Devět mrtvých Čechů na slovenských horách

03. srpna 2004, 00:00 - Jakub Turek
03. srpna 2004, 00:00

Na Slovensku umírají čeští podnikatelé a živnostníci. Příčina je jednoduchá: mají jen málo času na dovolenou, a přesto chtějí zvládnout turistické nebo horolezecké túry ve Vysokých Tatrách. Nehodlají čekat a vyrážejí za každého počasí.

Tomáš Frank (37) je bezpečnostním expertem Českého horolezeckého svazu a zároveň České speleologické společnosti. Jeho funkce jsou dobrovolné a neplacené. Pracuje v týmu poradců ministryně školství Petry Buzkové.

V minulých letech se v zahraničních horách a na tuzemských skálách zabilo každoročně přes dvacet Čechů. Letos zemřela již desátá oběť z řad horolezců, lyžařů a vysokohorských turistů. Nejvíce jich přišlo o život na Slovensku. Sedm z nich byli živnostníci a podnikatelé.

O příčinách tohoto stavu a možné prevenci jsme hovořili se členem bezpečnostní komise Českého horolezeckého svazu Tomáše Franka, který byl editorem zvláštní zprávy „Smrtelné úrazy českých občanů v horském a horolezeckém terénu“ a je pověřený sledováním počtu a příčin úrazů.

Kolik českých turistů a horolezců zahynulo v loňském roce v horách?

Pokud je bezpečnostní komisi Českého horolezeckého svazu známo, v roce 2003 zahynulo sedmnáct českých turistů či horolezců v různých světových velehorách. Šest případů se odehrálo v Rakousku, k pěti došlo v Rusku a ke čtyřem na Slovensku. Mimo hor evidujeme tři případy smrtelných úrazů při provozování skalního lezení a jeden při jeskyňářství na území České republiky. V těchto číslech nejsou zahrnuti lyžaři na upravených sjezdových tratích, objevují se zde však skialpinisté.

Je toto číslo větší nebo menší, než v dřívějších letech?

Ve srovnání s předchozími roky je to méně, ovšem statisticky je toto snížení nevýznamné. V loňském nižším počtu mrtvých sehrály pravděpodobně roli mimořádně klidné měsíce v závěru roku. V průběhu listopadu a prosince nedošlo na rozdíl od předchozích let k žádnému smrtelnému úrazu. Tato část zimy nebyla loni pro provozování horských sportů zrovna přejícná, na horách bylo málo sněhu, počasí bylo dost proměnlivé. Ostatně na tento fakt, stejně jako na předpoklad, že tento půst si horolezci budou chtít vynahradit počátkem následujícího roku, v závěru naší zprávy upozorňujeme. Bohužel nikoho nenapadlo, jak moc se tento předpoklad může naplnit. Od počátku letošního roku eviduje bezpečnostní komise již devět smrtelných úrazů Čechů jen v oblasti Vysokých a Západních Tater.

Jaké jsou hlavní příčiny smrtelných úrazů?

Nejčastější příčinou jakéhokoli úrazu v horolezectví, vysokohorské turistice a při podobných aktivitách je něčí chyba. A nejspíše chyba postiženého. Nebo, jak uváděl jeden klasik české horolezecké metodiky, „k fatálnímu průšvihu obvykle nevede jedna veliká chyba, ale součet řady malých chyb“. Součtem malých chyb je zde myšleno zejména podcenění předpovědi počasí, rozhodnutí nebrat s sebou na výstup mnoho vybavení, chybné rozhodování v průběhu túry, pozdní zahájení ústupu a podobně.

Pokud otázka směřuje ke konkrétním příčinám vedoucím přímo ke smrtelnému úrazu, nejčastěji k nim dojde po pádu z výšky. V zimním období bývají příčinou sněhové laviny. Poměrně častou příčinou jsou i zásahy padajícími kameny. O něco méně častou příčinou bývá vyčerpání a podchlazení. Časté jsou náhlé srdeční příhody, které se týkají zejména u mužů ve věku nad čtyřiceti let.

Je nějaká cesta, jak se úrazům vyhýbat?

Úrazů, kterým se zabránit nedalo, je velmi málo. Zahraniční statistiky uvádějí obvykle méně 20 procent. Jedná se například o selhání materiálu, přírodní katastrofy typu zemětřesení, náhlých přívalových bouří či předčasného nástupu monzunu v asijských velehorách. Z uvedeného je zřejmé, že většině nehod bylo možné zabránit, a tedy neudělat chybu. Je to pochopitelně těžké, lidé jsou omylní.

Bylo by hezké, kdyby bylo možné vyloučit alespoň chyby z nevědomosti. Často pozoruji lezce ve skálách i horách či vysokohorské turisty, a často jsem naprosto konsternován jejich naprosto nezodpovědným chováním. Běžně jim chybějí ochranné prostředky, ať už přilby či kombinace prsního a sedacího úvazu. Často je vidět chybné používání jisticích pomůcek, nesoustředěnost lezců při jištění, nerespektování ani základních bezpečnostních pouček týkajících se lavinového nebezpečí. Cesta k nápravě vede přes vzdělání a sebevzdělání všech, kteří se v nebezpečném terénu pohybují.

Slováci poukazují, že na jejich horách hynou samí Češi. Je to pravda?

Podobná tvrzení lze odkázat do oblasti spekulací. K pocitu, že tomu tak je, nepochybně přispělo devět smrtelných případů ve Vysokých a Západních Tatrách od počátku roku 2004. Jen za první tři měsíce letošního roku zahynulo v této oblasti o jednoho Čecha víc, než loni ve slovenských horách Čechů celkem.

Lze hovořit o zbytečném riskování Čechů na horách?

Nemyslím, že by právě Češi riskovali nějak víc či jinak než příslušníci jiných národů. Vždy, když dojde k několika úmrtím v rychlém sledu po sobě, se podobné diskuse objevují. Považuji to za logické. Loni v létě došlo poměrně rychle po sobě k pěti úmrtím na horách v Rusku. Jednalo se ve všech případech o vysokohorskou turistiku. K této sérii se přidala zpráva, že další Čech, tentokrát horolezec, zahynul v Tádžikistánu, tedy opět na území bývalého Sovětského svazu. Tehdy se opravdu hodně mluvilo o nezkušenosti, riskování, neznalosti či šetření na průvodcích. Podle mého názoru lze tyto spekulace označit jako nepravdivé. V případě všech uvedených vysokohorských turistů se jednalo o zkušené jedince, s přiměřenými cíli, dobrou výstrojí a výzbrojí a o opravdu nešťastnou náhodu. Jednalo se o nešťastnou sérii, ne nepodobnou té, která nás právě zaskočila v případě Vysokých Tater.

Kdo platí záchranné akce a léčení, případně dopravu nebožtíků domů?

Obecně lze říct, že sami postižení, tedy přesněji, většinou jejich pojišťovny, u kterých jsou pojištění proti riziku nastávajícímu při provozování těchto sportů. Neplatí to vždy a neplatí to zcela. Například v případě úrazů českých občanů na území Česka jsou záchranné akce hrazeny ze státního rozpočtu prostřednictvím státní dotace na záchrannou službu stejně jako v případě autonehod. Následnou zdravotní péči platí zdravotní pojišťovny.

Ve státech, s nimiž má Česko uzavřenou dohodu o vzájemném poskytován lékařské péče, probíhá placení rovněž na vrub zdravotních pojišťoven. Ale pozor! Tyto dohody se obvykle nevztahují na záchrannou akci. Postižený český občan tedy využívá bezplatného ošetření až od okamžiku, kdy jej od horské služby, lezecké záchranné služby či jiných záchranářů převezme sanitka nebo některé zdravotní zařízení. Pro případ záchranné operace je zapotřebí být pojištěn zvlášť.

Pojištění na zahraniční cesty

Zdravotní - Česko má s některými státy dojednanou smlouvu o vzájemném proplácení zdravotních úkonů na jejich území platí tuzemské povinné zdravotní pojištění, většinou se však netýká záchranných akcí

Cestovní - léčebné výlohy na úrazy a akutní onemocnění, první pomoc a hospitalizace v nemocnici

Úrazové - v případě trvalých následků nebo smrti se vyplácí sjednaná náhrada

odpovědnost - škody na zdraví a majetku, které klient způsobí jin

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče