Co opravdu vadí a co nevadí na euroústavě

28. června 2004, 00:00 - MARTIN SCHMARCZ
28. června 2004, 00:00

Státníci pětadvacítky splnili svůj evropský závazek a shodli se na textu unijní ústavy. Sklidili za to ze svých domovských zemí vlnu kritiky. Ta většinou míří na změnu způsobu hlasování. Zrušení absolutního práva veta a rozhodování kvalifikovanou většinou je prý zradou národních zájmů.

Daleko horší ale je, že sáhodlouhý a komplikovaný text ústavní smlouvy nedává jasné záruky individuálních svobod. A ty jsou podle hesla bližší košile, než kabát, přeci jen důležitější, než odvozené a nejasné „národní zájmy“.

KVALIFIKOVANÁ VĚTŠINA NEVADÍ Upřímně řečeno, co je špatného na tom, že Evropská unie zavede systém hlasování, který umožní vůbec dospět k nějakému rozhodnutí? Pokud má společenství o pětadvaceti členech nějak fungovat, je nesmysl, aby se tak jako dosud vyžadovala stoprocentní shoda. Přijatý kompromis, kdy k přijetí návrhu bude zapotřebí většiny padesáti pěti procent zemí a k jeho zablokování nejméně tří států s třiceti pěti procenty obyvatel, se nemusí líbit každému. Ale tak by tomu bylo v případě jakkoli nastavených hlasovacích algoritmů. Podstatné je, že tato pravidla existují, jsou průhledná a umožňují jak rozumnou ochranu menších zemí, tak jistou akceschopnost společenství. Ještě si pamatujeme, jak v bývalé federaci přílišný národnostní protekcionizmus prakticky ochromoval parlament. JDE O JEDINCE, NE O STÁT

Ostatně o státní práva tu ani tak moc nejde. Česká republika, nebo Evropská unie - pro občany je důležité, jaký bude jejich vztah k moci a jak budou zaručeny jejich individuální svobody. Tím, že se o společné zahraniční politice bude hlasovat a rozhodovat kvalifikovanou většinou na nadnárodní úrovni, těžko jedinec utrpí víc, než svého času balkánskými aktivitami českého ministra Kavana. Kdyby ústava jen přerozdělovala moc tak, že by jisté přesně vymezené kompetence svěřila vyššímu celku, nebylo by na tom nic špatného, stejně jako není žádný skandál, když se o armádě rozhoduje v P raze a ne v krajích. Jenomže ústavní smlouva jednak neurčuje úplně exaktně, co vše bude patřit Bruselu a co národním státům, jednak ponechává finanční odpovědnost za dopady přijatých rozhodnutí na jednotlivých státech. A co je vůbec nejhorší, ústava potenciálně omezuje klasické svobody.

DOBRO NA CIZÍ ÚČET

Na podrobný rozbor zde není místo (je ostatně s podivem, jak málo prostoru se ve veřejné debatě analýze euroústavy věnuje). Uveďme alespoň pár příkladů. Nová konstituce umožňuje, aby centrum převzalo do své péče provádění nejrůznějších bohulibých politik, od sociální péče až po ekologii. Text je ovšem v této pasáži deklarativní, takže není jasné, kde jsou meze tohoto procesu. Navíc zřejmě vyvstane problém, z čeho tyto „dobré“ socialistické zámysly zaplatit. Pokud se třeba hodní levičáci v Evropském parlamentu rozhodnou, že sjednotí sociální politiku na úrovni dejme tomu Německa, bude to Praha, nikoli Brusel, kdo na to bude muset ve svém rozpočtu najít peníze. A to nejlepší nakonec. Ústava sice zaručuje základní práva a svobody, zároveň ale říká, že je lze omezit nikoli pouze kvůli ochraně práv a svobod druhých, jak je to běžné, ale i pokud to „odpovídá cílům obecného zájmu“, který uznává Unie. Takže kolektiv má zase navrch nad jedincem? Především majetková a podnikatelská práva jsou při převládající náladě v Unii ohrožena. Text ústavy obsahuje řadu „cílů“, sociálních politik a regulací, kvůli nimž bude možná potřeba přistřihnout liberálním svobodám křídla.

CESTA DO TUNELU Potíž tedy není v tom, co ústavní smlouva definuje přesně, o co byl sveden největší zápas a co je koneckonců racionální nutností. Zatímco se ale celá veřejná debata soustředila na mechanizmus hlasování, jaksi nám uniklo, o čem že se to vlastně bude rozhodovat. Vidíme tu naprosté vítězství formy nad obsahem. Je otázka, zda to byl záměr, či amatérizmus. Jisté však je, že hrozba našim svobodám se skrývá v tom, co bylo od počátku státníky přijímáno jako vcelku bezrozporné, jako něco, co ani před svými občany nemusejí obhajovat. Opak je pravdou. Text ústavy kdosi vtipně přirovnal k porodnímu kanálu. Vskutku - spíše než hotové dítě máme před sebou tunel, o němž je obtížné říci, kam nás přesně dovede. HARMONIZACE PRO LIBERÁLY**

Na závěr ještě malou poznámku. Hodně se teď diskutuje o harmonizaci evropských daní. Pro svobodymilovné občany představuje tato debata noční můru. Ústava se ale mohla pojmout i tak, aby liberálové mohli klidně spát. To kdyby se místo vzletných deklarací ústavní smlouva zaměřila na fiskální federalizmus. Mohlo se třeba říci, že společné daně budou tvořit nejvýše deset procent hrubého domácího produktu všech zemí Unie a bude se z nich platit veškerá sociální, zemědělská, zahraniční, obranná a kdovíjaká další politika, která by ovšem byla v textu explicitně definována. Státům by se mohlo přiznat dalších deset procent pro jejich potřeby a zbylých deset regionům. Pečlivému počtáři v tomto výčtu nejméně deset procent oproti současnému stavu přerozdělování chybí. N o, tak ty by se prostě ušetřily. Jenomže na takovou ústavu není Evropa připravena. Lépe řečeno, nejsou na ni připravení její političtí vůdci.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče