Destabilizační mechanismus

25. března 2011, 18:55 - Pavel Páral
25. března 2011, 18:55

Společná měnová politika vede k divergenci národních ekonomik

Rozhodnutí české vlády nezapojit se do nově vytvořeného Evropského stabilizačního mechanismu může být považováno za projev již tradičního euroskepticismu české pravice, která momentálně vládne. Ve skutečnosti je to ale projev zdravého rozumu. Nejde o nějakých 24 miliard korun v hotovosti a dalších 180 miliard v garancích za dluhy špatně hospodařících zemí, které by to podle některých propočtů stálo. A nejde ani o to, že Česko si tak ve skutečnosti pořídilo nástroj, díky němuž se může vyvléci ze svého závazku přijmout společnou evropskou měnu. Jde o to, že se nevydáváme s velkou částí Evropské unie na strastiplnou cestu do slepé uličky. Kapacita Evropského stabilizačního fondu je obrovská, ale ani to nemusí stačit. To, že euro není měnou, kterou by bylo možno bez těžkých a hodně nepříjemných důsledků používat v celé Evropské unii, totiž není možné odstranit tím, že vyřešíme trable fakticky insolventních členských států. Ani tím, že zavedeme nějaký rozpočtový pořádek. A už vůbec ne tím, že sjednotíme firemní daně od Irska až po Řecko.
Každý, kdo chce vidět, nyní prostě vidí, jak společná měnová politika vede k divergenci národních ekonomik místo k jejich konvergenci. Před krizí nahnaly nízké evropské úroky do pasti nemovitostní bubliny řádně hospodařící a prudce rostoucí Irsko či Španělsko, protože sazby se řídily potřebami pomalu se zotavující německé ekonomiky.
A po krizi, místo sbližování hospodářských cyklů zemí eurozóny, dochází také zcela zřetelně k jejich rozcházení. Německo se zdravými veřejnými financemi prudce roste i díky extrémně nízkým úrokovým sazbám Evropské centrální banky a obyvatelstvo se začíná obávat inflace. Úsporná opatření jižních států dusí tamní ekonomiky a nízké sazby jsou jim platné jak mrtvému zimník. A to, že dostanou levné půjčky z Evropského stabilizačního mechanismu, když budou šetřit ještě více, je už úplný výsměch.
Jejich obyvatelé prostě mají už dnes utahování opasků plné zuby a nehodlají ho dále snášet. A jak ukazuje příklad pádu portugalské vlády, která nedokázala prosadit dohodnuté reformy, tento odpor nabral dostatečnou sílu. Bude Evropský stabilizační fond půjčovat i Portugalsku, když není ochotno uvést své hospodaření do stavu, kdy by byla nějaká naděje, že své dluhy jednou v budoucnosti splatí?
Jestli to fond neudělá, Portugalsko bude nuceno vyhlásit státní bankrot, což bude mít řetězovou reakci, protože padne i Řecko a nejspíše také Irsko. Banky v Berlíně a Paříži pak budou mít velké starosti s tím, jak vysvětlí, že si jdou k německé a francouzské vládě půjčit další peníze, aby nezkrachovaly stejně jako jejich dlužníci. Tamní daňoví poplatníci na to jistě nebudou pohlížet dvakrát přívětivě a svým politikům to ve volbách sečtou.
Druhou variantou je, že se bude půjčovat dál a daňoví poplatníci v zemích na sever od Alp budou poslouchat nám důvěrně známou větu feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.“ A mimochodem zdá se, že už nyní zakoušejí pocity Katzova věřitele. Alespoň to tak vypadá, když se podíváme na politický vývoj v západní Evropě, kde ve volebních průzkumech masivně posilují protievropské strany a hnutí od francouzské prezidentské kandidátky Marine Le Penové po stranu Opravdových Finů. Trochu problém je, že tyto strany mají vedle oprávněného odporu k fixlování současného evropského establishmentu i jiné, často trochu nahnědlé programové priority. Představa eurofederalistů při zavádění společné evropské měny, že si euro vynutí po ekonomické integraci i integraci politickou, se tím potvrzuje i nepotvrzuje zároveň. Potvrzuje se, že bez politické integrace a zásadní shody na transferu obrovských finančních částek z kapes severních daňových poplatníků do kapes jižních daňových poplatníků to prostě fungovat nemůže. Ale zároveň se vůbec nepotvrzuje, že voliči tenhle podvod, který na nich spáchali jejich politici, budou snášet jak ovce stříhání. Nastal čas placení nejen finančních, ale i politických nákladů na společnou měnu. A je třeba si docela vážně klást otázku, zda to placení přežije nejen euro, ale i Evropská unie ve své dnešní podobě.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče