Diktátor na oběžné dráze

21. dubna 2009, 19:20 - Tibor Michaels
21. dubna 2009, 19:20

Díl první: Geniální stylista

KRÁLOVÉ MÓDY
Týdeník EURO Vám přináší unikátní původní seriál ze světa haute couture.

Již vyšlo:
Prada (14. dubna 2009)
Louis Vuitton (20. dubna 2009)

Připravujeme:
Giorgio Armani, díl druhý

Každá legenda má někde počátek a ani Giorgio Armani, král všech módních návrhářů, není v tomto ohledu žádná výjimka. V jeho případě stálo na počátku úspěšné dráhy originální, nestrukturované pánské sako.
„Otevřelo novou kapitolu v pánské módě. Cítil jsem, že sako jako takové dosud nevyužilo všech svých možností, nesledovalo linii těla,“ dodává k tomu návrhář svým i dnes rozhodným tónem. „V pase jsem ho trochu projmul, ramena jsem naopak nadzdvihl, čímž získalo okamžitě dynamičtější tvar, a nakonec jsem vyndal vycpávky a výztuže. Tím jsem získal ležérní look, ale ještě bylo třeba nahradit chybějící vycpávky a docílit splývavosti nějakým vhodným střihem.“
Tato Armaniho slova jsou dnes už součástí kulturní historie; zbytek módního světa tehdy udělal ostře čelem vzad, přejal jeho inovace a vycpávky i výztuže letěly do koše, odkud je od té doby nikdo nevyndal. Ale ani sám Armani se nezastavil ve své kariéře. Dnes, kdy má za sebou téměř třicet let světového věhlasu, uznání a vynášení do nebes, si už málokdo vzpomene, že kdysi začínal jako aranžér výloh v jednom milánském obchodním domě. Šlo ovšem o slavný dům Rinascente, který je pro Italy pojmem už půl století. Je to místo, kde ve 20. a 30. letech malovali plakáty futurističtí umělci a zámožné paničky, stejně jako mladé slečny telefonistky trávily často před výlohou celé hodiny, aby co nejpřesněji odkoukaly látky a barvy modelů ve výloze a mohly dát instrukce svému krejčímu nebo šikovné babičce.

Termín na míru

Pro začátečníka byl Rinascente nejlepší možnou školou, nebo spíš univerzitou, a mladý Giorgio dostal brzy na starost i nákup zboží a ještě o něco později mohl asistovat také u přípravy reklamních fotografií. Pod křídly domu s prastarou tradicí strávil sedm let, než se cítil být dostatečně zralý přijmout pozvání Nina Cerrutiho; stal se návrhářem a stylistou této francouzské firmy, která byla tehdy velkým pojmem. Traduje se, že samo označení stylista Cerutti vymyslel Armanimu přímo na míru. V následujících letech se toho naučil mnoho, zejména co se týče názvosloví látek a střihů, rozhodné kresby a profesionálního sestavování kolekcí.
V polovině 70. let v něm dozrálo konečné rozhodnutí: bude pokračovat v navrhování pod vlastním jménem. Zrodila se značka Giorgio Armani. Bylo mu tehdy čtyřicet a velkou zásluhu na jeho odvážném kroku měl jeho obchodní partner a dobrý přítel Sergio Galeotti. Jejich tehdejší spolupracovník se o něm vyjádřil následovně: „Na Sergiovi bylo všechno elegantní – mluva, držení těla, smích, jednoduše celý jeho zjev.“ Pustili se tedy do podnikání, jen oni dva. Jak praví legenda, prodali auto – klasického brouka od Volkswagenu, aby si mohli otevřít první pobočku, a najali si svou jedinou sekretářku. Pravda je taková, že sekretářka byla ještě studentka a její plat byl tak nízký, že jí bylo na oplátku povoleno učit se v kanceláři na zkoušky.

Nevyžehlený úspěch

Galeotti dělal manažera, Armani navrhoval. Ani ho nenapadlo pokoušet se navazovat na předchozí zkušenosti, měl hlavu plnou nových nápadů. „Hrůza, tyhle směšné minisukně nad macatými stehny,“ odfrknul si jednou zlostně na adresu módy 60.–70. let, „připomíná mi to selata na rožni.“ Nadšený nebyl ani z hippie a pseudohippie otrhanosti. Zatímco v Londýně ladily struny punkové kapely s tvářemi propíchanými spínacími špendlíky, Armani představil vyzývavě inovativní, a přesto nadčasově elegantní, měkce splývavé obleky a saka. Byla to trefa do černého. Bylo to nové, ale ne křiklavé, zajímavé, ale ne prvoplánově výstřední, a navíc neuvěřitelně šik. „Ze začátku mě obviňovali, že prodávám nevyžehlené a pomačkané zboží,“ vyprávěl jistý americký majitel obchodního domu a zároveň jeden z prvních Armaniho příznivců, „prodavači konfekce říkali, že ničím dobrou pověst obchodu.“ Odpor pochopitelně netrval dlouho a počet prodaných kusů mezitím vzrostl na desetitisíce, později miliony.
Úspěch změnil v životě obchodních partnerů mnohé. Opustili skromnou kancelář a na elegantní Via Borgonuovo, hned za operou La Scala, koupili palác ze 16. století. Zřídili si v něm nové kanceláře, módní studio i vlastní byty. Kromě toho si pořídili vilu na exotickém ostrově Pantelleria uprostřed azurového středozemního moře a samozřejmě také překrásnou kurii s vlastním lokajem a šoférem pro zbožňovanou matku. „Děkuji ti, Giorgio,“ poděkovala mu jednou, „ale přišlo to poněkud pozdě.“

Gigolo v pravou chvíli

Ale posuňme se nyní kousek v čase. Armani, návrhář, který jednou provždy změnil pánskou módu, sklidil obrovský úspěch také u žen. „A tehdy vstoupil na scénu on,“ napsal jeden módní kritik, „s ležérně splývavými, takřka tekutými tkaninami, střihy a barvami, které vzdávaly ženě hold a zároveň jí neubíraly na smyslnosti. Naopak, smyslnost balancovala právě v úzkém prostoru na hranici strohosti a koketerie, byl to nový typ svádění, jehož objevitelem či přímo stvořitelem byl Armani.“
Nadání samo o sobě mnohdy samozřejmě nestačí, ale fakt je i to, že často přitahuje štěstěnu jako magnet. Když na úplném začátku 80. let zavolal holywoodský režisér Paul Schrader tehdy teprve začínajícímu Armanimu, jestli by do jeho nového filmu nenavrhl šaty pro Johna Travoltu, nikdo by si býval nepomyslel, jaký trhák se z Amerického gigola stane. Natušil to ani sám Král, který prozatím celý podnik hlasitě proklínal, protože dostal v mezičase za úkol přešít na míru veškeré oblečení takřka neznámému mladému herci jménem Richard Gere. Když se pak na plátně objevil ladný Gere a otevřel skříně k prasknutí přeplněné nádhernými obleky, aby se přichystal na večerní profesionální rande, případně když vystoupil ze svého kabrioletu v úchvatném Armaniho obleku, kinosálem to obvykle obdivně zašumělo.
Giorgio, který byl do té doby spíše miláčkem elit, se během okamžiku stal známý po celém světě. O rok později mu věnoval časopis Time titulní stranu, což se v historii tohoto prestižního listu podařilo dříve jen Christianu Diorovi, navíc před 40 lety. Tímto počinem byl Armani chtě nechtě pasován na nejvýznamnější osobnost módy sklonku 20. století.

Co je móda a co je styl?

Přímo uprostřed největších úspěchů a uznání ho stihla velká rána, v roce 1985 zemřel jeho kolega Sergio Galeotti. Přišel o blízkého přítele, pravou ruku a spolustrůjce světového úspěchu v jednom. Nicméně nebyl čas na dlouhé truchlení, během krátké doby převzal Armani vedení impéria, rozšířeného v té době už po celém světě, do svých rukou. „Sergio by si nepřál, aby ho někdo nahradil,“ řekl k tomu svým zvučným, rozhodným a vždycky poněkud útočným tónem a série úspěchů, která následovala, potvrdila jeho slova.
A byly to úspěchy dobře patrné i ze statistik prodeje. Chtěl-li někdo prodávat kolekci Armani, musel přistoupit na jeho podmínky. „Dorazí k nám obvykle takoví ti srdeční Italové s tradičně vybranými způsoby, ale jakmile přijde řeč na podstatné věci, nenechají si do ničeho mluvit,“ vyprávěl jeden majitel newyorského obchodního domu. „Tohle chceme mít tady v rohu, ať to má tolik a tolik metrů čtverečních a vypadá to přesně takhle,“ zavelí a položí před vás nákres. „Nemám na vybranou.“ Na podobný přístup si musel zvyknout každý, kdo měl už někdy co do činění s Giorgiem; ředitelé jeho poboček, zákazníci, lidé z reklamy, a dokonce i ta hrstka fotografů, jimž bylo milostivě povoleno pořídit pár portrétů. Armani má připomínky dokonce i ke způsobu nasvícení. Podobně nekompromisní je samozřejmě i sám k sobě, nedopřeje si chvíli oddechu.
„Jeho recept na úspěch je prostý. Ráno přichází jako první a večer odchází jako poslední,“ říká Armaniho neteř Barbara. On sám hovoří o svém vztahu k tvorbě následovně: „Celý můj vývoj probíhá uvnitř mého vlastního stylu. Mé publikum nechce vidět žlutou barvu v jedné sezoně a šmoulí motivy v sezoně následující. Chtějí Armaniho, který je úplně jiný než ten loňský, ale zároveň je nezaměnitelně armaniovský.“ Šéfredaktorka italského Vogue Franca Sozzani to vyjádřila takto: „Jako každý skutečný velikán v historii módy ani Giorgio nevytvořil módu, nýbrž styl.“
Giorgio Armani má ovšem ještě druhou tvář, kterou zná zřejmě jen málo lidí, tvář generálního ředitele. A to je hodně peprná historie.

(Druhou část portrétu Giorgia Armanino uveřejníme v příštím čísle týdeníku EURO.)

Příběh značky Armani

1957–1964 Giorgio Armani pracuje jako zaměstnanec obchodního domu La Rinascente.
1964 Armani se stává stylistou linie Hitman, kterou vyrábí značka Nino Cerruti.
1975 Giorgio Armani zakládá spolu se svým přítelem Sergiem Galeottim společnost Giorgio Armani. K prvním převratným novinkám jeho tvorby patří klasický pánský oblek bez výztuží a vycpávek. 1980 V kinech má premiéru hollywoodský film American Gigolo s Richardem Gerem v hlavní roli, který odstartuje světovou slávu jména Armani.
1981 Otevření prvního obchodu Emporio Armani v Miláně, první módní show značky v Tokiu.
1982 Tvář Giorgia Armaniho se ocitá na titulní straně týdeníku Time, po Christianu Diorovi je historicky druhým módním tvůrcem, kterému se této cti dostalo.
1985 Sergio Galeotti umírá na selhání srdce.
1987 První módní show značky Armani v Moskvě a v Muzeu moderního umění v Los Angeles. Reklamní spot pro Emporio Armani natáčí Martin Scorsese.
1989 Portfolio aktivit značky se rozšířilo o první Emporio Armani Express restaurant v Londýně.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče