Díky za všechno!

28. prosince 2009, 12:53 - Jefim Fištejn
28. prosince 2009, 12:53

Dvacátá výročí revolucí napovídají, že je důvod i pro jiné pocity než pro skepsi

Je-li starý rok náležitě vyprovozen a nový patřičně uvítán, bývá zvykem bilancovat. Vyznat se v tom, co se v uplynulém roce povedlo či nepovedlo, co stálo nebo nestálo za to, lze s pomocí různých ukazatelů: výrok či politik roku, deset nejdůležitějších událostí, pět nejlepších knih a tak dále. Máme-li mezi státy vybrat vítěze roku 2009, je jím nepochybně Čína. Ty tam jsou časy, kdy o osudech lidstva rozhodovaly tradiční velmoci USA, Evropa či Rusko. Loni se do středu dění neodbytně vtlačila Říše středu. Na všech jevištích soudobé politiky – kodaňskou konferencí o klimatických změnách počínaje a rozhodováním Rady bezpečnosti OSN konče – Peking udává nebo aspoň tvrdí tón. Vděčí za to ekonomické síle, která utěšeně rostla i v loňském krizovém roce. Nárůst HDP o osm procent již sice není dvojmístný, ale stále nejvyšší ze všech států. Pro srovnání: americké hospodářství loni pokleslo o dvě a ekonomika eurozóny o čtyři procenta. S pomocí nákupních úvěrů se Číňanům podařilo vyrovnat výpadek vývozu navýšením domácí poptávky. Shrneme-li to, pak Čína poprvé v dějinách předstihla USA v prodeji osobních vozů – téměř třináct oproti deseti milionům. Nadále sice zůstává nezodpovězená otázka, jak na čínskou společnost zapůsobí nezaměstnanost (jen loni přišlo o práci patnáct milionů lidí) a zda sílící střední třída nebude požadovat vyšší podíl na moci a rozsáhlejší občanská práva, je ale nezpochybnitelné, že se Čína vynořila z loňské recese jako šampion.
Rok 2009 měl i poraženého – mezinárodní společenství. Všechny jeho současné instituce oslabily a žádná neposílila. Afghánská válka se stala noční můrou Severoatlantické aliance. Prohrát ji nesmí a vyhrát sotva může, protože nikdo neví, jak by vítězství mělo vypadat. Poprvé v dějinách NATO je zpochybňovaná jeho schopnost dodržet závazek vyplývající z pátého článku – princip „všichni za jednoho“. Generálové NATO veřejně přiznávají, že nelze počítat se společným zásahem v případě napadení menších členů – dejme tomu pobaltských států. Evropa se sice vůči dominanci USA emancipuje, ale jak si všimla už filozofka Hannah Arendtová, každá emancipace má v sobě zárodky odcizení a resentimentu. Americkou odpovědí by byl izolacionismus – pro mezinárodní řád definitivně smrtící.
Evropská unie má sice několik nových atributů státnosti, ale navenek působí stále bezradněji. Už dávno nemá kuráž hájit nějaká přesvědčení. Vyznává multilateralismus, postoj, který předpokládá nerušenou spolupráci společenských zřízení, jež vyznávají rozdílné hodnoty. Není proto divu, že většina členských států EU nadřazuje vlastní zájmy jakémukoli globálnímu idealismu. Navzdory svalnaté rétorice nemá EU žádnou silovou složku, kterou by mohla své výroky podpořit. V minulosti chodila žalovat USA, ale nyní by jen stěží hledala důvod, proč by za ni měly tahat kaštany z ohně. Nevůle EU zakládat politiku na principech, vznosně nazývaná pragmatismus, vedla k okleštění programů Východního partnerství a k vyklízení tohoto prostoru. Nelze se tedy divit, že situace všech východních sousedů EU je nyní „nesrovnatelně křehčí a choulostivější než před pěti lety“, jak prohlásil Carl Bildt, ministr zahraničí Švédska, jež ve druhé polovině roku 2009 předsedalo EU.
Organizace spojených národů (OSN), kdysi nahlížená div ne jako světovláda, definitivně degradovala na bohapustou žvanírnu. Stačí připomenout, že pět stálých členů Rady bezpečnosti v žádné osudové otázce nedokázalo zaujmout svorný postoj. V ještě horší situaci je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Rusko definitivně odmítlo nahlížet na ni jako na bezpečnostní fórum a nepokrytě ignoruje její třetí, lidskoprávní „koš“. O Radě Evropy darmo mluvit.
Dvacátá výročí revolucí, která na rok 2009 připadla, však napovídají, že máme důvod i pro jiné pocity než jen pro politickou skepsi. Velká škoda, že nemáme v Evropě Den díkůvzdání ani tradici vyjadřovat vděčnost Bohu, osudu či okolnostem (nehodící se škrtněte) za všechno, co se přihodilo v oněch 365 dnech. Poděkování na přelomu roku mámě, ženě, kamarádům, kolegům či sousedům je stejně důležité jako bilancování. Pokud kvůli ničemu jinému, pak aspoň proto, že vděčnost je tvůrčí a osvobozující pocit. Vděčnost učí jasnozřivosti, schopnosti odlišovat dobré od zlého. Ten, kdo dosáhl vyššího stavu srozumění, je schopen být vděčný i za nemoci, utrpení, bolest. Jak napsal apoštol Pavel v Prvním listu Tesalonickým: „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ Možná že slůvko „děkuji“ pronesené tiše či jen naznačené ústy nakonec propálí ledový krunýř naší věčné nespokojenosti a „remcavosti“ a usmíří nás se životem.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče