Děkovný dopis může být i výzvou

06. ledna 2003, 00:00 - text: Vlastimil Zima, foto: Petr Neubert
06. ledna 2003, 00:00

Je milé, a určitě záslužné, že se u nás najdou lidé, kteří se nestydí a mohou obdarovat potřebné lidi. Že nezapomínají na děti v dětských domovech, na které si málokdy vzpomenou jejich vlastní rodiče. V Dětském domově v Praze-Dolních Počernicích jsou děti, které si každý rok nachystají vlastnoručně vyrobené dárky - keramiku, pletené či háčkované drobnosti.

Je milé, a určitě záslužné, že se u nás najdou lidé, kteří se nestydí a mohou obdarovat potřebné lidi. Že nezapomínají na děti v dětských domovech, na které si málokdy vzpomenou jejich vlastní rodiče.

V Dětském domově v Praze-Dolních Počernicích jsou děti, které si každý rok nachystají vlastnoručně vyrobené dárky - keramiku, pletené či háčkované drobnosti. Maminky a tatínkové si je někdy vyzvednou až uprostřed léta. Je milé, když děti dostanou dárky od úplně cizích lidí, se kterými se možná jednou setkají, až vyjdou z brány dolnopočernického zámku. Ten je pro mnohé děti - od tříletých po osmnáctileté - jejich náhradním domovem. Není sice úplný a srovnatelný s Domovem s velkým D od slova důvěrný, domácí. Přeci jen je jistým bezpečím. V něm mohou žít a poznávat život. Pravda, poněkud jiný, jinak bezstarostně zabezpečený, než je v běžné v obyčejných rodinách.

Náhradní domov na zámku

Dětský domov je státním zařízením v bývalém zámku obklopený hezkým parkem. Zázemí v něm může najít až 42 dětí. I když zde žijí ve skupinách, pořád je to sociální zařízení a ne domov, jak má tato instituce ve svém úředním pojmenování. Přestože personálu pomáhají různí dárci s vytvořením hezkého prostředí, přece jen jsou věci, o nichž se někdy těžko hovoří. Třeba o tom, že zámek i s přilehlým parkem je hezký, ale chráněný památkovým úřadem, který přísně dohlíží na veškeré úpravy a někdy do jisté míry brání modernizaci prostředí. Domov je institucí státní, a byť příspěvkovou, navázanou na prostředky státního rozpočtu. S jeho posilováním a následně s rozdělováním souvisí především to, jak může či je ruka otevřená a co si mohou lidé pečující o děti v domově dovolit.

Děkovné dopisy

„Děkujeme, teď zvlášť bezprostředně po vánočních svátcích, každému, kdo nám jakkoli pomáhá,“ říká Marta Kosobudová, ředitelka domova. „Píšeme děkovné dopisy, vypočítáváme, co jsme z darů pořídili pro děti, jak jsme jim co vylepšili. Těžko se můžeme dárcům revanšovat jinak, než že z našich dětí vychováme slušné lidi. Připravit dítě do života tak, aby nedopadlo jako jeho rodiče, aby prosperovalo, aby mělo víc dobrých než špatných životních zážitků. Aby znalo historii i tradice. Aby se dobře učilo a třeba jednou jako odpovědný zaměstnanec pomohlo firmě, která nám poskytla peněžitý nebo věcný dar. Je hodně záležitostí spojených s budoucností dětí z domova, pro které se snažíme napravit to, co rodiče zanedbali.“ Podotýká, že děti mají svůj život postavený na špatných základech a na traumatizujících prožitcích z rodin, ve kterých byly týrané a zneužívané. „Hrozně si vážím každého, kdo se dokáže o to své rozdělit s našimi dětmi, že nemyslí jen na sebe ale i na druhé,“ jen obtížně hledá ředitelka Dětského domova v Dolních Počernicích slova, kterými lze odpovědět na otázku, jak co nejlépe a lidsky poděkovat dárcům, malým i velikým firmám. „Když přijde paní a přinese deset tisíc, tak je to milé. Když se pak od ní ale dozvíte, že má třiatřicetiletého manžela trvale upoutaného na lůžko kvůli roztroušené skleróze, neubráníte se slzám a klobouk před ní smeknout. To motivuje, to pomáhá i nám, dospělým, dělat pro děti maximum.“

Plyšák, nebo pláštěnka?

Ředitelka, která krátce před uspořádáním vánoční besídky musela zamykat svou kancelář, aby děti předčasně neviděly kartony s plyšovými hračkami a v pestrobarevných papírech zabalené malé i docela velké krabice s dárky, si ale uvědomuje, že dárci a sponzoři jen málokdy natolik podrobně znají život v domově, aby dokázali svými dary nejen potěšit. Jde o skutečnost, že děti dostávají dárky víceméně v několika silných dnech v roce. Jenže život v domově je jiný než v rodině, která svoje potřeby zabezpečuje průběžně a jen výjimečně si může dovolit takovou kumulaci dárků, se kterou se domov setkává. „Možná bychom měli víc zasvětit naše sponzory do toho, co obnáší naše práce, že je to starost ve dne v noci. Jsme dětem nablízku, když mají horečky, když první dny a noci u nás propláčí. Když se snažíte malým dětem vysvětlit, proč jsou zrovna u nás. Potom by si možná lidé z dárcovských firem uvědomili, že jsou věci, které děti v průběhu roku možná potřebují víc než několik dárků najednou. Máme sto třicet korun denně na jedno dítě - sedmdesát z toho je na celodenní stravu, musíme poplatit energie a co z toho zbývá na ostatní?“ nahlas si ředitelka uvědomuje cosi, co možná v komunikaci s ostatními ještě chybí nebo personál domova nedokáže lépe využít. Kdyby nebyli obětaví lidé z divadel, kteří věnují volné vstupenky, byly by děti ochuzené o kulturní zážitky. „Snažím se s každým, kdo nám chce pomoci, hovořit přímo, z očí do očí, aby věděl, kam ty peníze přijdou,“ říká ředitelka a ukazuje přílohu dopisu, ve kterém děkuje firmě za příspěvek dvacet tisíc korun. Z vyúčtování je jasné, že peníze posloužily pro vybavení dětí při pobytu na letním táboře, že každé děcko mělo gumáky, teplé ponožky a pořádnou pláštěnku. Plyšové hračky v dešti přece příliš neochrání. Stejně jako každé jiné děti, mají i ty z dolnopočernického dětského domova radost z dárků, které dostávají hlavně pod vánoční stromeček. Od malých plyšáků až po hračky či sportovní vybavení za tisícikoruny. Ano, jsou u nás štědří dárci - někteří mohou dokonce určit poměrně vysokou částku, do které si děti mohou napsat „Ježíškovi“. Na jedné straně věci, té materiální, jsou hezké hračky a potřebné věci, ale potěšení z nich není všechno, co děti potřebují. Skoro nemožnost s někým blízkým se o radost podělit upozorňuje na chybějící intimitu rodiny. Personál domova, ať je sebeobětavější, jsou jen tety a strejdové.

Prachy, prachy, prachy…

S dárky je to jako v rodině - potěší většinou jeden, který si dítě vybere. Stejně si oblíbí jeden ze dvou, jako jeden z deseti. Váží si asi víc jen těch dvou než všech deseti. „Nevím jak někdy sdělit dárcům tuhle zkušenost a nerozhněvat si je,“ říká ředitelka. „Jako v rodině se totiž stává i tady, že někdy si děti věcí, které získají, bez svého přičinění, bez příběhu o tom, jak a proč se k nim dárek dostal, neváží, že neumějí projevit očekávanou míru vděku.“ I to ale s sebou nese život v komunitě instituce, která se stará hlavně o materiální zázemí života začínajícího člověka. I ze svých mnohdy špatných rodin si přinášejí zúžené vidění jen na prachy, prachy, prachy. Na cokoli a kdykoli, ať jsou v hotovosti, ať jsou promítnuté do možnosti pořídit si to či ono. Přicházejí z prostředí, kde lhaní a krádeže patří ke skupinové normě, kterou musí respektovat jen proto, aby přežily. „Lidé, kteří k nám přicházejí, mají krásné, ušlechtilé ideály, jak dárkem pomůžou. A v době předvánoční se u nás třeba setkají zástupci několika firem najednou. Připomíná to situaci v rodině, když se nerozumné babičky trumfují tím, která přinese víc a větší hračky pro vnoučátka.“ Zažil jsem v jedné takové, že otec dětí, k nelibosti dědečků a babiček stanovil jakási směrná čísla pro určité dárky. Pokud se pamatuji, tak žádné omezení nestanovil pro oblečení a sladkosti. Ale korigoval počet hraček - aby si děti vážily toho, že je dostaly a nenaházely je hned na jednu hromadu. Jenže pro dárce a sponzory směrná čísla jednoduše určit asi nejde, uznává ředitelka, která k tomu dodává svoje krédo: Nejen plné stoly, ale hlavně plná srdce. Většinou před vánočními svátky se setkává s tím, že dárků se schází hodně, někdy až jaksi nehospodárně ve srovnání s tím, jaké mají děti potřeby v průběhu celého roku. Dary přijímá, ale bojí se svoje vnitřní nesouhlasení s „dárkovou kampaní“, jakousi úlitbou či odpustkem za cosi společensky promeškaného, dárci naznačit. Přece jen by to nemusel chápat tak, jak ona to cítí a příště by už cestu nenašel, nepřišel by s plnou náručí.

Není jednoduché vybrat správný dárek

Pro malé děti je i malý dárek radost, pro větší už může znamenat něco víc. Jde už o osobní věc, o materiální hodnotu, podle které se rychle naučí poměřovat svůj svět v domově i mimo něj. V jednom dopisu z nadnárodní firmy je doslova napsáno: Ať si děti vyberou dárek do hodnoty 400 Kč. Vychovatelky vědí, že děvčata i kluci touží po kosmetice, na kterou obyčejně nezbývá. Tak doporučily, aby si děcka napsala o kosmetické balíčky. Zástupkyně firmy s tím nebyly spokojené a považovaly výsledek sepsaný na jmenném seznamu za určitý nátlak na děti ze strany personálu domova. „A tak jsme nakonec předávaly seznam, na kterém byla sice nejosobnější přání dětí, která už jsme v některých případech na jiných seznamech viděly. Nevím, jakou radost udělají klukovi dvoje kolečkové brusle, dva fény pro děvče.“ Debatu na hodně citlivé téma stále více ruší šum a ruch, jak děti jdou chodbou do jídelny na oběd. Hluk proniká do kanceláře ještě silněji v okamžiku, když vchází Eva Svobodová, zástupkyně ředitelky, která kontrolovala do té doby dění před jídelnou. Po chvíli se zapojuje do debaty a připomíná, že je v poslední době docela zaužívaná věc, téměř diktovaná dárci, že děti si mají napsat o dárek do určité hodnoty. „Napíší si takový, který se jim vybaví na první moment, i když pak jsou zklamané, že by chtěly třeba spíš něco jiného,“ sděluje svoje poznatky zástupkyně. Spolu s ředitelkou bleskurychle, protože o tom asi dlouho předtím uvažovaly, vypočítává, že hodnota dárků by mohla uhradit hodiny v plaveckém bazénu pro děti zdravé i pro několik nemocných se skoliózou páteře. Obě se zaručují, že by si děti hodně rády vzpomněly na to, kdo jim vlastně umožnil plavání a dovádění v bazénu. „Když tady přebíráme dárky pro děti, tak vidíme, že jsou opravdu připravované s láskou i zápalem pro dobrou věc. Jsou úhledně zabalené, ale opravdu se někdy v tom množství najednou sešlých některé až ztrácejí. A mohou se tak ztratit i v očích dětí, mohou v nich vyvolat dojem, že není problém dárek dostat,“ míní ředitelka.

Hostitelská rodina

Uvážlivá slova ředitelky přerušuje vyzvánějící telefon. S někým na druhé straně drátů řeší, zda jedno z děvčat pojede na propustku do své vlastní rodiny, či stráví Vánoce v rodině hostitelské. Šestnáctiletou dívku, která už má pozvání od rodiny hostitelů, kteří ji už znají a berou si ji na víkendy a výlety, chce její biologická (to je hrozné slovo) matka na svátky. A protože ji nemůže nechat doma s dalšími sourozenci, bude s ní chodit na půl dne do zaměstnání. Ředitelka nakonec hovor ukončuje tím, že rozhodnutí, kde stráví dívka Vánoce nechá na ni samotné. Bude si moci vybrat, zda chce být u hostitelů, nebo se setkat znovu s mámou v prostředí, ze kterého se pro špatné výchovné podmínky dostala do domova. Určitě si dost lidí dokáže představit, co znamená, když se řekne pěstounská rodina. Že jde o jeden z prvků náhradní rodinné péče, kdy osvojené dítě vyrůstá v ucelené rodině. „Hostitelská rodina plní trochu jinou funkci. Rodina, která si uvědomuje, že může dát dítěti z domova prostor, kde vzniká pouto přátelství. Dítě se stává, alespoň na čas, členem společenství, v němž lidé spolu žijí, radují se nebo řeší problémy, které život přináší a o které jsou děti z domova ochuzené. Doslova ochuzené i proto, že problémy třeba vyvolají nějaké poškorpení, které se pak musí urovnávat, žehlit. Ale i to patří k poznání slušně a lidsky řešených střetů, k vyzbrojování, ze kterého děti mohou odejít posílené pro samostatný život mimo zdi domova,“ vysvětluje ředitelka pojem hostitelská rodina. K hostitelům patří, i když v přeneseném slova smyslu, také pracovnice obecního úřadu, která milým způsobem narušuje povídání o tom, jak a čím nejlépe poděkovat dárcům za jejich přízeň. Přináší obálku a nad jejím obsahem se ředitelka srdečně rozesměje. Na blahopřání k novému roku je totiž vyfotografovaný pracovník domova v celé řeznické parádě, v jaké ho zastihl fotograf při jedné benefiční akci. „I to patří k důvěře, se kterou se tady setkáváme, s jakou nás vnímá jak úřad, tak asi i poměrně velká část Dolních Počernic,“ konstatuje s potěšením Marta Kosobudová. A protože již musí opravdu začít připravovat vánoční besídku, je čas k loučení. K loučení s nadějí, že se přes všechny potíže podaří úspěšně řešit jak ty materiální starosti - hlavně rekonstrukci tělocvičny, tak i ty etické, emocionální a obyčejně lidské problémy malých lidí velkého domova.

Poděkování z Dětského domova v Dolních Počernicích všem dárcům

BEA D. Počernice, NOVARTIS Praha, PRE Pražská energetika, Coca-Cola, První fotbalová společnost při Slávii Praha, oddíl kopané, Vinohradský pavilon, UNICEF, TESCO Letňany, BOWIS-LEND LEAS Praha, Auto Exner, Opavia, Orion, KC Zahrada, Vatera Com, Škofin, NOVA Lightning, Gymnázium Horní Počernice, Nadace dětský svět, Nová inspirace, The English College in Prague, Advokátní kancelář, Interspar, Ahold, Divadlo Na fidlovačce, Národní divadlo, Činoherní klub.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče