Co je a co není třeba

09. října 2009, 17:05 - Petr Nováček
09. října 2009, 17:05

Ve sněmovně nás nečeká ústavní procedura hlasování o důvěře vládě, ale politická show

Premiér Jan Fischer poté, co 15. září Poslanecká sněmovna nerozhodla o svém rozpuštění a bylo zřejmé, že se volby uskuteční až v řádném termínu příští rok na jaře, pravil: „Pokud by bylo výsledkem politických jednání rozhodnutí, že odpovědnost za správu státu ponese i nadále vláda pod mým vedením, považuji za nezbytné, aby mi byl v této věci obnoven mandát.“ Sněmovna se nerozpustila po změně stanoviska ČSSD, o níž však nebyl premiér zpraven Jiřím Paroubkem, nýbrž prostřednictvím médií. Ten detail je důležitý, neboť kdyby byl také Fischer málo ohleduplný, o obnovení mandátu pro sebe a svou vládu by nežádal už jen proto, že ústava nic takového nezná a nevyžaduje.
Ona však nezná ani „úřednickou vládu“, jak je Fischerův kabinet klamavě nazýván i samými politiky. Stejně jako nezná vládu „přechodnou“, „nepolitickou“ či „jarní“. Ústava hovoří toliko o vládě bez přívlastků. Plnohodnotné vládnutí kabinetu začíná tím, že mu Poslanecká sněmovna vysloví důvěru. A končí buď po volbách „povinnou“ demisí, kterou podá po ustavující schůzi nově zvolené sněmovny, anebo předčasným pádem vlády poté, co jí sněmovna buď vysloví nedůvěru či nevyhoví její žádosti o důvěru. Tyto ústavní zásady platí i pro Fischerovu vládu, přestože nevzešla z voleb.
To, co nás čeká 20. října ve sněmovně, nebude tudíž ústavní procedura známá jako hlasování o důvěře vládě, ale jen politická show. Bude-li předtím mezi premiérem a stranami, jež se v dubnu na Fischerově vládě dohodly, dosaženo dohody, ten oznámí personální změny v kabinetu a přednese dodatek k programovému prohlášení, protože ministři setrvají ve funkcích namísto do tohoto podzimu do poloviny příštího roku. Pokud poslanecké kluby reprezentující většinu sněmovny dají najevo souhlas, premiér – předpokládá se – bude považovat mandát své vlády za obnovený. Skutečně potvrdit by jej však mohlo jen hlasování o důvěře vládě. Ačkoli ústava v takovém případě vyžaduje pro vládu výhodnou nadpoloviční většinu hlasů nikoli všech, nýbrž jen přítomných poslankyň a poslanců, čili v praxi i výrazně méně než 101 hlasů nutných pro vyslovení nedůvěry vládě, Fischerův kabinet se do této zkoušky ohněm nehrne. Proč? Jak ukázal „Janotův balíček“ tím, že nedoznal podstatnějších změn, poměr sil mezi pravicí a levicí je ve sněmovně vyrovnaný a případná okamžitá většina nejistá a předem neodhadnutelná. Bez předběžné dohody parlamentních stran by proto vláda hrála vabank, kdyby sama požádala sněmovnu o vyslovení důvěry.
Přitom i kabinet, jenž by její důvěry pozbyl a musel podat demisi, by mohl vládnout ještě měsíce a pomocí vládních usnesení rozhodnout o ledasčems, do čeho nyní Fischerovi mohou mluvit parlamentní strany v čele s ODS a ČSSD, ale pak už by „natvrdo“ nemohly. Jaké riziko představuje vláda v demisi, vysvobozená ze sevření parlamentních stran, je jistě zřejmé Jiřímu Paroubkovi, jenž obnovení mandátu Fischerova kabinetu nepožaduje.
S Fischerem je to tak, že nepochází z politického dvorku a podobně jako Josef Tošovský, premiér překlenovací vlády z prvé poloviny roku 1998, má od partajních zájmů a potřeb odstup. Tošovský i Fischer se vyznačují jinou kulturou jednání než většina českých politiků. Asi především proto se stejně jako kdysi Tošovského, tak dnes Fischerova překlenovací vláda těší výrazně větším sympatiím občanů než kabinety ryze stranické. Přitom Fischer považuje za samozřejmé, že měl-li se svým kabinetem původně vládnout šest měsíců, ale nyní to bude jeden a čtvrt roku, měl by si to nechat někým schválit. A nikdo jiný než právě sněmovna není po ruce! Fischer, zdá se, vůbec nekalkuluje s tím, že je-li sněmovna rozpolcená „půl na půl“, pravděpodobně by se nezmohla na vyslovení nedůvěry jeho vládě nebo na vyslovení důvěry nějaké jiné, pokud by Fischerův kabinet padl a ODS a ČSSD daly dohromady jeho náhradu. A to by se jim povedlo opravdu jen stěží, poněvadž nechtějíce se před volbami upatlat nutnými leč nepopulárními opatřeními, by samy do otevřené „velké koalice“ nevstoupily. Obtížně by také sháněly figuranty, kteří by se pro několik měsíců na televizních obrazovkách nechali do takové vlády vyslat v jejich zastoupení.
Příští týden proto očekávejme ve sněmovně další zbytečné, byť tentokrát slavnostnější představení. V hlavní roli totiž vystoupí premiér, jenž přednese dodatek k programovému prohlášení vlády. Bude to však jen ústavně irelevantní gesto, neboť ani při hlasování o důvěře vládě, jako že tentokrát o ně nepůjde, konstituce nepředepisuje premiérovi povinnost přednést programové prohlášení. I jen gesta si naštěstí stále můžeme dovolit! Naše dnešní krize není natolik hluboká jako ta ve třicátých letech, kdy si předseda vlády Jan Malypetr dovolil sněmovně sdělit, že napříště bude méně diskuse a více vlády „silné ruky“.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče