David Klimeš: Řím má vládu. A co demokracii?

30. dubna 2013, 09:49 - David Klimeš
30. dubna 2013, 09:49

Itálie vybředla z dvouměsíčního povolebního klinče. Vláda Enrika Letty má důvěru zákonodárců. Trhy zjevně relativně mladé a pestré vládní sestavě fandí. Ale to není celý příběh. Ano, v Itálii musela vzniknout velká koalice hlavní pravicové a levicové strany. Ale opravdu zrovna tímto způsobem, který zahrnutím všech demokratických sil připomíná spíše „národní frontu“?

Z krátkodobého pohledu to možná bude plus díky pohodlné většině v parlamentu. V dlouhodobém horizontu se to ale vymstí. Po Řecku je Itálie už druhým jižním státem, který přenechal v té nejobtížnější době monopol na opoziční kritiku nesystémovým populistickým stranám.

Itálie nás učí nové povolební počty. Když jste na hlavu poraženi (centristická Občanská volba expremiéra Maria Montiho), dostanete tři ministerská křesla. Když se ani nedostanete do parlamentu, protože voliči vám dají 0,2 procenta hlasů, získáte klíčový post ministra zahraničí.

Jakkoli bylo dosud Řecko nejviditelnějším příkladem zpochybňování demokratické legitimity vládní moci, smutné prvenství si nyní může nárokovat Itálie. V případě Řecka totiž prakticky nikdy v klíčových okamžicích nebylo na výběr. Když Řekové chtěli hlasovat o setrvání v eurozóně, Německo to fakticky zatrhlo. Po posledních volbách se zase nešlo dopočítat většiny jinak než prostřednictvím široké velké koalice. Díky tomu slastný monopol kritické opozice převzala radikální koalice Syriza, kde se druží komunisté, maoisté, trockisté a další podobní zaslepenci. Něco takového ale přece v Itálii nebylo nutné. Velkou koalici mohli utvořit politici vítězné Demokratické strany a těsně poraženého Lidu svobody. Končící premiér Monti by se tak stal tolik potřebnou umírněnou parlamentní opozicí. Jenže italská elita se dobrovolně rozhodla pro řecký model. V něm se popularita plynoucí z postavení kritické opozice přenechává nesystémové straně. V italském případě Pětihvězdičkovému hnutí Beppeho Grilla.

V novém italském kabinetu „národní fronty“ navíc některé významné posty zastávají figury, které v posledních volbách rozhodně nehrály první, ba ani druhé housle. Přesvědčená eurofederalistka Emma Boniová ve funkci ministryně zahraničí bude hájit buď svou titěrnou Radikální stranu, nebo možná názory Evropské komise. Nový ministr financí Fabrizio Saccomanni zase spíše Italskou centrální banku. Ale kdoví, zda tito lidé znají alespoň programy vládních stran. Přes veškeré ohlašování návratu politiků k vládní práci Lettův kabinet vlastně jen připomíná trochu promíchanou a naředěnou předchozí Montiho sestavu.

Třeba to i vyjde. Ale třeba bude za pár let řeckým premiérem tvrdý komunista Alexis Tsipras a italským zase populista Beppe Grillo. Pak už žádné technokratické řešení nepomůže.


Čtěte také:

Italští poslanci vyslovili důvěru vládě Enrica Letty

Před sídlem italské vlády se střílelo. Ve chvíli, kdy skládal přísahu nový kabinet

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče