David Marek: Svět vězí v inflačním bezvětří

13. března 2013, 07:19 - David Marek
13. března 2013, 07:19

Inflace se dala na ústup. V Česku v únoru klesla na 1,7 procenta, v Německu na 1,5 a v celé eurozóně spadla na 1,8 procenta. A nejde jen o Evropu, v USA se inflace snížila na 1,6 procenta. Pokud bychom navíc odhlédli od kolísavých cen potravin (kde se projevují rozmary počasí) a energií (kde se na cenách často podílí jiné faktory než síla poptávky), zjistili bychom, že inflační tenze jsou v evropských ekonomikách ještě nižší.

V českém případě je jádrová inflace dokonce již čtvrtým rokem záporná a spirála deflace a klesající poptávky nápadně připomíná jednu zemi daleko na východ od našich hranic.

Příčina mizející inflace je poměrně zřejmá. Kde není poptávka, nerostou ceny. V eurozóně se v posledním kvartálu loňského roku spotřeba domácností meziročně snížila o 0,4 procenta, v Česku propadla o 4,1 procenta. Šetří také vlády napříč celým kontinentem. V zámoří začíná brát inflaci vítr z plachet takzvaný sequester, tedy automatické výdajové škrty.

Není divu, že nízká zůstávají také inflační očekávání. V české ekonomice by podle výsledků šetření ČNB měla inflace za tři roky dosahovat dvou procent. Rozdíl mezi výnosy normálních a inflačně indexovaných dluhopisů ukazuje, že v Německu se za pět let očekává inflace 1,2 procenta, ve Francii 1,8 a v Itálii 1,4 procenta. Stejně extrahovaná očekávání říkají, že v USA se v pětiletém horizontu počítá s inflací 2,4, v Japonsku 1,5 procenta. Obavy z inflace nevěstí ani další tradiční indikátor – zlato. Cena žlutého kovu za poslední půlrok klesla o 11 procent.

Absence inflace se může zdát paradoxní v situaci, kdy klíčové centrální banky světa tisknou peníze o sto šest. Jenže cesta od tiskařských lisů centrálních bank k cenovkám v obchodech už nefunguje jako dříve. Leží na ní několik překážek.

Nová pravidla regulace a nové „zákony trhu“ vedou k tomu, že místo poskytování úvěrů, které by násobilo peníze centrálních bank, komerční banky zvyšují parametry kapitálové přiměřenosti a likvidity. Proti uvolněné měnové politice zároveň stojí pokračující fiskální dieta. Účinky tohoto faktoru navíc zesiluje skutečnost, že se šetří v řadě zemí zároveň.

Dalším činitelem je fakt, že se musely začít řešit dlouhodobě zanedbávané strukturální problémy ekonomik. V evropském kontextu je to především ztráta konkurenceschopnosti. Produktivita práce se ze dne na den zázračně nezvýší, s kurzem eura jednotlivé země eurozóny nepohnou.

Proto jihoevropské země podstupují vnitřní deflaci v podobě relativního poklesu mzdových nákladů. A tento vývoj se promítá i do inflace ve spotřebitelských cenách. Proto je také nyní nejnižší inflace v eurozóně v Řecku (nula) a Portugalsku (0,4 procenta).


Čtěte také:

Zaměstnanci chudnou, před pěti lety si mohli koupit víc

Mzdy rostly jen manažerům. Ostatním stagnují

Ceny v únoru vzrostly o 0,1 procenta, zdražil hlavně benzin


Autor je hlavním ekonomem Patria Finance

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče