Divokým Východostánem (18): Tibeťané a paneláky

19. prosince 2013, 16:38 -
19. prosince 2013, 16:38

V 18. díle projíždí Saša Blau vnějším Tibetem. Obdivuje se jeho klášterům, ale kroutí hlavou nad megalomanskou výstavbou na dohled od buddhistických sídel.

Po pustém a řídce osídleném západu je Si-ning vůbec první velké čínské město, na které narážím. Má dva a půl milionu obyvatel, ale nikdy jste o něm neslyšeli. Trpí totiž stejným syndromem, jako mnoho dalších měst v Číně. Nemá paměť.

Procházím se jeho širokými ulicemi. Zakláním hlavu, abych dohlédl na vrchol dvacetipatrových věžáků, které lemují jeho rušné čtyřproudovky. Po chodnících proudí Číňané v bílých čapkách vyznávající alláha, (takzvaní hui), sem tam se mihne i pár Tibeťanů v červených řízách. Většinu kolemjdoucích ale tvoří dav běžných Číňanů. Zírají na mě všichni. Cizinci sem příliš často nejezdí a v prosinci to platí dvojnásob.

Město je ve stadiu nepřetržitého přerodu. Zástavbu tvoří několik vrstev. Malé přízemní domky, střední několikapatrové domy, velké paneláky, obří lesklé věže. Domy postavené sotva před pár lety jsou bourány a nahrazovány novými, většími. Nic tady nemá šanci zestárnout.

V restauraci v muslimské čtvrti potkávám mladého Číňana, který se představuje jako Jack. Většina Číňanů, kteří mluví anglicky, si vytvořili variantu svého jména, která je pro „zápaďáky“ snadnější k zapamatování. Jack je učitelem fyziky a biologie. Anglicky se naučil od Kanaďana, se kterým během studií bydlel. Měl štěstí, z místních nemluví anglicky skoro nikdo.

Jack mě bere na večeři domů ke svým rodičům. Jeho starý otec si prohlíží mé fotografie z cesty, pokyvuje hlavou a říká, že mám velké štěstí, že takový výlet můžu podniknout. Jack mi vysvětluje, že mnoho Číňanů by cestovat klidně mohlo, ale raději šetří peníze „na budoucnost“. Dělají to jednak z tradiční povinnosti zabezpečit rodinu, a také proto, že v Číně není důchodový systém, na který by se mohli ve stáří spolehnout. Někteří si za ušetřené peníze koupí byt, ale ani to není investice do vlastního, kterou zdědí příští generace. „Když si v Číně koupím byt, je můj jen na 70 let. Pak připadne státu, ne mým dětem. Proto hodně lidí prostě střádá peníze. Nebo kupuje zlato,“ vysvětluje mi Jack.

Tibet pro chudé

V Si-ningu bydlím v hostelu v 16. patře věžáku. Hostel je prázdný. Je tu se mnou jen mladá Kanaďanka Brandy. Brandy jede do Tibetu a pak dál do Nepálu. Si-ning leží ve výšce 2800 metrů nad mořem na okraji tibetské náhorní plošiny a je jakousi branou do buddhistického autonomního regionu. Za týden v Tibetu zaplatí Brandy skoro tisíc dolarů. Kdo chce totiž navštívit posvátné město Lhasu, musí si zaplatit místo v zájezdu organizovaném oficiální čínskou cestovní kanceláří.

Pohled ze 16. patra

Na to já nemám peníze. Představa, že navštívím Čínu a vynechám Tibet, se mi ale nelíbí. A tak volím variantu pro chudé: takzvaný vnější Tibet. Velké části provincií Kan-su, Čching-chaj, Jün-nan a S'-čchuan, které s Tibetem sousedí, jsou „stejně tibetské jako Tibet“, dozvěděl jsem se od několika zkušených cestovatelů. Výhodou je, že v nich není potřeba zvláštní povolení a průvodce. Po několika dnech v Si-ningu se tedy loučím s Brandy a vyrážím autobusem do horského města Tchung-žen, kde prý je několik tibetských klášterů.

Cesta vede nejprve dvě hodiny po zbrusu nové dálnici. Čas od času se po jedné či druhé straně náhle objeví staveniště. Podél dálnice rostou celá nová města z betonových dvacetipatrových budov. Působí to přízračně, neskutečně. Pak sjíždíme z dálnice na menší silnici, která vede do hor.

Když se vyhoupneme na jakousi náhorní plošinu, začínají se ve vesnicích objevovat buddhistické gompy a malé kláštery, na vrcholcích okolních kopců se třepotají barevné tibetské vlajky.

Paneláky v Tchung-ženu

Příjezd do Tchung-ženu nabízí smutný pohled. Na dohled od kláštera tu vyrostly nové dvacetipatrové paneláky. Ubytovávám se ve studeném a prázdném hostelu. Po setmění padá teplota hluboko pod nulu a v ulicích města je mrtvo. Sním jedny rychlé pálivé nudle a pak se jdu zavrtat hluboko do peřin. Ráno se přidám k proudu poutníků, kteří směřují ke klášteru Lung-wu. Roztáčím modlitební válce, vdechuji kouř z páleného tamaryšku a poslouchám mumlavé modlení mnichů, kouzlo se na mě ale nějak nepřenáší. Možná za to můžou nepřehlédnutelné paneláky na horizontu. Koupím si tibetskou tašku přes rameno a jdu se zahřát pálivými nudlemi.

Panorama kláštěra hyzdí okolní panelová sídliště

Po obědě vyrážím pěšky do asi pět kilometrů vzdáleného kláštera Wu-tchung. Většina jeho budov je zavřených a v jeho uličkách je mrtvo. Slunečné odpoledne tedy alespoň využiji k procházce podél zamrzlé řeky. Do hostelu se vracím stopem a spát jdu brzy. Ráno pak odjíždím autobusem ještě za tmy. Tchung-žen mi chybět nebude. Doufám, že Sia-che bude veselejší.

Čtyřhodinovou cestu autobusem prospím. Probouzím se těsně před příjezdem do cíle. Vítají nás domky a paneláky, jsou ale menší než v Tchung-ženu a není jich moc. Paneláky, banky, hotely a nákupní ulice tvoří novou, čínskou část města. Z autobusového nádraží jdu pěšky po hlavní třídě, která mě dovede k branám kláštera Labrang. Je to jeden z největších aktivních buddhistických klášterů mimo Tibet. Žije v něm tři tisíce mnichů, kteří patří k buddhistické sektě Geluk-pa, což znamená „žlutá čapka“. Dovnitř a ven proudí mniši všech věkových kategorií oblečení do vínových říz.

Ubytovávám se v útulném hostelu Redrock Labrang, který svým dřevěným vyřezávaným interiérem připomíná horskou chatu. Pak se vydávám na procházku po klášteře Labrang. Pozoruji poutníky, jak v modlitbách padají na zem do prachu a zase vstávají.

Seznamuji se s místním mladíkem, který mluví anglicky. Bere mě spolu se svým bratrem za město na divokou projížďku na motorkách mezi travnatými pastvinami. Ukazuje mi pastevce, kteří ještě stále žijí kočovným životem. Dvacet stanů, v každém muž a žena, jeden pes, jedna motorka, stádo ovcí. Na povrchu všechno zatím působí idylicky.

Živé pochodně

Když se svého kamaráda ptám, kde se naučil anglicky, říká, že na buddhistické univerzitě v Nepálu. Pro Tibeťany je ale skoro nemožné získat pas. Jak se tam tedy dostal? „Pěšky přes hory,“ připouští neochotně. A to čínskou hranici nehlídají vojáci? „Hlídají. Šli jsme v noci…“ Je to nebezpečné? „Je…“ V únoru se můj tibetský kamarád musí do školy vrátit. Jak se tam dostane, to se už ptát nemusím.

Nebezpečnou cestu do Nepálu či Indie každý rok podniká mnoho Tibeťanů. Ti méně šťastní zabloudí ve sněhu a ledu nebo skončí ve vězení, říká mi později místní znalec poměrů, který si nepřál být jmenován. Mluvit nahlas se tu všichni bojí. Ti, kteří s novináři mluvili, se vrátili z vězení s podlomeným zdravím anebo vůbec.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče