Divokým Východostánem (10): Země bílého mramoru a zlatých soch

23. října 2013, 16:05 - Saša Blau
23. října 2013, 16:05

Turkmenistán je něco mezi Severní Koreou a Dubají, píše ve svém cestovním deníku reportér E15 Saša Blau. Zdejší autokratický režim má obrovské zisky z exportu zemního plynu a ropy, za které staví paláce ze zlata a mramoru, ale většina Turkmenů žije v bídě. Jestli se to nezmění, tahle země jednou velmi smutně skončí, soudí reportér.

Turkmenistán je jedna z těch zemí, kvůli kterým podnikám tuhle cestu: vím o ní minimum a to málo, co znám, je hodně bizarní. Nechci se nikoho dotknout, ale troufám si říci, že většina z vás je na tom podobně. Když se řekne Turkmenistán, vybaví se mi Turkmenbaši alias Sepamurat Niyazov, zdejší diktátor, který doživotně vládl skoro třicet let, až do své smrti v roce 2006.

Během svého života si tu Niyazov vytvořil kult osobnosti srovnatelný snad jen s vládci v Severní Koreji. Niyazov rád stavěl své sochy ze zlata, které se otáčely za sluncem, stihl také napsat náboženskou knihu Ruhnama, kterou postavil na roveň koránu. Pasáže z této knihy se děti učí povinně ve škole. Turkmenbaši během svého života ale nestihl vybrat nástupce a náhle zemřel. Mocenské vakuum rychle zaplnil vicepremiér Gurbanguly Berdimuhamedov, který brzy převzal styl svého předchůdce. Dnes vedle zlatých soch Niyazova visí portréty Gurbangulyho. Tolik mé znalosti před příjezdem do Turkmenistánu.

Niyazov rád stavěl své sochy ze zlata

Pro turistu není snadné se do této středoasijské země dostat. Turistické vízum dostanete pouze tehdy, když přistoupíte na to, že vás od překročení hranice na každém kroku bude doprovázet oficiální průvodce, který zaručí, že budete spát pouze v oficiálních turistických hotelích. Jinak řečeno, nedozvíte se nic a zaplatíte spoustu peněz, protože oficiální hotely začínají na padesáti dolarech.

Naštěstí je tu skulinka pro dobrodruhy, která se jmenuje tranzitní vízum. Turkmenské ambasády ho udílejí těm, kteří skrze zemi pouze projíždějí. Hlavní výhoda tranzitního víza je, že se můžete po zemi pohybovat samostatně. Jelikož má cesta do Číny vede přes Turkmenistán, nebyl problém dostat v Teheránu tranzitní vízum na pět dní.

„Je to trochu jako jít na vojnu“

Turkmensko-íránská celnice v Bajgiranu se nachází v pustých horách, v říjnu je tu chladno a fouká tu studený vítr. Sotva plnoletí celníci ve velkých čepicích se tváří důležitě, dýchá z nich odér Sovětského svazu. Nad budovou celnice září velký barevný portrét rozesmátého vůdce Gurbangulyho.

Ve frontě na razítko se seznamuji s mladým Turkem Ugurem a jeho kolegou Alperem. Ugur vypadá dost sklíčeně. „Budu v Ašchabádu půl roku na stavbě, non-stop. Celkem tu mám pracovat tři roky,“ říká sklesle. Pro mladého inženýra je vyhlídka práce v Turkmenistánu něco jako jít na vojnu. „Internet tu funguje jenom v mobilech. V noci se po jedenácté nesmí vycházet na ulici,“ popisuje turkmenský život. Ve firmě Rönesans, přední turecké stavební firmě, ale dostane v zahraničí dvojnásobný plat, než kdyby zůstal v Turecku. Turkmenistán právě zažívá stavební boom financovaný zisky z ropy a většinu kontraktů získávají právě turecké firmy. Turkmeni i Turci totiž mluví velmi podobným jazykem – tomu může málokdo konkurovat. Pro firmy jako Rönesans je proto středoasijská země v tuto chvíli zlatým dolem.

Můj nový turecký známý potřebuje na celnici vyřídit pobytové vízum, ale chybí mu sto dolarů. Půjčím mu je a Ugur mi na oplátku nabízí odvoz do Ašchabádu. Za hranicí na něj totiž čeká řidič. Vděčně přijímám. Podél hranice se táhne jakási zóna nikoho, pustý, dvacet kilometrů široký pás, ve kterém nejsou silnice a nikdo tu nežije. Přes tento pás vás musí odvézt oficiální dodávka. Když dodávka přijede, jsem svědkem neuvěřitelné, trochu strašidelné scény. Jakmile se otevřou dveře, turkmenské babičky, mladíci i vousatí muži se do dodávky začnou cpát jeden přes druhého jako zvířata. Kam se poděla lidská důstojnost? Auto je plné po střechu dřív, než bych stihl lusknout prsty, dodávka se prohýbá pod přetížením. „Vítej v Turkmenistánu,“ komentuje to můj turecký kamarád. S opravdu velkým nasazením se nám podaří dostat se do druhé dodávky.

Město z mramoru

Příjezd do Ašchabádu se podobá podivnému snu. Je večer, jedeme po potemnělé poušti po čtyřproudé dálnici lemované bílými zlacenými sloupy. Kromě našeho auta na silnici skoro žádná auta nejsou. Objevují se první domy. Nejsou to ale obyčejné domy, jsou postavené z mramoru. Trochu připomínají okázalý sovětský styl, který kombinuje funkcionalismus, antické sloupy a zlacené přírodní motivy. Ugur bydlí v jednom z takových domů. Kvartýry jsou to prostorné, mají pět pokojů a vysoké stropy. Byt v mramorovém domě přijde asi na dva miliony korun, což si může dovolit jen málokdo. Chudí lidé (většina populace) bydlí v panelácích a malých venkovských domcích. Většina vysokých bílých domů je prázdných, ostatně jako celý Ašchabád, sděluje mi Ugur.

Byt v mramorovém domě přijde asi na dva miliony korun

Projíždíme kolem nekonečných řad bílých domů, které se za tmy rozsvítí jako exotické lampiony. Míjíme obrovské mramorové paláce, památníky, hotely, restaurace. Míjíme obrovské kopí, pak zas jakousi obří trojnožku se zlatou sochou Turkmenbašiho na špičce. Na okolních kopcích, které město obklopují, svítí šňůra světýlek, které dávají tušit další monumenty. Noční Ašchabád svítí milionem světel a je vpravdě krásný. „Je to celé falešné. Vzpomeň si na scénu s dodávkou,“ říká mi Alper. Poté, co obtelefonuje několik hotelů, Alper mi učiní velkorysou nabídku: můžu přespat v ubikacích turecké firmy. Na ubikaci je to docela luxus: dostanu samostatný pokoj s koupelnou a televizí a ledničkou plnou piva Efes a Tuborg. Není to sice Plzeň, ale po měsíci bez piva v Íránu si tu brzy připadám jako v ráji. Strávím tady dvě noci.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče