždíme rovinatým krajem mezi poli zalitými mlhou. Z bílého oparu čas od času vystoupí staveniště nebo viadukt. Pak už se objevuje předměstí Sianu, paneláky a široké silnice plné aut, pak staré domy, nádraží. Jsme v cíli, vlak se skřípěním zastavuje.

Když projdu branou, z mlhy vystupují známá loga, která jsem neviděl několik měsíců: McDonald's, KFC, Starbucks. Že by konečně opravdová Čína?


Sianu je ponořený do studené mlhy. Nevím, jestli to není spíš smog, protože většina ranních chodců, především ženy, má obličej zakrytý rouškou. V mlze se rýsují hradby starého města. Sian má nejdelší městské opevnění ze všech měst na světě. Bývalo to čínské hlavní město, východní konec hedvábné stezky. Ze starobylé slávy toho ale po mnoha válkách příliš nezbylo. Když projdu branou, z mlhy vystupují známá loga, která jsem neviděl několik měsíců: McDonald's, KFC, Starbucks. Že by konečně opravdová Čína? V kavárně Starbucks chytám internet a hledám ubytování.

Hostel U sedmi mudrců tvoří komplex malých dvorků, ze kterých vedou dveře rovnou do pokojů. Dříve to byla kasárna rudé armády, vysvětluje mi recepční. Dávám si dlouhou horkou sprchu, po mrazivých horských ubytovnách je to jako lázeň. Pak vyrážím na průzkum Sianu.

Ulice kolem hostelu jsou plné laciných nudlových vývařoven typu C a masážních salonů. Uvnitř na stoličkách nebo ošoupaných divanech sedí čínské ženy s utahaným výrazem a lákají kolemjdoucí dovnitř. Nenechávají nikoho na pochybách, o jakou masáž se jedná: dělají pusou jako kapr. Místní usedlík mi později vypráví historku o jednom japonském dobrodruhovi, který se rozhodl masážní salon navštívit. Když bylo po všem a Japonec ležel nahý na posteli, do místnosti prý přišel Číňan s dlouhým nožem pro příplatek…

Městský park je mikrosvět

V Sianu jsou hradby a pagody a chrámy, mně ale nejvíc přitahují staré ulice v muslimské čtvrti, s kouřícími stánky s jídlem, plné zaparkovaných tříkolek, plechových sudů a různého haraburdí. Bloudit v nich mlhou a občas si dát něco na zub vydržím hodiny.

Pak mě taky baví park Revoluce, ostatně jako všechny parky v čínským městech. Města jsou přelidněná, do přírody je to daleko a času je málo. Číňané proto utíkají do městských parků a provozují tu různé své zábavy. Ráno chodí do parku lidé s ptáky v klecích. Odpoledne se na větších prostranstvích parku shromáždí skupina mužů a žen, většinou ve středním věku, kteří se za doprovodu reprodukované hudby oddávají tanci. Tančí stárnoucí manželské páry i osamělí tanečníci.

Města jsou přelidněná, do přírody je to daleko a času je málo. Číňané proto utíkají do městských parků a provozují tu různé své zábavy.


Těžko říci, jakou má tento odpoledně-večerní tanec funkci. Přemýšlím o tom od chvíle, kdy jsem ho poprvé viděl v Hotanu na západě Číny. Nejde vloženě o společenskou událost, ti lidé spolu nemluví. Po skončení tance se hned rozejdou do svých domovů. Z křečovitých pohybů a soustředěného výrazu některých tanečníků by se mohlo zdát, že tanec uspokojuje potřebu pohybu, že jde o sport. Jiné páry však tančí s lehkostí a zdá se, že ten čínský pop prožívají celou svou duší. Mezi tanečníky se ale najde i osamělý stařec pohupující se po parketu lehce opile.

Tím výčet postaviček v čínském parku nekončí. U jezírka najdeme nepravděpodobnou kombinaci: mlčenlivé rybáře a amatérské pěvkyně či flétnistky. Parky mají zpravidla také sekci s železnými prolézačkami, hrazdami a různými cvičícími stroji, kde posilují ženy i muži všech věkových kategorií. Nejsmutnější pohled v městském parku je ale na starší osamělé muže, kteří tu postávají s pohledem upřeným do dálky…

Osmý div světa našli farmáři

Sian je světu známý tím, že zdejší farmáři před čtyřiceti lety při hloubení studny náhodou učinili senzační archeologický nález. V zemi našli zakopanou hliněnou armádu ze třetího století před naším letopočtem, která měla prvního čínského vládce chránit v posmrtném životě. Od roku 1974, kdy farmáři vykopali prvního vojáka, bylo archeology odkryto osm tisíc pěšáků, pět set koní a sto dvacet válečných vozů, vše v životní velikosti. Objev vstoupil ve známost jako terakotová armáda a přezdívá se mu osmý div světa.

Od roku 1974, kdy farmáři vykopali prvního vojáka, bylo archeology odkryto osm tisíc pěšáků, pět set koní a sto dvacet válečných vozů, vše v životní velikosti.


Armáda je k vidění za městem na místě, kde byla nalezena. Vykopávky jsou zastřešeny velkou halou. Návštěvníci tu mohou kromě figurín pozorovat archeology přímo při práci. Armáda je mezi Číňany velmi populární. I v prosinci je areál zaplaven turisty, příchod k areálu lemují stánky se suvenýry. Já osobně armádu za osmý div světa nepovažuji. Asi jsem se nenarodil se schopností docenit tenhle typ památek.

Poslední den v Sianu z velké části prospím. Venku je stále tatáž studená mlha, slunce jako by ani nevyšlo, brzy je tma. V takovém počasí člověk jen těžko hledá důvod ráno brzo vstát. Odpoledne si koupím lístek na vlak do Pekingu na další den a večer se procházím moderním centrem Sianu. Obchody se značkovým oblečením a elektronikou, kavárny západního stylu, cukrárny a restaurace amerického stylu jsou plné lidí. Čínská střední třída není jen prázdným pojmem v článcích ekonomických analytiků, ale všudypřítomnou realitou. Tempo, se kterým komunistická (!) Čína převzala západní konzumerismus, je přesto zarážející. Ukazuje se, že lidé jsou nakonec zřejmě i v tomto ohledu všude stejní.

Rychlovlakem do Pekingu

Ačkoli jsem si po celou dobu své cesty zakládal na pomalosti, se kterou jsem se přepravoval, posledních 1200 kilometrů zdolám za pouhých pět a půl hodiny čínským rychlovlakem. Čínské rychlé vlaky neboli CRH se pyšní mnoha „nej“. Mně přijde nejlepší cena – za lístek ve druhé třídě zaplatím 500 jüanů, tedy asi 1500 korun. V Německu nebo Francii bych za stejnou trasu zaplatil několikrát tolik.

Rychlovlaky odjíždějí ze zvláštního nádraží na severním okraji města. Odjezdová hala připomíná letiště, cestující vyčkávají příjezd vlaku u bran, které se po příjezdu soupravy otevřou a pustí lidi na nástupiště.

Rychlovlak CRH. Odjezdová hala připomíná letiště, cestující vyčkávají příjezd vlaku u bran, které se po příjezdu soupravy otevřou a pustí lidi na nástupiště.


Ve vlaku sedím vedle učitelky malby ze sianské univerzity, která sní o cestě do Paříže, kterou stále považuje za hlavní město umění. Snažím se jí přesvědčit, že teď je to Londýn, marně. Vlak jede v průměru 200 kilometrů v hodině, nejvyšší rychlost, které dosáhne, je 303 km/h. Za oknem rychle ubíhají pole se zelím, nekonečná rovina politá mlhou. Začínám mít pocit, že slunce v Číně neexistuje. Vlak je plný lidí. Čínské rychlovlaky každý den přepraví 1,3 milionu lidí.

V Pekingu na Západním nádraží nás vítá opět mlha. Loučím se s učitelkou umění a domlouváme se, že spolu zajdeme na pekingskou kachnu, poté se vydávám hledat metro. Pekingské metro je moderní a levné, možná nejlevnější na světě. Má 17 linek a 227 stanic a libovolně dlouhá cesta stojí dva jüany, tedy šest korun. Cestou metrem se snažím představit si, že Peking má obyvatel jako dvě Česka. Můj mozek to nebere, je to příliš abstraktní.

Pekingské chu-tchungy

Hostel Dragon King se nachází poblíž stanice metra Dongsi, která leží ve staré části Pekingu nedaleko Zakázaného města. Tuto část města tvoří staré, nízké přízemní domy s dvorky, mezi kterými se proplétají úzké uličky lemované stromy, na kterých visí červené lampiony. Za tmy, když se vylidní, působí uličky pro někoho možná trochu strašidelně, Peking je ale bezpečné město, ve kterém se cizinec nemusí bát přepadení. Tyto uličky, v čínštině chu-tchungy, dříve tvořily většinu města, postupně jich však ubývá. Malé domky v hlavním městě ustupují velkým skleněným stavbám. Hostel leží v jdnom takovém chu-tchungu. Bohužel má plno, ale kluk z recepce mě odvede do nedalekého hostelu Happy Dragon, kde mají volnou postel za padesát jüanů. Vypadá to, že tady, v chu-tchungu, strávím Štědrý den.

Chu-tchongy, uličky starého Pekingu

Spím v pokoji se třemi dívkami z Faerských ostrovů. Hostel nabízí během Štědrého večera jídlo zdarma a vánoční večírek. V baru visí malí Santa Clausové a bliká vánoční stromeček. Možná lepší než nic, ale pro mě to není příliš lákavá představa. Zjišťuji, že v Pekingu existuje česká hospoda, kde mají na štědrý den bramborový salát a rybí polévku, tak možná zajdu tam.

Den před Štědrým dnem se zázračně zvedá mlha i smog a z modrého nebe svítí hřejivé slunce. Půjčuji si kolo a vyrážím do pekingských ulic. Peking je pro cyklistiku ideální – z doby, kdy si většina lidí nemohla dovolit auto, tu zbyly pruhy pro cyklisty a město je rovné jako placka. Projíždím kolem zakázaného města na Náměstí nebeského klidu. Z budovy mauzolea Mao Ce-tunga na mě shlíží vážný portrét čínského komunistického předsedy – zakladatele. Svištím po šestiproudé silnici, podél mě ubíhají banky, pojišťovny, ministerstva, některá nová a moderní, jiná stará. Mezi budovami je velkorysý prostor, což městu dodává pocit nekonečné velikosti. Peking v těchto částech působí trochu jako Moskva nebo některé části Berlína.

Mně je ale bližší měřítko chu-tchungů a tak se vracím do spletitých uliček. Narážím na chu-tchung plný drahých kavárniček, obchůdků s módou a designem a kadeřnictví, kde se procházejí upravení chlapci s fotoaparáty na film kolem krku a krásné dívky s vintage bicykly. Hipsteři. Občas se objeví architektonický atelier. Gentrifikace dorazila i do pekingských chu-tchungů… Většina uliček naštěstí stále patří obyčejným lidem, kteří je křižují na tříkolkách, motorkách a kolech.

Dívky z ulice Wang-fu-ťing

Chu-tchungy mě vyplivnou na široké ulici plné neonových reklam. Bulvár lemují svítící tabule prodávající produkty od Apple, Gucci, Longines… Ocitl jsem se na Wang-fu-ťing, největší nákupní třídě v Pekingu. Ve svých cestovatelských trekingových botách a ošoupaných džínech si tu připadám jako trhan. Kolem proplouvají byznysmeni ve smokinzích doprovázení slečnami v lodičkách, v obchodech nakupuje čínská zlatá mládež.

„Hello, do where are you from?“ přistupuje ke mně dívka v červené péřovce.
„How long have you been in China?“
„I would like to practice my English with you.“
„Will you go for a drink with me?“

Omlouvám se, že musím pracovat.

„Ale vždyť je večer!“

O minutu později se objevuje další dívka, která jako by z oka vypadla té první. Půvabná, mladá, v červené péřovce. Oproti té předchozí ale má aspoň smysl pro humor.

„Hello, do where are you from?
„How long have you been in China?“
„You have a nice yellow bag. Are you buddhist?“

Když říkám, že na pivo nepůjdu, ale můžeme se projít venku, dívka zmizí. Tyhle slečny vás zavedou do předražených barů, s jejichž majiteli mají smlouvu, varoval mě server Wikitravel.org. Povečeřím knedlíky plněné masem a pivo Tsingtao, poté se odeberu k spánku. Před usnutím ještě zběžně projedu sociální sítě. Rodina a přátelé žijí Vánocemi. Znepokojuje mě, že pořád nevím, jak strávím Štědrý večer.

Na Štědrý den ráno se probouzím brzy. Dívky z Faerských ostrovů vyrážejí do akvaparku. Já si dám rychlé preso a poté vyrážím hledat inspiraci na procházce mezi chu-tchungy. Je zima, pod nulou, slunce opět zakryl smogový opar. Obsluha v restauracích a kavárnách na rušné třídě Dongsi má na hlavách červené santaklausovské čepičky. Z procházky se vracím do hostelu, abych napsal poslední zápis pro E15. Stále nevím, jak strávit Štědrý večer. Když jsem s psaním skoro u konce, zapípá mi můj mobil Xiaomi. Přes WeChat mi přišla zpráva od učitelky umění ze Sianu, se kterou jsme si povídali ve vlaku. Ptá se, jestli nechci zajít na pekingskou kachnu.

- KONEC -


Epilog

Ujel jsem přes deset tisíc kilometrů. Přejel jsem Kavkaz, Írán, Střední Asii, Čínu. Cestoval jsem přes čtyři měsíce jsem především veřejnou dopravou - autobusy, vlaky, taxíky, lodí. Pár tisíc kilometrů jsem urazil stopem. Co moudrého bych řekl v cíli, jestli vůbec něco, abych tento deníkově-publicistický seriál uzavřel?

Určitě hlavně to, že cesta z Prahy do Pekingu je průjezdná a bezpečná. Také že jak se země prezentují v médiích a jak vypadají ve skutečnosti, se často diametrálně liší (Írán, Čína). Že i v dnešním světě existují zastrčené kapsy, kde vládnou bizarní diktátorské režimy (Turkmenistán). Že nejlepší investice, kterou jsem před cestou učinil, byla do lekcí ruštiny. Tou se člověk domluví se většině zemí na mojí trase. Že Lonely Planet je sice pořád dobrý průvodce, ale postupně ho válcuje server Wikitravel.org, který je průběžně aktualizovaný uživateli a hlavně zadarmo. Najdete tu informace o skoro každém městě (ubytování, rady na co si dát pozor, zajímavosti, jak se dostat tam i zpět) včetně zastrčených děr, u kterých byste to nečekali. Jestli se chcete něco dozvědět o Číně, doporučuji knihu „On China“ od amerického diplomata Henryho Kissingera. Ideálně číst v kombinaci s poetickým románem „Hora duše“ od laureáta Nobelovy ceny Gao Xingjiana (česky Kao Sing-ťiena).

A především bych vás chtěl varovat: nevydávejte se do světa na cesty. Je to jako virus. Děkuji za pozornost a přeji vám hezké Vánoce a šťastný nový rok.


Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?

Tibeťané a paneláky (18)

Tingovy obrázky (17)

Poušť Taklamakan (16)

Jakoby Čína (15)

Azamatovy sny (14)

Ťan-šanský románek (13)

V polích s bavlnou (12)

Pomník Aralskému jezeru (11)

Země bílého mramoru a zlatých soch (10)

Špína a hřích v Teheránu (9)

V íránském plážovém resortu (8)

Černá zahrada Náhorní Karabach (7)

Noční život v Jerevanu (6)

Zničující pohostinnost (5)

Přes Čečensko do Gruzie (4)

Umělý sníh v Soči (3)

Město hrdinů (2)

Z Prahy do Oděsy (1)

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče