Divokým Východostánem (15): Jakoby Čína

28. listopadu 2013, 15:07 - Saša Blau
28. listopadu 2013, 15:07

V patnáctém díle svého putování reportér E15 Saša Blau překonává zasněžené pahorky pohoří Ťan-šan a konečně přijíždí do Číny, která ale ještě není tak úplně Čína. V Kašgaru během jednoho dne cestuje v čase o tisíc let, když ráno navštíví trh se zvířaty a odpoledne nakupuje mobilní telefon v zářícím obchodě s elektronikou.

Poslední městečko na kyrgyzské straně hor se jmenuje Sary Taš. Leží ve výšce tří tisíc metrů na obrovské zasněžené pláni, kterou lemují hory. Kluci na zamrzlém potoce předvádějí triky na železných sáňkách. Chvíli se kloužu s nimi, než si natluču bradu. Když zajde slunce, teplota spadne na patnáct pod nulou. Na hvězdném nebi je vidět mléčná dráha. Tady přespím poslední kyrgyzskou noc.

Ráno za svítání u krajnice nečekám ani pět minut a staví mi kamion. Dva Kyrgyzové jedou do Číny pro zboží. V autorádiu hraje ruská pop ikona Vitas. Když ale zazní první melodie písně Hotel California od Eagles, starší řidič Murat pouští hudbu naplno, až slabé repráčky chrastí. Ve vycházejícím slunci se leskne zasněžený hřeben hor, z nichž nejvyšší je Pik Lenin.

Hraniční přechod do Číny má jméno Irkeštam a tvoří ho shluk maringotek a kontejnerů. Je tu maringotka „obchod“ i maringotka „hotel“. Strávit tu den by určitě bylo zajímavé, ale celnice na víkend zavře, takže jen rychle vypiji hrnek instantní kávy a jedu dál. Celník mi dá výjezdní razítko a posadí mě do kamionu k ujgurskému řidiči. Ten nemluví rusky ani anglicky, tak mlčíme a zubíme se na sebe. Najednou mi dochází, že teď už fakt nebudu nikomu rozumět.

Sin-ťiang alias Ujgurstán

Čínští celníci na druhé straně jsou trochu jako malí kluci. Kouří, ukazují si videa na telefonech, hrají si s noži. Po zběžné kontrole mě spolu se čtyřmi dalšími cestujícími posadí na taxík, který má za úkol vysadit nás u vnitřní čínské celnice o sto kilometrů dál. Řidič ale nejprve zastavuje na oběd v hostinci v malé horské vesnici.

Obědové menu je prosté: šašlik nebo lagman a čaj. Tedy to samé, co v Kyrgyzstánu. Jsme sice už v Číně, ale ne tak docela. Tohle je Sin-ťiang, nejzápadnější čínská provincie, kterou obývají Ujgurové. Potomci jednoho z turkických kmenů mají blíž ke Kyrgyzům, Uzbekům a Turkům než k Číňanům. Řízením osudu a historie se však ocitli na opačné straně hor než jejich příbuzní, a tak je nevyhnutelně pohltila čínská říše.

Hraniční přechod do Číny má jméno Irkeštam a tvoří ho shluk maringotek a kontejnerů

V průběhu historie Ujgurové s Číňany bojovali a myšlenka nezávislého Východního Turkestánu nebo také Ujgurstánu se mezi nimi drží dodnes. Takové věci ale soudruzi v Pekingu vidí neradi. Města v Sin-ťiangu jsou proto plná čínských vojáků se samopaly, kteří dohlížejí na pořádek. Čínská vláda podporuje kolonizaci Urumči, Kašgaru, Hotanu a dalších měst v odlehlé výspě impéria etnickými Číňany, snaží se odlehlou provincii přiblížit zbytku země. Je třeba říci, že tu také staví dálnice, železnice, sídliště a další vymoženosti, které zaostalý region modernizují. Někdy je ale těžké odlišit snahu o modernizaci od prostého utápění peněz ve zbytečných megaprojektech.

Ujguři a Číňané žijí vedle sebe sice odděleně, ale vcelku mírumilovně. Jen čas od času tu ale dojde k etnickému násilí. Když přijíždím do Kašgaru, nejzápadnějšího čínského města ležícího na okraji pouště Taklimakan, Ujgurové na předměstí zrovna ubodali dva čínské policisty.

Podzim v Kašgaru

První dojem z Kašgaru ale rozhodně není nějaké etnické napětí. Stojím na ulici plné kouře a prachu a nikdo mi nerozumí. Vlastně si ten pocit užívám. Tak nějak se asi cítil Marco Polo, když do Kašgaru přijel stejnou cestou před osmi sty lety.

Všude kolem mě sviští neslyšné elektrické skútry, takže musím být proto neustále ve střehu, aby to do mě čilý stařík nebo žena vracející se z nákupu nenaprala. Míjím nízké hliněné domy, vedle nichž vyrůstají nové věžáky. Mezi širokými tvářemi Ujgurů se občas mihne tvář Číňana nebo Číňanky, nápisy jsou většinou v čínštině, občas v ujgurštině.

Nakonec narazím na kavárnu, kde číšník mluví anglicky a poradí mi, jak se dostat do hostelu ve starém městě. V Old Town Hostelu mě vítá veselý čínský personál, Likun a Liaou, dva svobodní třicetiletí vysokoškoláci, kteří tu pracují. Místnosti jsou zařízené v tradičním ujgurském stylu: uprostřed pokoje jsou kamna na uhlí. Teď, ve studeném šedém odpoledni na konci listopadu, kamínka útulně hučí. Noc tu stojí jen pět dolarů. Tady se mi bude líbit.

Na to, že je listopad a v noci už mrzne, je hostel překvapivě plný lidí. Je tu britský pár cyklistů, kteří jsou nastydlí a tak i s koly pojedou dál vlakem. Dále zde přebývá německá masérka a jogínka Táňa, která dlouhodobě žije v Jün-nanu na jihu Číny, ale teď míří do Kyrgyzstánu naučit se vyrábět tradiční koberce. Je tu i Rus Roman, který neumí anglicky, natož čínsky, nikomu nerozumí a z mého příjezdu má proto obrovskou radost. Nebo Izraelec Elin, který zásadně cestuje mimo sezonu, protože nemá rád turisty. A konečně v mém pokoji bydlí zhruba padesátiletý Číňan z Harbinu na opačné straně Číny, který sem přijel pečovat o svého syna, který v Kašgaru po bouračce leží v nemocnici. Večer celá tahle pestrá směsice sedí ve společné místnosti u kamen a poslouchá Romana, který hraje na kytaru a zpívá melancholické ruské písně.

Na některých místech Kašgaru se zastavil čas

Další den ráno se jdu projít po městě. Kašgar leží na okraji pouště Taklamakan a právě prachu z pouště vděčí za častý mlžný opar, který se vznáší v ulicích. Je zima. Procházím hliněnými uličkami starého města, které vypadá, že se od dob Marca Pola moc nezměnilo. Potkávám Ujgury s plnovousy a ve vysokých chundelatých čepicích. Stezka podél řeky mě dovede do nových čtvrtí s obřími nákupními centry. Na náměstí přešlapuje kordon čínských vojáků se samopaly a z piedestalu shlíží socha Mao Ce-tunga. Snažím se komunikovat s kolemjdoucími, ale nedaří se mi ani zeptat se na cestu nebo si objednat v restauraci jídlo. Nikdo tu nemluví anglicky. Přemýšlím o způsobu, jak tu jazykovou bariéru překonat.

Čínský iPhone

V Kašgaru se jednou týdně koná důležitý trh se zvířaty. Z širokého okolí se sem sjedou majitelé koní, krav, ovcí, velbloudů, oslů a koz a na okraji města je nabízejí k prodeji. Spolu s novým čínským kamarádem Likunem se vydávám trh navštívit.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče