Divokým Východostánem (14): Azamatovy sny

20. listopadu 2013, 19:58 - Saša Blau
20. listopadu 2013, 19:58

Ve čtrnáctém díle svého putování na východ reportér Saša Blau po boku své nové polské přítelkyně Ady poznává noční život v Biškeku. Poté hledá kyrgyzského kamaráda ze studií, kterého neviděl pět let. Nakonec nasedá na kamion a míří přes hory směrem do Číny.

Probouzím se za svítání po boku ještě spící Ady, navléknu na sebe všechno oblečení a sejdu dolů do jídelny na snídani. Snídám se třemi Francouzi, kteří se sem, do horské osady Altyn Arašan, vyškrábali včera večer. Společně se dnes pokusíme vyšplhat do průsmyku ve výšce 3800 metrů, odkud je vidět ledovcové jezero Alakol.

Venku je hluboko pod nulou. Nejdříve jdeme lesem širokým údolím řeky Arašan, poté odbočujeme strmě do kopce nahoru k průsmyku. Během oběda se dvě Francouzsky obracejí zpět, dál pokračujeme ve dvou s Francouzem Gaetanem. Gaetanovi je 38, je svobodný, bezdětný. Pracuje jako statistik, ačkoli vystudoval archeologii. Práce ve státních službách mu umožňuje brát si dlouhé dovolené, má slušný plat, o místo se bát nemusí. Historie zůstala jeho vášní, už si o ní ale jen čte. Zní to trochu smutně.

Ve čtyři odpoledne je jasné, že se český novinář s francouzským statistikem do průsmyku nevyškrábou. Máme toho tak akorát, promáčené boty, navíc jsme zabloudili. Zřejmě jsme někde špatně odbočili, cesta pod sněhem totiž není vidět. Tak se alespoň fotíme v nejvyšším bodě a lehce rozmrzelí zahajujeme sestup. Do horské osady Altyn Arašan docházíme za tmy s bolavýma a zmrzlýma nohama, takže hned míříme do horkého pramene. Od ruské posádky v chatě se dozvídám, že Ada s Justýnou, dvě veselé Polky (viz minulý díl) odešly dolů do města. Nechci nechat svojí polskou milou zmizet jen tak bez rozloučení, a tak další den ráno hned po snídani házím batoh na záda a utíkám z hor dolů do údolí.

Postavičky v Biškeku

Dalších několik dní je v mojí paměti zahaleno mlhou. Vím jen, že jsem je strávil s Adou. Nejdříve v horském městě Karakol, poté jsme se přesunuli do kyrgyzského hlavního města Biškeku. Vymetli jsme většinu diskoték a že jich v Biškeku je. Adě se nejvíc líbilo v tanečním baru Martini, podniku pro kyrgyzskou zlatou mládež a zbohatlíky, kam muži chodí v obleku a dívky v minisukních a na jehlových podpatcích.

S tancechtivou Polkou po boku jsem (někdy proti své vůli) poznal jiný Biškek než předtím o samotě. Seznámil jsem se s místní expatskou komunitou. Na halloweenský tah s námi vyrazil Němec David, který přes zimu v Biškeku pracuje jako správce hostelu. David šel pěšky z Německa do Číny, kde ho zatkla policie za nelegální přechod hranic. David pak strávil dva měsíce v čínském vězení, než ho Číňané deportovali do Kyrgyzstánu. Další zajímavá postavička je Francouz Clément, který cestuje kolem světa. Vždy si na hranicích země, do které vstoupí, koupí nějaký dopraví prostředek a na další hranici ho za stejnou cenu prodá. Tádžikistán projel na oslu, přes Pacifik se chce plavit na plachetnici. Takových postaviček je tu celá řada: dvoumetrový narcistní černoch z Kanady ve zlatých brýlích jménem Leo, melancholicky opilý Fin Mark, který každého zve na vodku, několik Němců pracujících v nevládních organizacích, krásné, bledé a smrtelně vážné Rusky…

Klub Martini v Biškeku. Sem chodí dobře situovaní mladí Kyrgyzové

Když zrovna nejsme v nočních podnicích, objíždíme s Adou Biškek na dvoukole, pochutnáváme si na hamburgerech firmy Begemot, což je něco jako kyrgyzský McDonald's. Anebo na uzbeckém šašliku ve vyhlášené restauraci Faiza. Mezitím do nás víceméně neznámí lidé na potkání lijí různý alkohol. Ptají se, jestli jsme manželé a proč nemáme děti. Je to vyčerpávající, i když celkem zábavné období připomínající jízdu na horské dráze.

Jednoho dne celý tenhle bláznivý kolotoč skončí, stejně náhle jako začal. Ada si koupí letenku do Dillí a zmizí do Indie. Nestihneme se ani rozloučit. Na posteli najdu jen dopis na rozloučenou a pohledy, které nestihla poslat. Jsem z toho trochu rozmrzelý, zároveň na mě dopadá obrovská únava z dlouhého flámu. Další dva dni prospím.

Už už se chystám dát Biškeku sbohem, odjet taxíkem přes hory na jih země a odtud zamířit k čínské hranici. Jedna věc mě ale trápí. A totiž představa, že opustím Kyrgyzstán, aniž bych se sešel s jedním starým známým.

Azamatovy sny

V onen památný podzim 2008, kdy padla banka Lehman Brothers a svět sklouzl do bryndy jménem dluhová krize, jsem bydlel v západním Londýně v typickém řadovém domku z červených cihel. Jedním z mých spolubydlících byl mladý Kyrgyz Azamat. Azamatovi bylo dvacet a v Londýně si dělal MBA. Zároveň stíhal šichty v nemocnici a po nocích vypomáhal jako bodyguard v jednom VIP klubu v Chelsea. Aby toho nebylo málo, ve volných chvílích ve svém malém pokojíku na dvou monitorech obchodoval přes FOREX s měnami. Za večer klikáním vydělal třeba deset dolarů. „Teď se to učím. Až budu bohatý, přidám tam tři nuly,“ smál se. I Azamat byl jenom člověk. Jednou za měsíc upustil plyn – zlil se vodkou, že se domů plazil po čtyřech.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče