Divokým Východostánem (13): Ťan-šanský románek

13. listopadu 2013, 14:27 - Saša Blau
13. listopadu 2013, 14:27

Ve třináctém díle putování na východ přepadne reportéra E15 skepse. Hornatým Kyrgyzstánem projíždí bez zájmu. Znuděně se prochází po obřím tržišti v Biškeku, osaměle bloudí mezi drolícími se sovětskými kulisami, jež lemují jezero Issyk-kul. Novou krev do žil reportérovi vlije až setkání s mladou polskou cestovatelkou v pohoří Ťan-šan.

Přijíždím do Kyrgyzstánu do města Oš na jihu země a ubytovávám se v nejlevnějším hostelu, který sídlí ve stísněném třípokojovém bytě v čtyřposchoďovém paneláku. Házím batoh na zem, svalím se na postel a zavírám oči. Už nepotřebuji nic víc vidět. Nechci se s nikým dalším seznamovat, nechci ochutnávat neznámá jídla. Nechci být v Asii ani nikde jinde. Mám všeho tak akorát. Navíc jsem si z Uzbekistánu přivezl těžký průjem.

Kdo někdy v životě cestoval po delší dobu, ten takový pocit asi zná. Přesycenost zážitky, únava z poznávání, touha se od všeho odpojit. Následující den se kazí počasí. Ležím v posteli na rýžovo-banánové dietě. Surfuji na internetu, koukám na filmy, čtu si knihy. Mezi tím chodím na cigaretu k rozbitému oknu na chodbě. O zemi, do které jsem právě přijel, se nezajímám. Přes sociální sítě sleduji, komu z přátel se narodilo dítě, kdo se vdal, kdo má novou práci. Všechno jde jaksi zvláštně mimo mě, mám pocit, že jsem na konci světa.

Mým společníkem během těchto dní je Polák Marcin, který okupuje sousední lůžko. Marcin tu čeká na čínské vízum. Jak dlouho ještě bude v Oši, neví. Celé dni na síti zjišťuje informace o Číně. Jeho cílem je Indonésie, kde chce v pětatřiceti začít nový život. „Zkoušel jsem Skotsko i Polsko. Proč nezkusit Indonésii?“ Po večerech sedí na lavičce před panelákem a učí se indonéskou gramatiku.

Sever a jih, dva světy

Po zhruba pěti dnech jsou zažívací problémy pryč, touha po cestování se ale nevrací. Zkouším ji tedy „nahodit“ změnou prostředí. Brzy ráno nasedám na sdílené taxi do Biškeku, který leží šest set kilometrů dál na severu země. Sever a jih Kyrgyzstánu odděluje mohutné pohoří, které zemi půlí na dva světy. Na jihu, který opouštím, je viditelnější uzbecký vliv a celkově je tu silnější pocit, že jste v muslimské zemi. V restauracích servírují uzbecký rýžový plov, na polích se pěstuje bavlna. Je tu také o poznání teplejší klima.

Sídliště v Biškeku

Cesta autem do Biškeku přes hory trvá celý den. Projíždíme přes průsmyky ležící ve výšce 3000 metrů, místy už tu a tam leží sněhový poprašek. Jakmile příště zasněží, sníh tu bude ležet až do jara. Na rozlehlých náhorních plošinách se ještě pase několik koní kolem jurt, ale většina pastevců už hory opustila.

Do hlavního města přijíždíme v devět hodin večer. Další hostel, další panelák. Jdu se projít do centra. Biškek je na první pohled kosmopolitnější než Oš. Je to jako příjezd do jiné země. Hlavní třídu Čuj a okolní ulice lemují kavárny, bary a restaurace západního stylu, ve městě je ihned patrná koncentrace Rusů a dalších cizinců. V ulicích Biškeku je chladněji a je tu i mnohem více opilců.

Kyrgyzské zlato

Po mailu si na další den domlouvám schůzku s místní analytikem. Během příprav na zítřejší schůzku zkoumám ekonomickou a politickou situaci země. Hornatý Kyrgyzstán nemá ani „černé zlato“ (ropu), jako jeho mladší a bohatší bratr Kazachstán, ani „bílé zlato“ (bavlnu), jako jeho druhý soused, Uzbekistán. A tak se musí spokojit se zlatem obyčejným, žlutým, zjišťuji po zběžné rešerši.

Drahocenný kov se v Kyrgyzstánu těží vysoko v horách poblíž města Karakol. V těžko dostupném terénu v pohoří Ťan-šan v nadmořské výšce kolem čtyř tisíc metrů tu zlato dobývá přes tři tisíce lidí. Zlatý důl Kumtor je páteří kyrgyzské ekonomiky. Je největším zaměstnavatelem a také největším zdrojem státního rozpočtu. V roce 2011 tvořil důl 10 procent HDP. Práce v dolech je tvrdá, ale chtěl by ji každý. Za čtrnáct dní práce dostane dělník 1500 amerických dolarů, což jsou na místní poměry pohádkové peníze.

Důl Kumtor vlastní kanadská společnost Centerra Gold, která Kyrgyze naučila zlato dostat zpod zemského povrchu. Jak to tak bývá u zahraničních investic do nerostných surovin v rozvojových zemích, vztah hostitelského státu a západního investora se během času měnil. Po počátečním vřelém přijetí před deseti lety dostávali Kanaďané ze zisků dolu 67 procent, stát měl zbylých 33. To se časem znelíbilo místním politikům, kteří chtěli z dolu více peněz. Letos vláda dohodla s Centerrou novou smlouvu, která dává státu polovinu zisku. Jenže místním lidem to nestačí a chtějí 67 procent. Centerra říká, že na to nepřistoupí. Je otázka, co bude dál. Prezident nyní dokonce v médiích mluví o tom, že ačkoli by to bylo škodlivé pro reputaci Kyrgyzstánu, možná lidu ustoupí a důl zcela znárodní. Jestli to prezident Almazbek Atambajev udělá, Kyrgyzům možná zůstane v rukou důl bez potřebného know-how. Pro zahraniční investory to bude signál držet se od země dál.

Bye Yankees, privet Ivan

Další téma, které je v Kyrgyzstánu aktuální, je odchod Američanů, kteří tu deset let provozovali leteckou základnu Manas. Přes základnu šel téměř veškerý arzenál i personál do Afghánistánu. Pro kyrgyzskou vládu byli Američané důležitým zdrojem peněz do rozpočtu (posledních pět let platí za pronájem 60 milionů dolarů ročně), pro Rusy a Číňany pak trnem v oku. Vláda se letos rozhodla pronájem základny neprodloužit a Američané se tak příští rok definitivně stěhují do Rumunska.

Je veřejným tajemstvím, že za neprodloužením kontraktu je ruský vliv. Podle analytika, se kterým se scházím ve stylové kavárně v centru Biškeku a který si nepřál být jmenován, dali Rusové Kyrgyzstánu přímou finanční injekci a k tomu slíbili postavit elektrárnu na řece Naryn.

Analytik mi vysvětluje, že americký (ale i evropský) vliv ve střední Asii pomalu klesá. Naopak narůstá ten ruský, což je v kontextu posledních dvou set let návrat do přirozeného stavu. K tomu se přidává sílící vliv Číny, která se nachází na východ hned za zasněženými vrcholky pohoří Ťan-šan.

Čínský vliv je dobře vidět na tržišti na okraji Biškeku, které je prý největší ve Střední Asii. Jestliže je důl Kumtor největším oficiálním plátcem daní, Dordoj Bazaar má minimálně stejnou ekonomickou váhu (i když spíše ve sféře šedé ekonomiky). V obřím kontejnerovém bludišti se prodávají hlavně výrobky z Číny, v menší míře pak z Turecka. Dordoj je pravděpodobně nejlevnější tržiště na západ od Číny. Přeprodává se tu čínské zboží pro ruský trh, protože kyrgyzští obchodníci znají ruský vkus. Návštěva Dordoj Bazaaru ale není nikterak úchvatným zážitkem. Představte si nekonečné ulice s lacinými botami…

Sovětské retro Issyk-kul

V Biškeku na mě znovu padá skepse. Možná za to může hostel, který opět sídlí v ošklivém paneláku a kromě nastydlého Švéda, který do Kyrgyzstánu přijel na kongres o ohroženém sněžném leopardovi, tu nikdo není. Po dvou dnech v hlavním městě opět utíkám, tentokrát k horskému jezeru Issyk-kul.

Horské jezero Issyk-kul

180 kilometrů dlouhé jezero je slané a o jeho břeh se tříští zpěněné vlny, takže připomíná moře. Za časů Sovětského svazu to bývalo jedno z nejoblíbenějších letovisek, které v létě zaplavili rekreanti na závodní dovolené. Když maršrutkou projíždím podél břehů jezera, v každé vesnici nás vítají sovětské murály a plastiky se spokojeným, odpočatým dělníkem, případně dělnicí.

Vystupuji ve městečku Čolpon Ata, které kdysi bylo hlavním resortem na Issyk-kule. Je už tma, takže sanatorium, pionýrský tábor a promenádu si půjdu prohlédnout až zítra ráno. Jak s dozvídám od své ruské hostitelky Táni, po úpadku turismu po rozpadu SSSR na začátku 90. let se v poslední době na březích jezer zase čile staví, všude rostou nové hotely. V létě se sem jezdí léčit a zotavovat Kazaši, „Moskviči“, Němci i Japonci.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče