David Mitchell: Postava bez pozitivních kvalit mi připadá nudná

14. března, 07:19 - Iva Přivřelová
14. března, 07:19

David Mitchell patří k nejoblíbenějším britským spisovatelům současnosti. Pět z jeho sedmi románů už vyšlo česky včetně Atlasu mraků, ambiciózní fresky o smyslu snahy postavit se chamtivosti. Jeho šestý román Bone Clocks vydá Mladá fronta na podzim. Vypráví o puberťačce na útěku z domova, o jejím ztraceném bratrovi i tajných skupinách nesmrtelných.

„Jsou to mé myšlenkové experimenty, jejichž prostřednictvím se sám sebe ptám: Co bys byl ochoten zaplatit, abys nezestárl, neonemocněl a nezemřel? A pokud bys mohl oklamat smrt, byl bys pořád člověk?“

Jak se vám líbila filmová verze Atlasu mraků? Zatímco jste v knize použil strukturu matrjošky a zabalil každý příběh do toho předchozího, sourozenci Wachowští a Tom Tykwer na plátně všechny příběhy vyprávěli najednou na přeskáčku.

S filmem jsem byl spokojen. Struktura knihy by na plátně nefungovala, nemůžete po divácích chtít, aby sledovali v jednom filmu šest různých začátků až do poloviny snímku. To by asi moc lidí nevydrželo. Filmaři změnili i pár věcí v zápletce, ale řekl bych, že všechny jejich změny vycházely z knihy.

Chtěl byste vidět i další filmy podle svých knih?

Samozřejmě. Ovšem nechci, aby se z nějaké mé knihy stal filmový odpad. Proto než prodám někomu práva, musím důvěřovat jeho integritě a profesionalitě. Samozřejmě u toho vždycky riskujete. Ale můžete ten risk alespoň minimalizovat.

Váš předposlední román Bone Clocks vypráví mimo jiné o dvou skupinách nesmrtelných. Anchoriti kvůli věčnému mládí sají duše, jejich nepřátelé horologové se reinkarnují do umírajících těl. Jak vás tyto bytosti napadly?

Anchoriti a horologové jsou mou reakcí na fakt, že už nejsem mladý, že už patřím do starší poloviny lidstva. Jsou to mé myšlenkové experimenty, jejichž prostřednictvím se sám sebe ptám: Co bys byl ochoten zaplatit, abys oklamal smrt a nezestárl, neonemocněl a nezemřel? A pokud bys mohl oklamat smrt, byl bys pořád člověk? Zůstal by život bez data spotřeby stále životem?

Určitá kapitola vašeho života může být jakkoli pozoruhodná nebo dokonce halucinogenní, pokud však na jejím konci nezemřete, život půjde dál. A přinese další a další kapitoly, každou s vlastním obsahem, pravidly a prioritami, dokud konečně nepřijde den, kdy už znovu neotevřeme oči.

Když Bone Clocks adaptovalo rádio BBC do vykrácené audioknihy, vynechalo poslední kapitolu. Co si o tom myslíte?

Chápu jejich logiku. Ten román má dost houževnatou, elastickou strukturu, v níž může vedle sebe existovat řada žánrů. Rozhlasová hra i film vyžadují jednodušší a jasnější vyprávěcí soudržnost.

Ona poslední kapitola z roku 2043 vlastně dokazuje, že předchozí velká bitva mezi anchority a horology nebyla tak důležitá, protože lidé jsou schopní zničit sami sebe.

Ano. Je to poněkud zvláštní obrat knihy, ale připadal mi správný. Určitá kapitola vašeho života může být jakkoli pozoruhodná nebo dokonce halucinogenní, pokud však na jejím konci nezemřete, život půjde dál. A přinese další a další kapitoly, každou s vlastním obsahem, pravidly a prioritami, dokud konečně nepřijde den, kdy už znovu neotevřeme oči.

Považujete se za antiutopistu?

Když Donald Trump vyhrává primárky, pak ano. Jindy musím doufat, že civilizace má budoucnost a že lidská vynalézavost a soucit najdou řešení problémů vytvořených lidskou hloupostí a sobectvím.

Kolik času strávíte čtením jiných knížek? Čtete pro radost, nebo jako součást své práce?

Čtu tolik, kolik mohu, tak často, jak mohu, ale každý měsíc má hromada nepřečtených knih roste a roste. Čtu pro radost i kvůli práci, v rámci rešerší. Čtu, abych se dozvídal nové věci.

Máte jako čtenář rád i knihy dlouhé, jako je váš Atlas mraků nebo Bone Clocks?

Miluju dlouhé knihy, pokud jsou důvtipné, dobře napsané a poutavé. Pokud je nějaká kniha mizerná, skončím s ní dřív, než ztratím vůli k životu. Ledaže by mě unesla fundamentalistická buňka samozvaných nakladatelů, která by mě nutila přečíst si jejich poloautobiografický román o 1200 stranách, v němž ve druhé osobě vyprávějí o svém hrozném dětství a oživují to sekcemi magického realismu. To bych pak neměl na vybranou.

Na jakých knihách jste vyrostl?

Hlavně na fantasy a sci-fi. Od Ursuly le Guinové, Johna Ronalda Reuela Tolkiena, Isaaca Asimova, Susan Cooperové. Na Meči v kameni a Huckleberrym Finnovi. Na poezii, která mě podněcovala, i když jsem jí zcela nerozuměl – od R. S. Thomase či Teda Hughese.

Pletou si vás v Británii se známým komikem stejného jména?

Ano. Někdy mi přijde e-mail zamýšlený pro něj, který mě zve, abych se za spoustu peněz objevil na nějaké akci. Což je velké pokušení, ale ještě jsem mu nepodlehl.

Rád své romány propojujete, například pomocí stejných postav. Je to spíš hra, nebo chcete, aby bylo vidět, že jsou součástí stejného vesmíru?

Ony jsou jeden vesmír. To mi umožňuje, abych v něm zároveň stavěl kaple i katedrály.

Svou novinku Slade House jste vydal jen rok po Bone Clocks, v podstatě jde o určitý dodatek k vaší předchozí knize, protože v ní také vystupují anchoriti sající duše a jeden horolog. Měl jste podobné dodatečné nápady i k dřívějším románům?

Obecně je nemívám. Kdyby ano, nikdy bych nebyl schopen pořádně začít novou knihu. Ve 47 letech bych stále pracoval na dalším dodatku ke svému prvnímu románu. To je dost pochmurná představa.

Část Slade House jste nejprve zveřejnil na Twitteru. Jak jste si to užil?

Když jsem ten příběh tweetoval, Slade House ještě neexistoval – šlo jen o krátký příběh, od kterého se Bone Clocks odvrátily, protože ho nepotřebovaly. Ale jak jsem tweetoval, začaly mě víc zajímat jeho postavy a možný vývoj, a když jsem s tím skončil, chtěl jsem budováním tohoto světa strávit ještě nějaký čas. Tak jsem to udělal.

Často píšete v ich formě a rád střídáte vypravěče. Jak zkoumáte své postavy a jejich jazyk? Kolik času tomu věnujete?

Jak? Pomocí biografií, autobiografií, dopisů, YouTube. Tím, že hýčkám svou zvědavost na jiné lidi a jejich příběhy, a tím, že se snažím víc poslouchat než mluvit. Jak dlouho? Než začnu psát: dost dlouho na to, abych se do toho pustil. Poté, co začnu psát: dost dlouho na to, abych zjistil, co potřebuji k tomu, abych dokončil rozepsanou scénu.

Musíte mít své postavy rád, abyste byl schopen psát jejich hlasem?

Ani ne. Nemusím mít postavu rád na to, abych pochopil, jaký používá jazyk. Nicméně abych s ní mohl strávit měsíce svého kreativního života, musím mít rád alespoň nějaké aspekty její osobnosti. Díky chybám, neřestem a osobním nedostatkům jsou postavy zajímavé, ale někdo, kdo nemá vůbec žádné pozitivní kvality, mi připadá nudný.

Máte stálý pracovní režim?

Jen ve svých snech. V realitě mám děti.

Prý neustále myslíte na další čtyři knihy, které napíšete. Máte pro každou z nich zápisník na poznámky?

Ne, tak organizovaný nejsem. Také nechci s sebou pořád tahat čtyři různé zápisníky. Nicméně ve svých současných zápisnících mám vyhrazené stránky pro specifické projekty a tam si píšu nápady pro své čtyři další knihy. Tyto stránky čekají na den, až začnu psát nový román.

David Mitchell (47)
Narodil se v Anglii, po studiu anglické a americké literatury odjel na Sicílii a poté do Japonska, kde se seznámil se svou ženou. Po osmi letech v Asii se vrátil do Anglie, kde mohl sebe i rodinu uživit jako spisovatel. Dnes žije s japonskou manželkou a dvěma dětmi (jedno trpí autismem) ve vsi na jihu Irska. První román Hybatelé vydal v roce 1999. Dosud má na kontě sedm knih, Sencislo9 a nejznámější Atlas mraků byly nominovány na prestižní Booker Prize, The Bone Clocks se loni dostaly na širší seznam kandidátů na Bookerovu cenu. Z japonštiny se svou ženou přeložil román The Reason I Jump od třináctiletého chlapce s autismem.

Autorka je spolupracovnicí redakce


Čtěte také:

Mitchell se po Atlasu mraků znovu rozmáchl

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče