Divokým Východostánem (12): V polích s bavlnou

06. listopadu 2013, 15:04 - Saša Blau
06. listopadu 2013, 15:04

V tomto díle východního putování náš reportér opouští vyschlé Aralské jezero a vydává se hledat příčinu jeho smutného konce. Nachází ji v nekonečných bavlníkových polích, které dělají z Uzbekistánu druhého největšího vývozce „bílého zlata“ na světě. Renomované nevládní organizace režim kritizují, že do práce na plantážích nutí i lékaře a děti. Avšak parta zubařek, kterou reportér Saša Blau potkal, si každoroční povinnou bavlnovou brigádu užívala.

Vyschlé Aralské jezero opouštím nočním vlakem do Samarkandu. Společnost mi dělá Kazach, který mi věští budoucnost a jakýmsi šamanským dotykem zkoumá můj zdravotní stav. Dělá to rutinně, bez předvádění, jako by mi říkal, kolik je hodin. Po nočním přejezdu dorazím na nádraží v Samarkandu lehce rozlámaný. V tomhle starobylém městě, které zbudoval strašlivý vůdce rabujících hord Timur, se loučím se svým dánským kamarádem Jeppem. Dál zase sám.

Samarkand přináší mírné zklamání. Další minarety, další madrásy, další skvěle opravené paláce posázené modrou keramikou. S těmito stavbami se to má trochu jako s pravoslavnými chrámy: když jste viděli tři, viděli jste všechny. V Samarkandu mě mnohem víc zaujmou exteriéry staveb z 80. let, které zajímavě kombinují sovětský styl a islámské motivy.

Ze Samarkandu odjíždím dalším nočním vlakem do Buchary. Vlak je vyprodaný, zbyla na mě jenom nejlevnější verze „plackarty“. Ve dvě ráno, kdy na rychlík nasedám, leží spící lidé všude, včetně míst určených pro zavazadla a často po dvou. Průvodčí mě posadí do uličky k nohám chrápajícího muže. Ve vagonu to páchne ovcemi, potem a jídlem. Tuhle noc toho moc nenaspím.

Po mrazivém spánku na dně Aralu a dvou nocích ve vlaku se potřebuji dát trochu do pořádku. V Buchaře se ubytovávám v penzionu Medina, příjemném rodinném hotýlku uprostřed starého města. Noc tu stojí deset dolarů. Z trojice slavných uzbeckých měst na hedvábné stezce je Buchara asi tím nejvelkolepějším. Samarkand mě zklamal, nejpřirozeněji jsem se cítil v Chivě (viz minulý díl).

Otrokářské plantáže

Poté, co projdu povinné památky (madrása, karavanseráj, bazaar, mešita, palác), konečně se vydávám hledat bavlníková pole. Právě intenzivní pěstování bavlny za časů Sovětského svazu vysálo všechnu vodu, kterou do Aralského jezera dodávaly řeky Amudarja a Syrdarja. Bavlníkové plantáže mě v Uzbekistánu provázejí na každém kroku: koukám na ně z vlaku, z autobusu, z taxíků podél cest. Ještě se mi je ale nepodařilo navštívit a promluvit se sběrači, kteří na nich pracují.

Pěstování bavlny má v Uzbekistánu více než dvoutisíciletou tradici. Teprve Sověti ale kultivaci této žíznivé plodiny rozjeli v masovém měřítku. Produkce bavlny dosáhla vrcholu v roce 1988, kdy byla Uzbecká SSR největším exportérem bavlny na světě.

Mezinárodní nevládní organizace Uzbekistán kritizují, že pro sběr bavlny používá feudální otrokářské praktiky, jaké byly běžné v USA před sto a více lety. K práci na plantážích místní vláda nutí děti, studenty vysokých škol a státní zaměstnance včetně lékařů a učitelů. Políčka s bavlnou jsou sice formálně v soukromém vlastnictví, jednotlivé správní celky ale mají od centrální vlády v Taškentu stanovené kvóty, které musí nasbírat. Aby kraje kvóty splnily, posílají v říjnu a listopadu na pole státní zaměstnance a studenty. Stát bavlnu vykupuje za dumpingové ceny a prodává ji do zahraničí za ceny tržní. Kvůli otrokářským praktikám uzbeckou bavlnu bojkotuje řada zemí a firem, čile ji ale odebírají Čína nebo Bangladéš. Je tedy dost pravděpodobné, že v době, kdy čtete tyto řádky, hřeje vás bavlna, kterou sebral uzbecký chirurg nebo učitel.

Zubařky a nostalgie

Žádám taxikáře v Buchaře, aby mě odvezl na nějakou pořádnou plantáž za městem. Taxikář mi udělá dobrou cenu, na sběr bavlny je totiž velice hrdý. „My vyrábíme bavlnu, bílé zlato! A co produkujete vy?!“ ptá se pyšně. Cestou z města mi vypráví o sběru v mládí se zřetelnou nostalgií. „V pět jsme skončili, rozdělal se oheň, pila se vodka, zpívalo se, tancovalo,“ vzpomíná starý taxikář.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče