Děti, které škola baví

11. prosince 2009, 15:55 - Michal Kučera
11. prosince 2009, 15:55

V uprchlických táborech žijí stále tisíce lidí závislých na mezinárodní pomoci

Připomíná to tady spíše rušnou ulici než vstup do uprchlického tábora. Oběma směry proudí desítky lidí, jež nikdo nekontroluje; kontrola dokladů se týká pouze bílých návštěvníků. Tábor Mugunga 3 se nachází na úpatí činné sopky Nyiragongo, asi patnáct kilometrů od Gomy, hlavního města východokonžské provincie Severní Kivu. Vydávám se mezi bílé igelitové stany s logy UNHCR. „Muzungu!“ křičí parta dětí univerzální označení, které dostane ve střední Africe každý běloch. Jako téměř všude na světě, i zde se děti rády fotografují. V několika vteřinách opustí starý plastový kanystr, do kterého kopaly jako do míče, a v neuspořádaném hloučku začnou strkat nosy až do objektivu. Předvádějí se a šklebí, křičí a smějí, a vydržet chvilku v klidu prostě nedovedou. Fascinující je, že ty ušmudlané děti v dávno nepraném oblečení, jejichž nejúžasnější hračku představuje plechový kbelík sloužící jako buben, působí mnohem veselejším a šťastnějším dojmem než školáci, které člověk potká v českých ulicích.

Pygmejové za rohem Od většiny českých dětí se ale liší ještě v jednom ohledu. Škola je baví. Toto vznešené označení nese veliký stan z oranžového igelitu. V jednoduchých lavicích sedí několik desítek dětí různého stáří a dívají se do zelených sešitů s logem dětského fondu OSN UNICEF. Fotit se ale ve škole nesmí. „Byly by pak hrozně zaujaté focením a vůbec by se nesoustředily,“ vysvětluje učitel Fabien, kterému nemůže být více než dvacet let. Mávne rukou k zalesněným horám, které se vypínají za táborem, a říká, ať se tam zajedu podívat. Žijí tam totiž ještě původní kmeny Pygmejů. To už mě ale chytne za košili tak osmiletá holčička, která trvá na tom, že si musím vyfotit i ji a její rodinu. Vede mě až ke stanu, ve kterém bydlí s otcem a pěti sourozenci. „Já jsem Pascal,“ říká asi pětatřicetiletý muž, který se zvedl od jednoduchého ohniště, na kterém vaří oběd pro celou rodinu. Je to první vařící muž, kterého v Kongu vidím, tato práce je totiž tradičně vyhrazena pouze ženám. Pascalova manželka se ale loni stala obětí útoku jedné z rebelských skupin, kolektivně nazývaných Mai-Mai. Manžel se zbytkem rodiny poté uprchl z rodné vesnice, aby našel útočiště ve městě.

Vnitrostátní uprchlíci Lidem, jako je Pascal a jeho rodina, se v úředních materiálech přezdívá IDP. Je to zkratka anglického Internally Displaced Person, tedy volně přeloženo vnitrostátní uprchlík. K těmto obětem války se přidává také velká řada uprchlíků ze zahraničí, v drtivé většině ze Rwandy, odkud je vyhnaly masakry v devadesátých letech a nestabilní politická situace, která pokračovala ještě léta. Kolik lidí vyhnaných z domovů dnes na východě Konga žije, nedokážou říci ani zaměstnanci OSN. Mluví se o statisících. Statistiky neulehčuje ani fakt, že mnozí z nich mohli využít soudržnosti panující ve velkých afrických rodinách a místo v uprchlickém táboře našli útočiště u vzdálených příbuzných. Zdá se ale, že situace v táborech se pomalu zlepšuje, a to natolik, že bylo možné jich již několik zrušit. Tábor Mugunga 3 se zhruba pěti tisíci lidmi je zatím výjimkou.
Mezinárodní organizace se pomalu přestávají soustřeďovat na humanitární pomoc a více času a energie začínají věnovat budování zdravotního a hygienického zázemí a vzdělávání dětí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče