Další diktátor na odpis?

29. srpna 2011, 18:21 - Milan Vodička
29. srpna 2011, 18:21

Proč se Asada zatím nedařilo svrhnout a proč v okolních zemích sílí obavy

Sýrie právě obohatila politologické příručky vysloveně novátorským způsobem vedení domácí politiky. Své občany rovnala do latě ostřelováním z válečných lodí. Nijak to však nepřekvapilo, protože vláda už pět měsíců do Syřanů střílí z ručních zbraní i tanků. Počet mrtvých se odhaduje na dva tisíce. OSN vyslala do země kontrolní misi. Po pádu Muammara Kaddáfího je Sýrie dalším kandidátem na změnu režimu. Ale půjde to?
Kdo nerozumí Blízkému východu, může se divit, že prezidenta Bašára Asada je tak obtížné svrhnout, když s egyptským Mubarakem či tuniským Ben Alím to bylo v podstatě snadné.
Jsou pro to dva důvody. Asad ví, že bojuje o život, a hlavně: nelítá v tom sám jen se svou klikou, jako zmínění dva prezidenti.
V Sýrii je to jinak. Asad je totiž alavita. Alavité jsou náboženská sekta, jakási odnož šíitů. Nemají mešity a tíhnou spíš k sekularismu. A proč je to tak důležité? Alavitů je v Sýrii asi 1dvanáct procent. Ale ovládají celou zemi. Například sunnity, kterých jsou tři čtvrtiny.

Jako Irák za Saddáma

Alavité, kteří se vyšvihli do mocenských pozic ještě za dob francouzské správy, protože Francouzi rádi nechali ovládat většinu sobě loajální menšinou, udělali to, co dělá každá malá vládnoucí skupina. Obsadili rozhodující pozice ve straně Baas, armádě, policii a vůbec ve státě. K tomu samozřejmě patří i ekonomika.
Sýrie je jakási mnohem vyhrocenější podoba Iráku za Saddáma Husajna, kde sunnitská menšina ovládala šíitskou většinu a taky si přivlastnila důležité posty.
Teď samozřejmě mají alavité obavy, že dopadnou jako iráčtí sunnité, kteří se po pádu Saddáma stali, nebo si to aspoň myslí, z vládnoucí třídy občany až druhé kategorie. Přišli kolektivně o moc, prebendy a pocit hrdosti.
Alavité jedou ve stejném vlaku s Asadem. Komentátoři bez znalosti věci šablonovitě líčí situaci v Sýrii tak, jako by jedna rodina vzdorovala všem Syřanům. Tak to není. Asad má na své straně nejen alavity, ale i další menšiny, které mají z mnoha důvodů zájem na zachování sekulárního státu: křesťany, drúzy. Režim vytáhl účinnou kartu, že vše je spiknutí zažehnuté ďábelskými nepřáteli zvenčí, a že pokud režim padne, nastane občanská válka a chaos, které postihnou právě menšiny.
Otázka ovšem je, jestli v tom druhém nemá pravdu. Sýrie se rychle rozdělila, příkop mezi oběma tábory je stále hlubší. Stoupá radikalismus, mluví se o obavách z vypuknutí sektářské války a připomínají se jatka, jaká vypukla nějakou dobu po pádu Saddáma v Iráku. To vše u pasažérů Asadova vlaku posiluje pocit, že jde o všechno.
A s tím souvisí i další věc, která nutí Asada, aby se držel moci jako klíště. Je už čistě osobního rázu. Viděl, jak dopadli, Mubarak a Ben Alí, kteří byli spojenci Západu. Přesto je Američané a Evropané nechali padnout, takže Mubaraka teď Egypťané soudí v kleci, přičemž mu hrozí trest smrti, zatímco Ben Alího, který je v saúdském exilu, odsuzují tuniské soudy v nepřítomnosti k dalším a dalším trestům. Protože Asad nikdy nebyl miláčkem Západu ani Saúdské Arábie, nemá kromě Íránu kam utéct. Ví, že v případě pádu jeho režimu ho pravděpodobně čeká některý z damašských kandelábrů.
A tak je mu jasné, že i když asi nelze vyhrát, nelze ani přestat hrát. Ať padne, nebo přežije, pro Blízký východ to bude komplikovanější než krvavá zápletka v Libyi.

Hraje se o Blízký východ

Na jaře si Západ s neomylností sobě vlastní vybral špatnou zemi, na niž upřel zájem. Po pádu režimů v Tunisku a Egyptě udělal středobodem arabského světa Libyi, která je však ze strategického hlediska téměř bezcenná. Zaneprázdněn svou náhlou a téměř infantilní posedlostí Kaddáfím ignoroval Sýrii. Jenže to je přesně země, která může obrátit Blízký východ vzhůru nohama. Pád Kaddáfího za hranicemi Libye nezmění skoro nic. Když hoří Sýrie, v arabském světě se rozdávají nové karty.
Sýrie leží na křižovatce husté sítě blízkovýchodních zájmů a to, jak to v Damašku dopadne, bude mít velký vliv na strukturu moci v regionu.
Protože Sýrie bude dlouhodobě oslabená (a možná po změně režimu úplně jiná), její vliv na události v arabském světě poklesne, což změní pravidla hry. Syrští spojenci teď musejí mít stejný pocit jako investor, jehož akcie na burze prudce klesají. Soupeři se radují jako každý, jehož nepřítel silně krvácí. Podívejme se, jak to vypadá v praxi, a dodejme si i nějaká jména.
Sýrie má dva základní spojence. Tím prvním je Írán, tím druhým šíitské hnutí Hizballáh v Libanonu. V ose Teherán-Damašek-Hizballáh je svorníkem. Bez středového člena osa přestane existovat. Přetrhne se.
Pokud by byl syrský režim odstraněn a místo něj se chopila vlády sunnitská většina, ořezalo by to velmi silně vliv Íránu na arabské země. To by se promítlo hned ve dvou z nejvýkonnějších gejzírů blízkovýchodních problémů: v Libanonu a na palestinských územích.

Přímé dopady

Nejdřív Libanon. Šíitský Hizballáh je ze všech libanonských uskupení nejsilnější, ale jeho tamní rivalové už větří příležitost. Z Libanonu přicházejí signály, že jsou v pokušení vyzkoušet, jak silný Hizballáh teď vlastně je.
Blízký východ byl vždycky plný paradoxů a tady máme jeden z nich: potěšující novinka, čili oslabení Hizballáhu, může být současně i velmi špatnou zprávou. Syrské povstání totiž může prohloubit sektářské propasti v Libanonu a zvýšit pravděpodobnost nové občanské války.
Podobně dvojsečné je to taky s Palestinci. Sýrie byla vždy jedním z velkých kmotrů Hamasu a směrovala ho proti další palestinské frakci, Fatahu. Teď se Egypt snaží obě skupiny smířit, což by mohlo uklidnit situaci také mezi Palestinci a Izraelem. Ale současně možná taky izraelské jestřáby zaplaví pokušení využít situace, kdy je Hamas oslabený, a vyřídit ho jednou provždy.
Dalším státem, který musel kvůli Sýrii vyhlásit poplach, je Turecko, jež se snaží hrát roli regionálního bohatého a mocného strýčka. Důležitou kartou v jeho ambiciózně rozehrané arabské hře byl Damašek: o co víc se v posledních letech ochladily turecké vztahy s Izraelem, o to víc se proteplil vzduch na turecko-syrských hranicích. Ankara se snaží zastavit tradiční vzájemné poštěkávání Arabů tím, že mezi nimi vytváří hospodářské vztahy. Turecko, Sýrie, Libanon a Jordánsko by měly vytvořit ekonomický blok, který by vzkvétal díky tureckým investicím a know-how. Jenže kdyby Sýrii zachvátil skutečný požár, celá tahle stavba by šla k čertu.

Otcův vzorec už neplatí

Nynější syrský diktátor Bašár Asad se do téhle situace dostal bez vlastního přičinění. Až bude příležitost, prohlédněte si ho dobře: vypadá jako někdo, kdo se stal prezidentem omylem. A vlastně to tak je.
Vystudoval oční lékařství, což není asi přípravka pro šéfa autokratického státu. Ani jím být neměl, jenže pak se v rychlosti 200 kilometrů za hodinu rozmlátil jeho starší bratr a dědic režimu, jinak také milovník rychlých vozů. Na řadě byl Bašár.
Když po smrti otce Háfize Asada (skoro 30 let u moci), nastoupil, mluvilo se o damašském jaru. Nový vůdce nechal odstranit obrovské a všudypřítomné otcovy portréty, propouštěl politické vězně, zatímco intelektuálové a členové opozice volně diskutovali o uvolnění šroubů a otevření oken. Jenže po roce režim pokračoval, jako by byl na autopilotu nastaveném ještě Háfizem Asadam.
Háfizův duch se projevil i teď, když začaly protesty. Háfiz během své vlády věděl dobře, co s nimi. V roce 1982 se vzbouřilo Muslimské bratrstvo a obsadilo město Hamá. Háfiz Asad ho nechal rozstřílet tanky a dělostřelectvem jako nějakou baštu u Verdunu. Počet mrtvých: patnáct až třicet tisíc.
Teď se mladý Asad drží otcova vzorce, že násilí plodí podrobení. Jenže pravidlo z Hamá už neplatí. Naopak. Tím hlavním, co vyhání stále víc Syřanů do ulici, není přímo odpor k režimu, ale jeho krvavá a nemilosrdná reakce na protesty. Brutalita režimu je tak hlavním palivem pro motor, jenž vytáčí výkon protirežimního odporu do stále vyšších otáček.
Asad nemá jinou politiku než násilí. Tím odpor sílí. Asad však nemá ani řešení. Může jen zabíjet a doufat, že ulice couvne. Teď, po pádu Muammara Kaddáfího, na to ale může zapomenout. Syřané už nezalezou.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče