Co znamenal svět pro Pavarottiho?

16. září 2007, 19:32 - Pino de Nigris
16. září 2007, 19:32

Jak Big Luciano pomohl odhalit podstatu popmusic

Celý svět zahltily filmové záběry Pavarottiho. Společně s dalajlamou, lady Dianou, Eltonem Johnem, Nelsonem Mandelou, Stingem a Bonem a dalšími prominenty. Každý, kdo něco v showbyznysu znamenal či znamená, cítil povinnost se s ohledem na svou kariéru vyjádřit k postavě božského tenora. Média představují Luciana Pavarottiho jako protagonistu megakoncertů po boku megapopstars, které mu servilně sekundují, miláčka stadionů zaplněných teenagery a toho, kdo operní árii povýšil na prostou písničku obchodovatelnou v showbyznysu a médiích a na nosičích, na odrhovačku valící se diskotékami a hřmící naplno za nocí z otevřených okének silných vozů. A Pavarotti, který i hloupé odrhovačce dokázal dát punc posvátného či ještě posvátnějšího, povýšil popmusic na to - alespoň v očích jejích fanoušků a obdivovatelů -, zač je hodné žít a zemřít. Luciano Pavarotti se umisťuje na žebříčcích pěvců (jako první, největší, nejlepší, nejznámější) a hitparád, na jeho adresu padají obskurní, obecné a nicneříkající a někdy až nevědomky urážlivé aforismy:

  • Byl to archetyp z masa a kostí. (Richard Morrison)
  • Luciano dokázal používat svůj hlas jako nástroj proti válce. (Romano Prodi)
  • Někdo opery zpívá, Pavarotti byl opera sama. (Bono)
  • Byl to více než jen hlas. (Milena Montecchi)
  • Bez Pavarottiho bude svět prázdnější. (princ Charles).

Zrod hvězdy.

Ačkoli se média a žurnalisté rozplývají nad tím, že nikdo jiný nevykonal tolik pro popularizaci opery jako Big Luciano, opak je pravdou - především udělal mnoho pro ospravedlnění a povýšení popmusic. Dnes se každá popová hvězdička bez hlasu, dechu, intonace a rytmu, neřkuli techniky pouští do operních árií a dere se do koncertních síní, přestože výsledek je bez výjimky komickou podívanou (poslouchat se to nedá) - publikum však nic nepozná. Jedním z takových odstrašujících příkladů je hit Ave Maria od Franze Schuberta v podání nezapomenutelné - v tom špatném slova smyslu - Dolores O’Riordon. Jiným takovým smutným příkladem je slepý (a zřejmě i hluchý) Andrea Bocelli. K těmto a jiným se choval Pavarotti jako rovný k rovným, a rozhodně ne z pokory - důvodem byla výše honoráře.
Ikona Pavarottiho se zrodila v osmdesátých letech pod vlivem dvou osob - Herberta Breslina, zpěvákova agenta od roku 1968, a Tibora Rudase, producenta mediálních velkých událostí. Pod jejich vlivem se rodí vánoční video z roku 1978 - Luciano v kostele obklopený dětmi, opravdový triumf kýče, nebo jízda na koni na módní přehlídce v New Yorku v roce 1980. Ne hlas, ale tato videa jsou počátkem Pavarottiho nesmrtelnosti. Odtud by již jen krok k megakoncertům pod hlavičkou Pavarotti International v kasinech, v Madison Square Garden, Hyde Parku, na stadionech a podobně, na kterých předváděl lidovou směs popmusic a lehkých operních árií.

Pavarotti a jeho dvojník.

Přesto se zdá, že existoval ještě jeden Pavarotti. Sice méně zajímavý mediálně, ale nepoměrně více z hlediska hudebního. Pavarotti, který vynikal skvělou pěveckou techniku, jasnou a zřetelnou výslovností a lehkostí a okouzloval stejnoměrnou a jasnou barvou hlasu v celém rozsahu, přirozeným, plným a dlouhým C a Cis a především schopností ozvučit jím celý sál bez mikrofonů a zesilovačů. To je to, co odlišuje skvělého zpěváka od průměrného, což však sebelepší záznam nemůže zachytit.
Luciano Pavarotti se narodil 12. října 1935 v Modeně a již jako malý kluk vřískal tak, že doktor o něm prohlásil: „Bude z něho vynikající tenor.“
Jeho příběh je oním příběhem nadaného mladíka z provincie, který se vypracoval vlastní cílevědomostí a díky talentu. Jeho kariéra začala v šedesátých letech minulého století uprostřed ekonomického rozkvětu a jeho vzdělání bylo typické pro onu dobu - na jedné straně žádná obecná hudební a herecká příprava a na druhé důkladné a jednostranně zaměřené studium techniky zpěvu. Nedostatek obecného vzdělání a hudební přípravy (nebo vkusu, chceme-li, což se mu později stalo osudným) kompenzoval mimořádným hudebním nadáním a fyzickým vybavením pro zpěv. Učil se u mistrů Arriga Pola a Ettoreho Campogallianiho. Vzhledem k jeho hlasu mu nebyla na závadu ani jeho herecká neschopnost, způsobená také robustní postavou.

Začátky kariéry.

Debutoval v roce 1961 rolí Rudolfa v Pucciniho opeře La Bohème v divadle Reggia Emilia, po níž následoval strmý vzestup kariéry. Doba tomu byla ostatně nakloněna. V roce 1965 triumfoval v Miami v opeře Lucia di Lammermoor od Donizettiho společně s australskou sopranistkou Joan Sutherlandovou, s níž se také zúčastnil turné po Austrálii. Podle Pavarottiho měla Sutherlandová na jeho kariéru obrovský vliv především proto, že ho naučila správně dýchat. Ve stejném roce Pavarotti slavil úspěchy v milánské Scale s Verdiho Rigolettem a Requiem a Pucciniho La Bohème. V letech 1968 a 1972 slavil úspěchy v Metropolitní opeře s operou Dcera pluku od Donizettiho.
V jeho repertoáru byly opery Vincenza Belliniho, Gaetana Donizettiho, Umberta Giordana, Ruggera Leoncavalla, Pietra Mascagniho, Julese Masseneta, Wolfganga Amadea Mozarta, Amilcara Ponchielliho, Giacoma Pucciniho, Gioacchina Rossiniho a Giuseppe Verdiho.
Od poloviny devadesátých let se však převážně věnoval jen showbyznysu a operního zpěvu postupně zanechal.

Mistr vysokého C.

Dvoučárkované C (tedy to, které je na klavíru o oktávu výše než C v polovině klaviatury) je u tenorů prubířským kamenem. Je opředeno mnohými pověstmi a v operní literatuře se o něm vypráví znamenitý počet pikantních a jedovatých historek.
Vysoké C nezazpívá neškolený hlas - ten má v nejlepším případě rozsah o dva tóny níže. Lze jej zazpívat jen díky pěveckým dispozicím a pilnému studiu. Do 18. století byli za tímto účelem kastrováni mladíci před mutací. Prvním tenorem, který zazpíval vysoké C bez kastrace, byl v roce 1831 Francouz Gilbert-Louis Duprez. Autor opery Vilém Tell (Gioacchino Rosini) však s ním nebyl příliš spokojen.
Na to, proč má vysoké C nad posluchači onu magickou moc, se názory různí. Někteří míní, že ji způsobuje očekávání, zda zpěvák selže, a toto fiasko se stane příčinou ukončení jeho pěvecké kariéry. Jiní mají za to, že vysoké C odpovídá pudovému křiku, a další zase, že se zpěvákovo napětí, zda se mu onen tón podaří zazpívat, a jeho následné uspokojení po zdařilém výkonu přenáší na posluchače. Skutečností však je, že dobře zazpívané vysoké C přináší ohromný zážitek. Připomeňme, že ani někteří slavní tenoři je nezazpívají, například Placido Domingo.
Tenor, který vysoké neboli prsní C v současné době správně nezazpívá, bývá vypískán. Ještě hůř pak dopadne ten, kdo si je dovolí obejít o oktávu níž či falzetem. Proto také tenoři někdy před nezkušeným publikem transponují o něco níže. Naopak, pevně a ostře drženým vysokým C uvádějí tenoři publikum do extáze, a budují si tak hvězdnou kariéru.
Vysokým C začal i skončil také Luciano Pavarotti v roce 1972 v Newyorské Metropolitní opeře. V Donizettiiho árii Pro mou duši z opery Dcera pluku zazpíval brilantně onen magický tón devětkrát za sebou, a odstartoval tím svou zámořskou kariéru. V roce 1995 ve stejné árii, ač transponované, nezazpíval v milánské Scale již první C, a to byl začátek konce jeho operní dráhy. Podobná nepříjemnost se mu přihodila již dříve, také v Miláně. Na premiéře Dona Carlose od Giuseppe Verdiho byl 7. prosince 1992 z podobných důvodů vypískán. Nešlo o náhodný neúspěch, příčinou byla nedostatečná příprava. Bylo to poprvé, kdy Pavarotti dal přednost začínající kariéře zpěváka popmusic - kvůli přípravě megakoncertu v rámci dostihů.

Ztělesnění popmusic.

Pohřeb Luciana Pavarottiho byla událost největšího mediálního kalibru. V modenské katedrále se odehrál bezmála dvouhodinový smuteční obřad před 800 VIP účastníky, který zakončil přelet letky stíhaček italské armády nad kostelem. Celá show byla přenášena pro prostý lid na obřích obrazovkách a vysílala ji televize. Od pohřbu papeže Karola Wojtyly nikdo neměl a zřejmě ještě dlouho mít nebude megapohřeb tohoto formátu. Co znamenal Luciano Pavarotti pro svět? Čeho byl představitelem či ikonou?
Již před Pavarottim existovali operní zpěváci, kteří se snažili proměnit svůj úspěch v opeře v mediální - stát se obecně známými, čehož operní umělec vzhledem k publiku nikdy nemůže dosáhnout. Vzpomeňme na Enrika Carusa, který se snažil vejít ve známost u širšího publika a částečně se mu to i podařilo díky prototypu italského emigranta s pomocí nahrávky neapolských písniček - stal se hvězdou diskografického průmyslu. Po něm to zkoušeli i jiní a vždy podle stejného vzoru Stát se prostřednictvím masmediální filmové zábavy anebo diskografického průmyslu prototypem lidového umělce - například Lauri Volpi, Richard Tauber a Benjamino Gigli. Právě písničky posledně jmenovaného, například Non ti scordar di me di (De Curtis-Furnò) či Mamma (Bixio-Cherubini) se společně s O sole mio (Capurro-Di Capua) staly součástí lidového repertoáru Pavarottiho.
Na rozdíl od Gigliho však Pavarotti neměl herecký talent (jediný film, který natočil, Yes, Giorgio, kde hrál co jiného než tenora, byl propadák), statická pozice televizního koncertu však pro něj byla i vzhledem k jeho postavě ideální. Crossover, setkání různých hudebních žánrů, kde Pavarotti zpívá společně s hvězdami popmusic bylo geniálním tahem. Pomohla totiž Pavarottiho představit jako univerzální ikonu komunikace prostřednictvím hudby. A tuto ikonu navíc podpořilo humanitární poslání megakoncertů, které nejenže nesnižovalo honorář, ale nafukovalo jej do obřích rozměrů (charitu v podobě popmusic ráda vysílá každá televizní stanice).

Pavarotti a svět.

Luciano Pavarotti koncertoval s takovými hudebními hvězdami, jakými jsou Ricky Martin, Sting, Bryan Adams, Mike Oldfield, Bono z U2, Eric Clapton, Michael Jackson, Zucchero, Lou Reed, Elton John, Gloria Stefan, Enrique Iglesias a Anastacia, na koncertech série Pavarotti & Friends pořádanými společností Pavarotti International. Koncerty měly vždy stejný průběh. Pavarotti zpíval v duetu s rockovou hvězdou - a vyšel z něj jako jednoznačný vítěz, přestože často napodoboval nešvary svých méně schopných popových kolegů. Škrtil se ve výškách, které mu za normálních okolností nedělaly potíže, předstíral problémy s intonací a jakoby se zadýchával a podobně.
Pavarotti si nemohl nevšimnout naprosté pěvecké neschopnosti zpěváků popmusic i toho, že na přeplněných stadionech během megakoncertů nikdo z posluchačů nic neslyší, respektive slyší jen to, co sám chce. A to je vlastně podstata popmusic.
A tak místo otázky, co znamenal Pavarotti pro svět či jaký byl jeho význam a co pro něj představoval, je asi lepší odpovědět na jinou otázku. Co znamenal svět pro Pavarottiho? Co představoval? Místo, kde se zpívá.
„Nikdy jsem nezapomněl, že jsem především operní zpěvák. Melodrama pro mne vždy bylo to nejdůležitější, a tím také zůstane, dokud budu mít sílu zpívat,“ prohlásil kdysi Luciano Pavarotti.

Diskografie Luciana Pavarottiho

  • 1980: La Bohème (Puccini), dirigent Nino Sanzogno
  • 1984: Réquiem (Verdi), dirigent Georg Solti
  • 1985: Turandot (Puccini), dirigent Zubin Mehta
  • 1985: Rigoletto (Verdi), dirigent Richard Bonynge
  • 1985: Lucia di Lammermoor (Donizetti), dirigent Richard Bonynge
  • 1986: Il Trovatore (Verdi), dirigent Richard Bonynge
  • 1986: La Fille du régiment (Donizetti), dirigent Richard Bonynge
  • 1987: Madame Butterfly (Puccini), dirigent Herbert von Karajan
  • 1987: I Puritani (Bellini), dirigent Richard Bonynge
  • 1988: Tosca (Puccini), dirigent Nicola Rescigno
  • 1988: Norma (Bellini), dirigent Richard Bonynge
  • 1988: Idomeneo (Mozart), dirigent John Pritchard
  • 1989: Rigoletto (Verdi), dirigent Riccardo Chailly
  • 1990: Marie Stuart (Donizetti), dirigent Richard Bonynge
  • 1990: Carreras, Domingo, Pavarotti, “Los Tres Tenores”
  • 1990: Aida (Verdi), dirigent Lorin Maazel
  • 1990: La Bohème (Puccini), dirigent Herbert von Karajan
  • 1990: L’elisir d’amore (Donizetti), dirigent James Levine
  • 1991: La Traviata (Verdi), dirigent Richard Bonynge
  • 1991: Otello (Verdi), dirigent Georg Solti
  • 1993: Manon (Puccini), dirigent James Levine (Londres)
  • 1993: Pavarotti & Friends
  • 1993: Macbeth (Verdi), dirigent Lamberto Gardelli
  • 1994: Los 3 Tenores en Concierto
  • 1997: I Lombardi (Verdi), dirigent James Levine
  • 1998: Los Tres Tenores París
  • 1998: Un baile de máscaras (Verdi), dirigent Bruno Bartoletti
  • 1999: Tosca (Puccini), dirigent Nicola Rescigno
  • 2000: Pavarotti & friends
  • 2001: Luisa Miller (Verdi), dirigent Peter Maag
  • 2003: Ti adoro, (italské lidové písně)

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče