ČSSD mezi Skyllou a Charybdou

20. ledna 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
20. ledna 2003, 00:00

Zvítězí ve vládě reformní prapor ministra Sobotky? Reforma veřejných financí, ať již odmítnutá či realizovaná, může sociálnědemokratické vládě zlomit vaz. Potřebu reformy si uvědomuje stále více rozhodujících politických sil. Progresivní prvky reformy jsou ochotni podpořit občanští demokraté i obě menší strany vládní koalice.

Zvítězí ve vládě reformní prapor ministra Sobotky?

Reforma veřejných financí, ať již odmítnutá či realizovaná, může sociálnědemokratické vládě zlomit vaz.

Potřebu reformy si uvědomuje stále více rozhodujících politických sil. Progresivní prvky reformy jsou ochotni podpořit občanští demokraté i obě menší strany vládní koalice. Kde však může reforma narazit, je nejsilnější vládní strana. Právě socialisté se podíleli významně ještě v době menšinové vlády na akceleraci růstu deficitu a některé jejich programové priority se staly nebezpečím i pro zachování rozpočtové kázně vlády současné. Dnes se ocitli v pozici, ve které jakékoli rozhodnutí může pro ně dopadnout špatně. Skyllou ČSSD je reálný fakt, že bez přijetí reformních kroků bude vláda, jež se nazývá „proreformní“, černou ovcí mezi zeměmi EU. Nebude totiž schopna jako jedna z mála splňovat maastrichtská kritéria - především nepřekračování tříprocentního deficitu státního rozpočtu s výhledem na jeho vyrovnanost. Jako jediná z kandidátských zemí také nedosáhne na společnou evropskou měnu. Bonus, který vláda získala svou orientací na evropskou integraci u společně smýšlejících západoevropských vlád, tak může být velmi rychle ztracen. Tlak, který evropské orgány nyní vykonávají na Německo, ač není doposud doprovázen finančními sankcemi, je příkladem toho, že ivýrazně proevropsky orientovaná administrativa se nemusí vyhnout černé známce. Negativní reakce Evropské unie na rozpočtovou nekázeň české vlády se může výrazně podepsat i na vnitropolitické scéně. První pokuta, kterou Česká republika případně dostane za nesplnění rozpočtových omezení, se může stát i prvním signálem ke ztrátě voličské podpory. To si zřejmě uvědomuje i část sociální demokracie, která se začíná pod reformním praporem formovat pod ministrem financí Bohuslavem Sobotkou. Kdyby se uvažování o potřebě reformy soustředilo pouze na tento faktor, nemusela by sociální demokracie váhat. Tak jednoduché to však nejsilnější politická strana nemá. Vize sociálního státu, s níž nastupovala do volebního klání, spolu nesla i nejrůznější sliby občanům. Ti nyní oprávněně očekávají jejich plnění. Co se však může stát, když ČSSD naopak zavelí k ústupu a začne šetřit? Pro pravicového voliče, který si uvědomuje nutnou souvislost mezi vyrovnanými státními financemi a blahobytem jednotlivce, by byla i ta nejradikálnější reformní strategie, která by se jej krátkodobě dotkla, srozumitelná a akceptovatelná. A naopak. Pro voliče levicového, který uvěřil slibům o tom, že se bez ohledu na stav státní kasy bude mít stále lépe a radostněji, se může i sebemenší úkrok stranou stát nestravitelným. Těžko rovněž pochopí Sobotkův logický závěr, že dlouhodobější neřešení stavů, v nichž se nacházejí státní finance, nakonec s největší tíží dopadne na bedra sociálně nejpotřebnějších. Dopřeje sluchu spíše názoru jeho stranického oponenta, ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, že k úsporám příliš prostoru není, a že předvolební sliby je třeba plnit. Pokud by se jednalo o pouhý scholastický problém jak naložit s reformou, jak hluboká či mělká má být, asi by ani tento moment nemusel ČSSD vzrušovat. Její Charybdou je ale logický, a zároveň velmi hmatatelný důsledek toho, pokud by se nakonec reforma ve své radikálnější verzi prosadila. Nesouhlas levicově zaměřených občanů s reformní politickou linií by se nepochybně odrazil na volebních preferencích. Voličský elektorát ČSSD nevznikal příliš organickým způsobem, ale postupnou koncentrací příznivců nejrůznějších opozičních proudů, které byly zaměřeny proti reformní strategii první poloviny devadesátých let. Tito voliči se prozatím neorientovali přímo na KSČM. To se ale může změnit. Radikálně negativní názory na roli této strany před listopadem 1989 postupně spolu se vzpomínkami blednou, k čemuž přispívá i stále se zmenšující ostrakizace ze stran ostatních politických subjektů. Stále zřetelněji se komunisté začínají prezentovat jako jediná skutečně levicová síla hájící zájmy „obyčejného“ člověka. K tomu komunistům nahrává i fakt, že se zatím neměli čas namočit exekutivní praxí. Už dnes je jak na celostátní, tak na komunální úrovni zřetelný útěk od socialistů k jejich radikálnějším levicovým soupeřům. Schválení reformy může spustit stavidla přechodu voličských sympatií naplno. To si zřejmě uvědomuje i podstatná část ČSSD. Rozhodování o tom, zda reformu veřejných financí ano či ne, proto nemusí být tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče