Dana Drábová: Bezpečnost našich bloků je odpovídající

30. března 2011, 07:04 - Zina Plchová, Jan Stuchlík
30. března 2011, 07:04

Zatímco v Japonsku pociťují důsledky nehody ve Fukušimě už několik dní, evropské jaderné elektrárny dopad katastrofy teprve čeká. Podle předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové se z nehody poučí všechna zařízení na světě. Napřed je ale nutné počkat na podrobnou analýzu toho, co se vlastně v Japonsku stalo.

Foto: Jakub Stadler

Kdy na evropské úrovni bude jasno o tom, co z bezpečnostního hlediska u jaderných elektráren zlepšit?

Myslím, že do června tohoto roku bude na stole návrh zátěžových testů, o kterých se v Evropě mluví v reakci na havárii ve Fukušimě. Naše představa je taková, že to bude důkladná riziková analýza, která bude vycházet z údajů z Japonska. Přistoupit k ní můžeme ale tehdy, až bude jasné, co ve Fukušimě selhalo. Pak přijmeme opatření ke zvýšení bezpečnosti i u nás.

Jak využít fukušimskou zkušenost ve středoevropském kontextu?

Například můžeme uvažovat o tom, že přehodnotíme odolnost elektráren vůči extrémním přírodním podmínkám. Klima se evidentně mění a extrémní přírodní jevy jsou momentálně častější, než jak jsme byli zvyklí. V Evropě se tak můžeme podívat na situaci, jak by se jaderné elektrárny vyrovnávaly s tím, že měsíc bude 45 stupňů nad, nebo pod nulou. Taková situace je extrémní, ale stejně extrémní, v jistém smyslu, byla kombinace zemětřesení a tsunami.

Cestou je tedy testování elektráren na kombinaci různých rizik najednou?

To určitě.

Jak vlastně mohou extrémní podmínky ovlivnit chod elektráren?

Dlouhodobé extrémní horko může vyvolat nedostatek chladicí vody pro terciární okruh. Musíme teď zjistit, jakým způsobem to řešit. Šlo by pravděpodobně o odstavení elektrárny. Otázkou ovšem je, v jakou chvíli ji odstavit. Extrémní mráz zase může způsobit problémy, nad kterými jsme možná ani neuvažovali. Může vést k blackoutu i k problémům s chladicí vodou. Na krátkodobé extrémy jsou elektrárny samozřejmě připravené, ale neuvažovalo se nad tím, že by mohlo extrémní počasí trvat měsíc.

Zvyšovat teoretická rizika a zhoršovat „katastrofické“ scénáře by bylo ale možné donekonečna…

Samozřejmě. Bude to záležitost širšího společenského konsenzu, který rozhodne, jak velkou míru rizika jsme ochotni akceptovat. Tedy v případě, že dál budeme chtít mít jádro v energetickém mixu.

Jaká je aktuální míra rizika, kterou zvládnou jaderné elektrárny v Česku?

Za přijatelnou pravděpodobnost vážné havárie se u nás pokládá incident jednou za 10 milionů let.

Co to znamená v praxi? Co všechno se v Česku může stát, aniž by to vážně ohrozilo chod našich jaderných elektráren?

Určitě přežijí blackout po dobu několika dnů. Krátkodobě by zvládly extrémní teploty, o kterých už jsme mluvili. Viděli jsme, že ani extrémní vítr jako třeba Kyrill jim žádné problémy nezpůsobil. Ale třeba s tornády se v projektech nepočítalo, protože ta se u nás nevyskytovala.

Dana Drábová (49)

Vystudovala obor dozimetrie na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Od roku 1985 působila jako výzkumník v Centru hygieny záření při Státním zdravotním ústavu, později jako zástupkyně vedoucího Národní referenční laboratoře pro vnitřní kontaminaci a zástupkyně vedoucího Centra radiační monitorovací sítě. V roce 1995 byla jmenována do čela Krizového útvaru Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. O čtyři roky později se stala předsedkyní SÚJB. V roce 2000 získala na FJFI doktorát z jaderné fyziky. Od roku 2006 byla na tři roky zvolena předsedkyní Západoevropské asociace jaderných dozorných orgánů.

A jak tuzemské elektrárny zvládnou zemětřesení a třeba povodně?

V dlouhodobé časové řadě se u nás nevyskytovalo zemětřesení větší než 3,2 stupně Richterovy škály. Jaderné elektrárny počítají s rezervou, připraveny jsou na otřesy silné 5,5 stupně. Povodní se obávat nemusíme. S trochou nadsázky se dá říct, že jsou obě na kopci. Dukovany sice ne, ale jsou daleko od vodního zdroje.

Fukušimská havárie má přinést změny v bezpečnostních standardech pro elektrárny po celém světě. Jak se pravidla změnila po havárii dvou předchozích jaderných nehodách ve světě?

Změny standardů byly výrazné, ovšem přizpůsobení přišlo v řádu let, nikoliv v řádu dnů po incidentech. Po havárii v Three Mile Island se změnily požadavky na systémy při zvládání vážných havárií. Tam se totiž roztavila značná část aktivní zóny. Od té doby musí být všechny elektrárny připraveny i na situace, se kterými se dřív nepočítalo. Příkladem je třeba rekombinace vodíku, která byla jedním z významných bezpečnostních zlepšení po havárii v USA. Vodík tam totiž působil nejméně týden velmi velké vrásky. Nakonec se ho podařilo zvládnout.

A po havárii v Černobylu?

Tam se pozornost soustředila zejména na to, čemu se říká bezpečnostní kultura. Tedy na lidi, kteří se zařízením zacházejí. Na to, jak se o reaktor pečuje, jak se provozuje a jak je zařízení naprojektováno. Po Černobylu šlo o akcent na personál. Jeho znalosti, schopnosti a odpovědnost.

Nebudou právě zkušenosti scházet zemím, které nyní o jaderných elektrárnách uvažují, tedy třeba Vietnamu, Indonésii nebo Thajsku?

Postup zemí, které projevily zájem mít za 15 let svůj první jaderný reaktor na svém území, koordinuje Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Ta jim říká, že musí postupovat krok po kroku. Budovat si trpělivě infrastrukturu, tak aby měly dobré znalostní základy, to znamená vysoké školy, výzkum a vývoj. Tyto země si musejí vybudovat průmysl, který by byl schopen jadernou energetiku podporovat. Není možné nechat si všechno po celou dobu životnosti elektrárny dovážet. Tyto země musí mít i státní dozor, který bude schopen garantovat odpovědnost státu, i když prvotní odpovědnost má provozovatel. Stát reguluje rizika. Provozovatel je zodpovědný za to, že se chová, jak se sluší a patří. Toto všechno si země musí vybudovat.

Není příliš velké riziko stavět elektrárny v podstatě na zelené louce?

Jistě se to zvládnout dá. Na druhou stranu, je to svobodná volba kteréhokoliv státu. Stát ovšem má zodpovědnost za to, že to udělá tak, aby jaderná elektrárna nikoho neohrožovala. Ale pokud se Indonésie rozhodne, že si chce postavit jadernou elektrárnu, tak jí v tom nikdo nedokáže zabránit.

MAAE v tomto nemá poslední slovo?

Mezinárodní agentura má roli poradní a koordinační. Vytváří standardy, které si světová jaderná komunita netroufne nedodržovat, ale nejsou právně závazné. Jde o normální organizaci OSN, takže pracuje na základě konsenzu a udělá jen to, co si členské státy řeknou. Jediná exekutivní pravomoc, kterou vykonává, je v oblasti nešíření jaderných zbraní a dodržování těchto závazků. Tam má své inspektory. Všechno ostatní vykonává jako službu pro členské státy.

V Německu v souvislosti s Fukušimou úřady rozhodly o zavření elektrárny postavené v 80. letech. Je na místě obávat se starších evropských jaderných elektráren?

Pro nás věk není rozhodující parametr bezpečnosti elektrárny. Jde jen o pomocný aspekt. Orientace jen na základě věku vytváří jednostranný pohled. Bezpečnost je složitá mozaika různých faktorů. Elektrárna je nějak navržená, vyrobená, nějak provozovaná a nějak modernizovaná. Záleží také na personálu a na postupech pro zvládání velmi řídkých mimořádných situací. Celý tento komplex dělá úroveň bezpečnosti. Slabší stránku v otázce věku může elektrárna kompenzovat silnější stránkou v něčem jiném. Z toho vidíte, že bezpečnost není snadno posouditelná. Takže německý postup diplomaticky komentuji tím, že tady nejsem od toho, abych rozuměla všemu.

Z odborného hlediska není tedy u elektrárny rozhodující hranice 80. let 20. století?

Jsou to starší projekty, ale u řady z nich, ne u všech, došlo k velmi podstatným modernizacím. Všechny evropské bloky zůstaly na srovnatelné úrovni bezpečnosti.

V Německu havárie vyvolala ostré reakce a přehodnocení dlouhodobých energetických strategií. Jak si vysvětlujete, že nic podobného u nás nevyvolala?

Volba mít jadernou energetiku i volba rozsahu programu jsou legitimní otázky každého státu. Němci se rozhodli, jak se rozhodli. Já zdaleka nevidím do toho, co všechno je k tomuto rozhodnutí vedlo. Nevím ani, jakým způsobem budou pokračovat dál. Naše bloky byly stejně bezpečné 10. března, jako jsou dneska. Pokud jsme před třemi týdny pokládali za prokázané, že jejich bezpečnost je odpovídající, tak není důvod tento postoj kvůli události ve Fukušimě rychle měnit.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče