Čokoládoví inženýři

02. března 2010, 11:54 - Benjamin Kuras
02. března 2010, 11:54

Jak do obou pohlaví nenápadně naládovat populární dobrotu

Čokoláda – kromě toho že obsahuje podobně jako červené víno antioxydanty na potírání volných radikálů, čímž zpomaluje stárnutí, má taky nepopiratelný „feel-good“ účinek. Čili navozuje pocit blaha. Ne nadarmo se o ní taky natočilo několik oslavných filmů jako francouzský Chocolat nebo mexický Como aqua para chocolate, oplývajících radostí ze života a sálajících vášní. Neobsahuje, musíme bohužel přiznat, žádná afrodiziaka, jak se kdysi myslívalo, ale statistiky mužsko-ženských vztahů dokazují, že obdrží-li dáma jako dárek pestrou čokoládovou kolekci, nezaručí to sice okamžité erotické odevzdání, ale přispěje to k relaxované dobré náladě, která by mohla erotickým směrem kráčet, jestliže to, pánové, nezbabráte. Ale, dámy, pozor, naopak to nefunguje, většina mužů hodných toho jména se nerada k čokoládové vášni přiznává z obav, aby se nejevili zženštilí nebo dětinští, a raději si ji kupují sami tajně a chroustají nenápadně, když se nikdo nedívá. Proto si vynalézavá a radost ze života povzbuzující labužnická kuchyně ráda vymýšlí způsoby, jak do obou pohlaví čokoládu naládovat, aniž by nás uváděla do trapných situací, či dokonce aniž bychom si toho museli všimnout. V Itálii se můžete dopídit takových kuriozit, jako jsou ravioli plněné čokoládou, pecorinem, tymiánem a česnekem. Nebo chřestu restovaného na olivovém oleji s vařeným bramborem, jablkem, sezamovými semínky a rukolou a zalévaného tavenou čokoládou a citronem. Někteří mistři strouhají hořkou čokoládu na sicilskou caponatu sestávající hlavně z baklažánů a rajčat. A to jsme teprve u předkrmů. V hlavních chodech můžete najít třeba divokého králíka na rozmarýnu, petrželce, jalovci, cibulce, ricottě a hořkém kakau. A abychom nemuseli jezdit daleko a po celé Itálii hledat, kde který cáklý kuchař kuchtí maso na čokoládě, Andrea Accordi v restauraci Allegro hotelu Four Seasons nám před pár měsíci na čokoládě upekl srnce. Co sousto, to „feel-good“ od hlavy až k patě.
Bizarní chutě mají ti Taliáni. Dětem dokonce do školy dávají čokoládový sendvič. Vynalezl ho ve čtyřicátých letech – asi aby dětem osladil válečné strádání – jistý pan Ferrero, cukrář v piemontském městečku Alba, které je jinak též domovem vína Dolcetto a bílých lanýžů, okolo nichž se zde každý říjen pořádá Festa del tartufo bianco. Protože se kraj také hemží lískovým keři s oříšky mimořádné kvality, vymyslel pan Ferrero kromě čokoládových sendvičů také sendvičovou pomazánku oříškovou, po které se děti mohly umlátit a jež se nakonec rozmázla do celého světa pod jménem Nutella. Tím taky logicky dospěl k oříškové čokoládě, z níž vznikl dnes u dětí světově populární snack Kinder, a ke spoustě dalších sladkých bizarností. Už po necelém desetiletí je musela druhá generace rodiny Ferrerových rozvážet po Itálii, protože jich už vyráběla tuny a zaměstnávala tisíc lidí. Hezké procento z tehdy dvacetitisícového města. Kolik vlastně těch Ferrerových synů, vnuků, zeťů a synovců při tom pomáhalo, je dnes už lhostejné. Pozoruhodné však je, že firma po celou dobu zůstala rodinným podnikem i tehdy, když začala konkurovat velkým mezinárodním čokoládovým korporacím. Chceme-li si Ferrerovy přirovnat k něčemu nám bližšímu, představme si Baťu, jak dobývá svět čokoládou.
V létě 1979 jsem se v rakouských Alpách na kurzu němčiny skamarádil s jedním srandovním Italem z Torina, který se tituloval „ingegnere“. Když jsem se ho ptal, čeho je vlastně inženýrem, vysvětlil, že je „ingegnere di cioccolata“. Čokoládový inženýr. Musel se prý učit německy, protože ho firma posílá do Německa. A divil se, že firmu neznám. No neznal jsem, ignorant, vždyť jsem tehdy jako britský patriot fandil blahé paměti Cadburymu a Itálii jsem si nikdy neztotožňoval s čokoládou. V tu dobu už Ferrerovi měli dvacet let německou filiálku a rozjížděli další. Kanada, Austrálie, Ekvádor, Brazílie, Japonsko a Portoriko. V 90. letech přibylo Polsko. Celkem patnáct čokoládoven. V Česku nevyrábějí, jen dobře prodávají.
No a já jsem si na svého čokoládového inženýra vzpomněl při nedávné slavnostní večeři pražského Italian Business Vision Club, do něhož bývám pravidelně zván na poplk, poslech a večeři. O Ferrerových tam vyprávěl jejich pražský obchodní šéf Tiziano Giraudo, který je nejspíš také čokoládovým inženýrem. Nevyprávěl to jen tak nazdařbůh, aby bylo co povídat, nýbrž proto, že Ferrerovi dostali za rok 2009 titul celosvětově nejlepší firmy roku v sondáži instituce zvané The Reputation Institute, která už čtyři roky sleduje a hodnotí třináct set firem ve více než třiceti zemích a šestadvaceti odvětvích. Používá k tomu metody zvané Reputation Puls (česky asi měření tepu dobré pověsti), v níž na základě sedmdesáti tisíc dotazníků měří tyto aspekty podnikání: 1. produkty a služby, 2. inovace, 3. pracovní prostředí, 4. podnikové řízení, 5. občanskou odpovědnost, 6. leadership, 7. výkonnost. Ve všech sedmi kategoriích je Ferrero mezi prvními pěti, z toho ve třech na prvním místě.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče