Děsivá zdvořilost

30. srpna 2011, 07:47 - Jaroslav Čech
30. srpna 2011, 07:47

Doba se mění rychleji, než je jí s to moderní člověk porozumět. Jedním z viditelných symptomů naší neuchopitelné doby a její každodennosti je nespokojenost, která v posledních měsících v lidech narůstá; v těch obyčejných, použijeme-li slovník politiků.

Foto: Jan Zátorský / MF Dnes / Profimedia

Tito nespokojení obyčejní lidé, kteří představují neobyčejně silný elektorát, prožívají od nástupu vlády Petra Nečase hořké zklamání z politického směřování země. Mají pocit, že využili veškerých demokratických prostředků ke změně (kroužkovali), ale nic se vlastně nestalo. Naopak se místo radostného očekávání růžové budoucnosti obávají dalšího ekonomického vývoje; vždyť nejhorší můrou desetitisíců (či spíše statisíců) rodin s hypotékou se stala nejistota ze zdražování a ztráty místa.

S touto nespokojeností kráčí ruku v ruce nárůst agresivity. Nejen ve společnosti, ale i na politické scéně, která se s cílem polapit nespokojené voliče kloní víc než kdykoli v předchozích letech k radikalismu. Ten vidí věci černobíle: řekne, co je špatné a co je dobré, a přináší jednoduchá řešení. A na ta vždy část společnosti slyší, zvlášť je-li naštvaná.

Nečasovský paradox

Před tímto stavem věcí (zásadním odklonem od toho, čemu u nás říkáme demokracie) varují politologové, sociologové, publicisté, ale i ministerský předseda. Dnešní hrozbu nepředstavuje podle Nečase invaze „spojeneckých“ vojsk, ale invaze projevů radikalismu, nesnášenlivosti a extremismu, jak jsme svědky v řadě zemí. Tento extremismus různého zabarvení může kdykoli, dnes i v blízké budoucnosti, ohrožovat svobodu a demokracii, varoval premiér u příležitosti 43. výročí okupace Československa.

Výstraha je namístě. Nebývalou nespokojenost a naštvanost potvrzují totiž průzkumy veřejného mínění, ilustrují ji diskuze na sociálních sítích nebo zpravodajských serverech. Ale ono někdy stačí zajít jen do restaurace. Je jen zvláštní, napadne vás tam, že mnoho lidí nadává od srdce právě na toho, jenž je varuje – na premiéra a jeho vládu (podle nich příčinu všeobecné nespokojenosti ve společnosti).

Prokletí informačního věku

Abychom ale Nečasovi nekřivdili: Nespokojenost není pouze jevem českým, nýbrž celoevropským, jak ostatně plyne i z vět premiéra (vždyť domy v Anglii ještě ani pořádně nestačily uhasnout), a její důvody jsou přeci jen o něco komplikovanější než jeden kabinet, co se drží u moci silou vůle. Co se to děje?

S pojmenováním doby, v níž žijeme, mají problém analytici, ekonomové, filozofové, ale i spisovatelé, kteří vymřeli ve chvíli, kdy literatura ztratila svůj status. Román, jenž vnášel po staletí do jednotlivých období a epoch řád, když pojmenovával, co se událo, je téměř mrtvý. Stejně tak žurnalistika. Ta se stala většinou jen nástrojem k vytváření zisku. Po staletí prověřené jistoty se tak bortí jako domečky z karet a nahrazují je pouhé podněty v podobě přívalu informací. Neurovědci nám dokonce tvrdí, že máme problémy s tím, že ztrácíme v informačním věku své lidství. Mozek prý jednoduše příval dat, která ho dennodenně zahlcují v podobě zpráv, reklam, videí, fotek, e-mailů, chatů a blogů a tak dále, nestíhá vyhodnotit (na čemž, jen tak mimochodem, staví i politický marketing).

Lidé se tak často pohybují v naprosto nejistém terénu, rozhodují podle emocí, a na malér je zaděláno, když k tomu připočteme prudkou globalizaci bez rozumných pravidel. Například globalizaci finančních trhů, na kterou nejsou schopny reagovat reprezentace států. Natož ji kontrolovat. V konečném důsledku spoléhají pouze na daňového poplatníka, jehož kupní sílu ale omezují zvyšováním daní.

Poměrně výstižně to popsal politolog Jiří Pehe větou, že celý systém se ocitl nad propastí, a jelikož nemá „pilota“ v podobě globální politiky, ale jen špatně naprogramovaného „autopilota“ v podobě globálních trhů, hrozí mu pád. V tomto případě se nám nabízí příměr k již uvedené radikalizaci politické scény, což je rovněž cesta do pořádné Macochy. Tyto dva příklady jdou spolu ruku v ruce.

Dokud bublina nesplaskla

Jestliže uvedené zrekapitulujeme, dojdeme k závěru, že v takovéto politicko-ekonomické situaci, kde se lidé mimo jiné ocitají pod obrovským ekonomickým tlakem, jenž nahradil represivní prostředky předlistopadového režimu, skutečné reformy, ať už jakékoli, realizovat nelze. Jsou-li prováděny, stávají se jen účelovým nástrojem k vývodu peněžních prostředků k těm jedincům, kteří systém dokážou využít – jde o ono známé prorůstání byznysu do politiky.

Dokud bublina zcela nesplaskla, bylo vše ještě jakžtakž tolerováno. Na rozdíl od minulosti, kdy informace chyběly, je přitom v této souvislosti paradoxní, že se staly služkou tohoto systému. Informací je prostě tolik, že ty podstatné se změní na bezvýznamné dříve, než jsou vůbec vypuštěny do světa, což slouží i k rozmělnění kauz. Teď bublina splaskla. O tom, že česká ekonomika, závislá na německé, neporoste předpokládaným tempem 2,5 procenta HDP, už prakticky nikdo nepochybuje. A že ratingová agentura Standard & Poor’s oznámila, že Česku zvyšuje hodnocení o dva stupně z A na AA-, nás asi nespasí. Deziluze z politiky, kdy místo služby národu dochází k drancování zbytků národního bohatství,

je v této souvislosti zjevná.

Záchranný kruh

Češi proto mohou slyšet na to, přijde-li osobnost s cílem nastolit pravidla – řád. A nemusí to být nutně člověk nový. Ba právě naopak. S tím podle všeho kalkuluje prezident Václav Klaus. Od Klause (známého kritika „ismů“) je to (coby od otce privatizace) takový projev děsivé zdvořilosti vůči českému národu. Zná řešení. Jeho názory se nemění; jsou nezávislé na událostech. Česko je podle něj pod nadvládou Bruselu, který vystřídal Moskvu, před ní to byl Berlín a ještě před tím Vídeň. Hovoří také o krizi v eurozóně. Řešit ji je podle něj nutné na mezivládní úrovni, nikoli v rámci superstátu, jak uvedl v projevu v rakouském Alpbachu. V minulosti varoval před „europeismem“; „multikulturalismus“ označil za tragický omyl současné západní civilizace a za prapříčinu terorismu; „environmentalismus“ chce podle něj potlačit ekonomický růst a omezit prosperitu. Počátkem srpna řekl, že respektovat lze homosexualitu, nikoli „homosexualismus“.

V době, kdy světu téměř nikdo nerozumí, by se tak právě ze zklamaných voličů mohl rekrutovat elektorát pro novou Klausovu stranu, k níž by mohla přejít i část véček, lidé kolem hnutí D.O.S.T Ladislava Bátory a další subjekty (Svobodní, Suverenita). Klaus by měl patrně šanci na úspěch. Ale to už jsme bohužel zase u stejného modelu jako výše. Je jen otázkou, kde hledat řešení. Možná, jakkoli je to drastické, právě i v pádu do oné propasti, když stav je a bude dlouhodobě neudržitelný. Co přijde pak? To nikdo neví.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče