Co znamená být normální?

15. října 2009, 15:32 - Mgr. Pavel Pokorný
15. října 2009, 15:32

Zatčení legendárního režiséra vyvolává otázky, jež on sám ve svých filmech pokládá

(perex)
Je to režisér, jehož snímky patří do zlatého fondu světové kinematografie, dostal Oscara a plno dalších cen. Zaslouženě. Ten člověk ale nemůže být úplně „normální“, když točí – ať si třeba geniální – takové depresivní, brutální a někdy i vysloveně úchylné filmy, myslí si mnozí. Možné to je, ale existují pro toto tvrzení nějaké důkazy? Promítají se strastiplné osobní prožitky do jeho filmového díla? Existuje vůbec souvislost mezi uměním jednotlivce a jeho povahovými vlastnostmi? Co znamená být normální? A není vlastně jedno, jestli je hudebník, malíř, spisovatel nebo filmař zrůda, když dokázal stvořit něco výjimečného? (text)
Roman Polański (76) a jeho životní peripetie vyvolávají mnoho podobných otázek, ale jen málo jasných odpovědí. Rodák z Paříže si osobní reputaci velmi pokazil v roce 1977, když v Los Angeles znásilnil třináctiletou dívku. Ke zločinu se přiznal, odseděl si 42 dní na vězeňské psychiatrii, kde lékaři shledali, že „není pedofil a je normální“, a byl propuštěn. Když mu soudce chtěl o několik měsíců později v obnoveném řízení trest pravděpodobně zvýšit, Polański pro jistotu z USA utekl a žil od té doby převážně ve Francii, jejíž je občanem.
Do Ameriky se od té doby nepodíval z oprávněné obavy, že by ho ihned po příletu zatkla policie. Dlouholetá kauza spěla k závěru na začátku roku, kdy režisérovi právníci napadli procesní nedostatky řízení a chtěli zrušit obvinění. Věc ale měla malý háček, na němž vše ztroskotalo. Polański se měl jednání zúčastnit osobně. „To je krutý vtip,“ zhodnotil tehdy situaci a dohodu odmítl. Zdaleka však netušil, co bude následovat. Od 26. září sedí ve švýcarské vazbě a čeká na rozhodnutí o vydání do USA. Morální kompromisy
Zaslouží si velcí tvůrci nějaké jiné – protekčnější – zacházení než obyčejní smrtelníci? Zatčení 76letého filmaře polského původu vyvolalo na toto téma veřejnou polemiku, která by se dala shrnout do dvou názorových proudů: jedni hájí Polańského, jsou pobouřeni uvězněním režiséra, zaštiťují se jeho nezpochybnitelným uměním a nějaký ten hříšek, který spáchal před více než třiceti lety, pro ně není podstatný. Odpustit a propustit. Druhá strana žádá „spravedlnost“ – tedy extradici, řádný soud v USA a trest (či milost) za čin, jenž je nepromlčitelný. Kdyby Roman Polański netrpěl za mřížemi depresemi, možná by se smál absurdní diskusi, jež se vede o něm bez něj. Sám totiž dobře ví, jak je spravedlnost – časté téma jeho filmů – nespolehlivá a vybíravá. V oscarovém dramatu Pianista (2002) si Polański klade otázku podobnou: má hlavní hrdina, nadaný hudebník Wladyslaw Szpilman, větší právo přežit holokaust než miliony jiných Židů? Díky štěstí, pudu sebezáchovy a hlavně s pomocí árijských přátel se to Szpilmanovi podařilo. Polański naservíroval v Pianistovi asi svou nejempatičtější a nejkomplexnější studii lidského bytí v extrémní situaci. Není divu, vždyť tu dobu sám zažil jako kluk. Vlastní příběh ale točit nehodlal. „Nikdy jsem nechtěl udělat film o svém životě. Dávám přednost vymyšleným příběhům,“ vysvětlil Polański (možná trochu nelogicky), proč si vybral k adaptaci autentické Szpilmanovy paměti, a přesto se některé jeho zážitky z války na plátno dostaly.
Co tedy Pianista vypovídá o morálce a roli umělce ve společnosti? A lze z filmu odvodit něco o vidění světa kontroverzního muže, který film režíroval? Polańského vize je všechno, jen ne uklidňující. V jeho dílech má spravedlnost a logika skutečně jen málo do činění s individuální vinou. Zločin a trest jsou servírovány více či méně subjektivně a přežití buď přichází podivnou shodou náhod nebo je nezasloužené a často vykoupené drastickými morálními kompromisy. Možná i proto působí nejlepší Polańského snímky tak trochu odtažitě a znepokojivě, v kontrastu s hollywoodskou produkcí prostě evropsky. Nepravděpodobný příběh
Může člověk, který přežil holokaust, zůstat psychicky nedotčen? „Samozřejmě, že všechno máte někde hluboko v sobě, ale žádnými obsesemi jsem naštěstí netrpěl,“ tvrdí Polański, jenž se zázrakem vyhnul odvozu z krakovského ghetta do koncentračního tábora a dva roky se protloukal polským venkovem (jeho rodina se vrátila z Paříže do Krakova v roce 1937). Možná daleko více ho zasáhla jiná tragická událost ve chvíli, kdy čekal rodinu a etabloval se v Hollywoodu jako úspěšný filmový režisér. Dne 9. srpna 1969 pořádala herečka a Polańského manželka Sharon Tateová, jež byla v osmém měsíci těhotenství, v rodinném sídle na losangelském Cielo Drive večírek. Po půlnoci do domu vtrhli vrazi z organizace vedené šílencem Charlesem Mansonem, jenž chtěl potrestat „bohatá prasata“. Nepřežilo pět lidí. Režisér se o vraždě své ženy dozvěděl v Londýně, kde zrovna pracoval. Otřes ze ztráty svých nejbližších Polańského navždy poznamenal: „Po té smrti jsem se začal podobat otci. Nejen fyzicky. Přejal jsem jisté prvky jeho povahy: pesimismus, věčnou nespokojenost, pocity viny typický pro Židy, i jistotu, že za každou chvíli štěstí je třeba zaplatit.“
Třetím významným bodem v dějové lince Polańského života pak je jeho odsouzení za sex s nezletilou z roku 1977 – případ kvůli němuž je na něj v Los Angeles pořád vydán zatykač.
Polański vždy tvrdil, že osobní zážitky do svých filmů nekomponuje (snad kromě Pianisty), ale jeho vlastní životní story má potenciál na celý seriál thrillerů. Jeden jediný by byl událostmi tak přeplácaný, že hollywoodští producenti by zřejmě scénář zamítli pro naprostou nepravděpodobnost. A to má příběh ještě otevřený konec! Představte si Polańského (mimochodem i výborného herce) v roli sebe sama, ve vlastní režii. S dokonalou výpravou, strhující atmosférou a umně gradovaným napětím. To by byl biják! Ví, co je krev
V průběhu let se z interpretací Polańského filmů stala salonní hra. Dá se v nich vystopovat opravdové režisérovo já? Umělec s polským i francouzským občanstvím občas přiživil spekulace o své osobě ještě tím, že si v řadě filmů zahrál. A například v titulní roli Trelkovského, Poláka žijícího v exilu v Paříži, který nakonec podlehne bludným představám ve vynikajícím hororu Nájemník (1976), působil ve vlastní režii opravdu věrohodně. Nebo v detektivce Čínská čtvrť (1974), kde se převtělil ve zlého „trpaslíka“ s nožem… Ale jak podotýká australský kritik Clive James, vyvozovat z toho nějaké závěry „by bylo příliš snadné a příliš velké klišé“.
Na druhé straně nelze opomenout jisté hrůzné paralely mezi událostmi Polańského života a „stinnými světy“ jeho filmů. Jako příklad může sloužit jeho filmová adaptace Macbetha (1971), konkrétně scéna, kdy Macduff, který je pryč z domova, zjišťuje, že celá jeho rodina byla zavražděna. I má žena, říká Macduff. Když se divadelní kritik anglického listu Observer podivoval nad množstvím krve v tomto snímku, Polański odvětil: „Neviděl jste můj kalifornský dům loni v létě. Vím, co je to krev.“ U slavného satanského hororu Rosemary má děťátko (1968) to fungovalo naopak, bohužel s hrůznými následky. Satanistickou sektu kolem Charlese Mansona prý tím snímkem podráždil. Korunu všemu nasadila média, když Polańského obvinila, že vlastně vražda je jen výsledkem jeho života a filmů, jaké točí. To bylo krutě nespravedlivé a jasně se prokázalo, že film s tragédií nemá nic společného. Pomíjivá spravedlnost
Vraťme se ale k Pianistovi a oné důležité otázce, jestli má někdo nárok na lepší zacházení nebo výjimky, jež spravedlnost nechávají na vedlejší koleji. Polański v něm dává najevo, že nikoli. Každý si zaslouží přednostní zacházení asi tak, jako si každý zaslouží trampoty, které na něj padají. Přesto má dle režiséra nespravedlnost pré. Szpilmana (v oscarovém podání Adriena Brodyho) se snaží ochránit Poláci z odboje, židovští přátelé a nakonec – paradoxně – nacistický důstojník, jenž mu do jeho úkrytu nosí poslední týdny války jídlo. Několik z nich zaplatilo za tuto snahu vlastním životem, včetně Němce. Mladý pianista osaměle živoří v uzamčeném bytě a má výčitky svědomí, protože se nepřipojil ke svým spolubojovníkům z podzemního hnutí. Ale nakonec přežil. Společensky stravitelnějším a více konvenčním poselstvím jiného slavného filmu na podobné téma – Schindlerova seznamu (Polański odmítl Spielbergovu nabídku tento film točit) – je, že každý lidský život má stejnou hodnotu. Z daleko neutěšenějšího vidění světa Mistra Polańského vysvítá, že některé životy – po právu, nebo ne – prostě mají přednost před jinými a smrt a utrpení bývají groteskní, náhodné i nesmyslné.
Není těžké si představit, že se Polański ztotožňuje se Szpilmanem. Zásadní rozdíl je ale v tom, že pianista byl obětí odporných zločinů jiných lidí. Uznávaný režisér je naopak ve své kriminální kauze vnímán jako pachatel. Skutky, které dělal Szpilman ve chvílích smrtelného ohrožení, jsou omluvitelné. Jednání Polańského je dle většiny trestuhodné a nezaslouží si happy end. Když dostal v roce 1975 pozlacenou sošku za scénář ke svému asi nejúspěšnějšímu filmu Čínská čtvrť, byl najednou jedním z nejsledovanějších mužů Hollywoodu. „Myslel jsem si, že můžu mít cokoliv a kohokoliv chci,“ vzpomínal na ty časy. O dva roky později měl konflikt se zákonem – co víc to pro něj bylo? Od té doby žil ve „vyhnanství“ – což je vskutku značná nadsázka – ve Francii, ale často i ve Švýcarsku a chudobou jistě netrpěl. Pravda, netočí už tak dobré filmy jako dřív (a kdo by mu to v jeho věku vyčítal), ale je šťastně ženatý, má dvě děti… Ani roky v „exilu“ nebyly špatné. Co umělce, kterému táhne na osmdesátku, nyní čeká, se těžko odhaduje. Asi se na stará kolena zase podívá do USA. A nebo mu osud vystřihne další nečekanou pointu?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče