Der Standard: Nepřítel ve vlastní zemi

23. října 2012, 10:47 - .
23. října 2012, 10:47

Je to jako déja-vu. Opět byl v Libanonu zabit někdo, kdo stojí v cestě zájmům Sýrie. Šéf tajné služby Visám Hasan byl tím, kdo odhalil syrský komplot, který měl Libanon zatáhnout do občanské války v Sýrii. Prosyrské síly v čele s hnutím Hizballáh, chráněncem Íránu, totiž představují největší vojenskou sílu v Libanonu.

Stejně jako v roce 2005, kdy byl spáchán atentát na sunnitského politika Rafíka Harírího, vyvolává i tento případ silné protisyrské nálady. V roce 2005 vedla vlna protestů až k odchodu syrské armády z libanonského území. Ovšem Libanonci, kteří už tehdy mluvili o Hizballáhu jako o „nepříteli ve vlastní zemi“, byli umlčeni, když se Hizballáh v roce 2006 zamotal do války s Izraelem – image hnutí odporu byla zachráněna. Od té doby Hizballáh stále připomíná, že jeho vojenská síla nemusí mířit jen na Izrael. Dnes hnutí sedí ve vládě a zároveň vystupuje jako opoziční síla. Je možné, že vláda nyní kvůli atentátu padne. Co by ale bylo pak, nikdo neví.

The Guardian: Sny a realita

Díváme-li se na svět očima skotských nacionalistů, každý den může vypadat jako Vánoce. Posloucháme-li projevy Alexe Salmonda ke spolustraníkům, vypadá to, jako by se jeho političtí protivníci předháněli v tom, kdo mu postaví míč před prázdnou branku. Viděno Salmondovými brýlemi, učinil tak David Cameron, když souhlasil s tím, že skotský parlament může vyhlásit referendum o samostatnosti, učinil tak i lídr skotských labouristů, když zpochybnil skotský sociální systém. Skutečně se tedy, jak tvrdí Salmond, otevírá hřiště pro jasnou kampaň jeho strany za skotskou nezávislost? Možné to je. Ale svět není vždy tak vstřícný. Dojem nevyhnutelnosti referenda, který se Salmond snaží navodit, je křehký. Tím, že v referendu bude jedna otázka bez možnosti střední cesty mezi nezávislostí a statusem quo, premiér Cameron Salmondovi cestu k vítězství dost zkomplikoval. Podpora nezávislosti klesla na 37 procent. Hřiště je volné, ale k vítězství má Salmond stále daleko.

Sme: Cena pro úspěšné byrokraty

Prezident EU Van Rompuy měl výjimečně pravdu, když prohlásil, že Nobelovu cenu by si mělo přijet do Osla vyzvednout všech 27 prezidentů a premiérů (a panovníků a kancléřů atd.) členských zemí. Těmi, kdo v unii skutečně rozhodují, jsou pořád vrcholní politici jednotlivých států, nikoli euroúředníci jako Rompuy, Barroso či Schulz. Z návrhu samozřejmě sejde a cenu převezmou právě ti úředníci. Kdyby je na oslavě zastínila Merkelová, bylo by příliš zjevné, že unie je spíše fikcí než čímkoli jiným a cena pro největší byrokracii a největší politické pískoviště na světě by byla definitivně už jen pro smích. Rompuy by si ale mimochodem Nobelovu cenu skutečně zasloužil, ovšem nikoli za mír, nýbrž za fyziku – za vynález zajímavého optického principu, s jehož pomocí se jako šéf obrovské instituce dokázal stát skoro úplně neviditelným.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče