Čtyřikrát ne, jednou ano

06. května 2011, 05:07 - Jaroslav Čech
06. května 2011, 05:07

Kdekdo byl šokován, když si ratingová agentura Standard & Poor's dovolila kritizovat jediný státní dluh, jenž je celým světem považován za přidanou hodnotou pro všechny – dluh zdravě konzumních Spojených států. A kdekdo byl pohoršen, že kritiku provedla právě jedna z těch institucí, jejichž selhání přispělo k vypuknutí Velké finanční krize.

Foto: Profimedia.cz

Nicméně skutečnost, že v pondělí 18. dubna – s poukazem na americký státní dluh – S & P změnila výhled ekonomiky USA ze „stabilního“ na „negativní“, má pravdivé jádro. Sděluje nám, že světová ekonomika míří k nestabilitě. A americké fiskální poměry jsou jen jedním z celé řady – a ještě mnohem horších – nebezpečí.

Ani horor, ani idylka Není to hned zřejmé, začteme-li se do dubnové, zatím poslední, zprávy MMF World Economic Outlook. Jde o stejné povýtce optimistické čtení, jako bylo to lednové, navíc s nezměněnými čísly. Předpovídá opět solidní růst 4,4 procenta HDP pro rok 2011 a 4,5 v roce 2012. Objem světového obchodu vzroste prý o 7,4 procenta v letošním roce a 6,9 v roce 2012. Inflace by rovněž měla být držena v přiměřených mezích; spotřebitelské ceny se v rozvinutých ekonomikách zvýší jen o 2,2 v roce 2011, a příští rok dokonce jen o 1,7 procenta. V rozvíjejících se (emergentních) ekonomikách je letos očekávána inflace 6,9 a napřesrok 5,3 procenta. Rozhodně žádný horor. Ani ráj. To na pohled…

Ale i povinně optimistický Outlook MMF konstatuje rozdílnou strukturu růstu. Dvourychlostní skladba globálního oživení doslova bije do očí. Rozvinuté země by totiž měly projít oživením jen mírným (růst 2,4 v roce 2011 a 2,6 procenta v roce 2012), zatímco rozvíjející se ekonomiky dosáhnou rekordního růstu 6,5 procent v letech 2011 a 2012. Vyspělé části Asie, v první řadě Čína a Indie, pak vyrostou o strhující 8,4 procenta.

Samotná tato nerovnováha je však základem všeobecné nejistoty. Také proto se zřejmě profesionální optimisté z MMF v jiném svém jarním (a jarém) elaborátu – ve Zprávě o globální finanční stabilitě – donutili k prohlášení, že od října 2010 se akutní „hrozby pro globální finanční stabilitu zmenšily“. A tak zatímco se odjinud dozvídáme, že důvěra například českých anebo německých podnikatelů v ekonomiku již druhý měsíc za sebou klesá, MMF míní, že tato důvěra všude – stoupá.

Kvarteto vykřičníků Buďme však spravedliví. Polemika s optimismem se dá vyčíst přímo z textu MMF a vůbec ne jenom z metafor nebo mezi řádky. Koncem dubna tak učinil i Martin Wolf, ekonomický analytik Financial Times, nositel Řádu Britského impéria a dlouholetý propagátor globalizace. Ve výčtu záporů dospěl ke čtyřem bodům:

1. Rozvinuté země se v žádném případě nevrátily k normálu. Rozpočtové deficity jsou nesplacené, měnová politika je krajně uvolněná, finanční sektor křehký (zejména v eurozóně). Státy i domácnosti se dál zadlužují, hrozí krachy bank nebo i samotných států (anebo obojího). Navzdory měnovým a fiskálním stimulům je oživení v těchto zemích nanejvýš chudokrevné.

2. Zatímco se rozvinuté státy noří do problémů, rozvíjející se země přímo „hicují“ nadměrným růstem a objemem úvěrů. V Asii a v Latinské Americe ekonomiky doskočily na úroveň výrazně vyšší, než jak to předvedly těsně před globální krizí. V Brazílii, Indii, Indonésii, Kolumbii a Turecku se objem úvěrů na hlavu od roku 2007 téměř zdvojnásobil. Nejen tam za úvěry ručí stále stoupající ceny nemovitostí. Rozvíjí se tak další vlna podřadných, potenciálně nezajištěných hypoték, které v USA před čtyřmi lety vstoupily do dějin jako „subprime“.

3. Mezi pomalu supící lokomotivou vyspělých ekonomik a raketovým pohonem „vynořujících se trhů“ jiskří složité a znepokojující interakce. Tato síť komplexních vztahů se již promítla do boomu cen, které mezi červnem 2010 a únorem 2011 vzrostly o 32 procent. Rychle rostoucí ceny vedly k relativně vysoké inflaci v rozvíjejících se ekonomikách a ke stagflaci, tedy k nedostatečnému růstu spojenému s inflací, v zemích rozvinutých. To vede jejich exekutivy ke snahám o zpřísnění měnové politiky a k tlaku na nominální veličiny, včetně mezd.

4. Světová efektivní poptávka je zablokována, navzdory přehřátému kotli růstu v emergentních ekonomikách. Tuto blokaci dále podporuje „fiskální konsolidace“ v zemích, které si, jak se samy obviňují, „žily nad poměry“. Toto podlomení poptávky je kompenzováno snahou o růst exportů, které však narážejí na prostou hru s nulovým součtem. Jednoduše není možné, aby všechny evropské státy měly kladnou obchodní a platební bilanci – aktivní saldo jedněch předpokládá zrcadlově obrácený schodek druhých. Tahle „bitva kolem nuly“, prodávaná veřejnosti jako ušlechtilé a „jedině možné“ úsilí o konkurenceschopnost, prohlubuje nerovnováhu globální ekonomiky a výrazně zvyšuje riziko dalších finančních šoků.

Tyto čtyři body nejsou snad skutečnými zápory, ale jen vykřičníky. Čínský premiér Wen Ťia-pao vyjádřil nedávno onu čtyřnásobnou negaci jinak, stručně a jasně: „Světová ekonomika je nestabilní, nevyvážená, nekoordinovaná a neudržitelná.“ Je tohle čínské čtyřikrát „ne“ pravdivé? Ano.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče