Co dělat?

25. září 2007, 16:22 - Kamila Stullerova
25. září 2007, 16:22

I kdyby Kongres předložené návrhy schválil, řešení krize by to nepřineslo

Spojené státy americké si 11. září připomněly šesté výročí teroristických útoků na Washington a New York. Ve stejný den předstoupili před americký Senát velvyslanec v Iráku Ryan Crocker a tamní nejvyšší velitel armády USA, generál David Petraeus. Již den předtím se zpovídali dvěma výborům Sněmovny reprezentantů. Americký Kongres totiž chtěl zhodnotit míru vojenského nasazení a vývoj v Iráku před rozhodnutím o několika návrzích, které by znamenaly částečné, nebo dokonce úplné stažení armády z této země.

Jednoduchá řešení neexistují.

Předmětem jednání byly především výsledky značného posílení amerických jednotek takzvaného nárazového nasazení. V jeho rámci bylo v únoru 2007 do Iráku vysláno dalších 30 tisíc vojáků, aby posílili současný stotřicetitisícový kontingent v boji proti chaosu a násilí. Generál Petraeus během slyšení nijak nevybočil z dlouhodobé linie Bílého domu - „navzdory problémům hlásíme úspěch“ - a prohlásil vojenské cíle nárazového nasazení za splněné. V srpnu 2008 by se podle něho mohl počet amerických vojáků vrátit na 130 tisíc. Přes tuto fádnost, nebo právě díky ní naznačil Petraeusův projev mnohé o zapeklitosti toho, jak si v Iráku dále počínat. Jednoduchá a jasná řešení neexistují a situace více než cokoli jiného připomíná čekání na zázrak.

Jednoznačná podpora.

Generála Petraeuse nelze vnímat jako pouhou loutku v rukách amerického prezidenta George W. Bushe a řídnoucí skupiny neokonzervativních jestřábů. Je považován za jednoho z nejinteligentnějších představitelů americké armády a má doktorát z mezinárodních vztahů na Princetonské univerzitě za disertaci o poučeních pro americkou armádu z války ve Vietnamu. Jeho jmenování do funkce velitele v Iráku v lednu tohoto roku mělo silnou podporu republikánů i demokratů. V Senátu nehlasoval proti němu nikdo.

Poučení odjinud.

Petraeus nepochybně rozumí širším souvislostem konfliktu. V posledních letech se věnoval formulování vojenské strategie boje proti terorismu a je jedním ze spoluautorů nové armádní příručky pro potíraní povstání. V příručce se podporuje použití hrubé síly, zároveň se v ní však také zdůrazňuje nutnost měkkých opatření. S napsáním příručky a s její následnou aplikací v Iráku pomáhal Petraeusovi zajímavě složený tým včetně Australana Davida Kilcullena. Tento voják a antropolog se v minulosti zabýval studiem úspěšné vojenské kampaně indonéské vlády proti separatistickým rebelům. A americká armáda se učí i od svých britských spojenců, kteří jí předávají zkušenosti ze Severního Irska.

Skromné cíle.

Zdá se tedy, jako by se zpackané invaze chopily nejlepší armádní mozky, které Západ v současnosti - a zejména jeho anglicky mluvící část - má. Pryč jsou časy bláhového budování vlajkové lodě demokracie na Blízkém východu. Cíle jsou skromnější: udržet Irák jako jednotnou zemi, ale za použití civilizovanějších metod, než používal Saddám Husajn, a hlavně zabránit totální anarchii, jež by z něj učinila druhý Afghánistán. Problémy současného Iráku jsou však nad síly i té nejlepší vojenské strategie.

Vážná situace.

Z vojenského hlediska má generál Petraeus pravdu, když tvrdí, že se situace v Iráku za jeho mise zlepšila. Země je opravdu bezpečnější a v Bagdádu násilně neumírají stovky, ale „pouze“ desítky lidí denně. O zlepšení jde však pouze ve srovnání s nejhorším obdobím loňského roku. Navíc se tak děje za cenu oddělení šíitských a sunnitských čtvrtí. Iráčané, kteří spolupracují s americkou armádou, se obávají o život ještě více než ti ostatní. Vážnost situace těchto lidí dokládá návrh velvyslance Crockera udělit všem iráckým spolupracovníkům politický azyl v USA. Vírou v úspěch takový návrh zrovna neoplývá.

Pochybný úspěch.

Během slyšení i následného projevu prezidenta Bushe byl opakovaně vyzvedáván hlavní nevojenský úspěch během posledního roku. A tím je boj dříve vzbouřených sunnitských kmenů v provincii Anbár - vyzbrojených a podporovaných Američany - proti místní odnoži teroristické organizace al-Káida. Jde však o velmi pochybný úspěch. Před americkým zásahem totiž al-Káida v Iráku neoperovala. Začala tam působit až v důsledku invaze, a proto lze boj proti ní jen stěží považovat za úspěch. Sunnitské kmeny by se pravděpodobně postavily proti každé jiné skupině, která by ohrožovala jejich mocenské zájmy v oblasti. Od roku 2003 s Američany bojovaly, nyní se jim hodí jejich podpora. Nadále si však přejí jejich odchod. Hlavně však tato spolupráce není výsledkem zvýšeného počtu amerických vojáků. Před schválením nové strategie totiž nebyla její součástí.

Al-Káida v akci.

Omezené výsledky nárazového nasazení odhalila vražda šejka abú Riši, předáka kmenů v Anbáru, s nímž se začátkem září setkal v Iráku i prezident Bush. Zda tento pečlivě načasovaný útok ohrozí současnou spolupráci se teprve uvidí. Obě strany však rychle prohlásily, že nikoli. Možná ještě horší než samotný atentát je však zjištění, že místní odnož al-Káidy dokázala zabít jednoho z nejdůležitějších spojenců USA, navíc pouhých několik hodin před projevem prezidenta Bushe.

Naivní představa.

Úspěch nárazového nasazení není jasný také proto, že tento čin slouží různým cílům. V první řadě měl omezit násilí v Iráku, což se částečně podařilo. Celkové uklidnění situace mělo být předpokladem k tomu, že se Iráčané dohodnou na politickém řešení vlastního soužití. To se však nestalo. Zákon o dělení zisků z prodeje ropy je v nedohlednu, jednotlivé skupiny si nevěří, a proto se nedokážou dohodnout, přičemž většinou ani nechtějí. Takové zjištění by nemělo překvapit. Představa, že by se obyvatelé země, jež je kulturně, nábožensky, etnicky, sociálně či ekonomicky silně rozpolcená, prošla dlouhou diktaturou a v posledních letech se ocitla na prahu občanské války, mohli dohodnout během půl roku na politickém řešení svých obrovských problémů, je totiž neuvěřitelně naivní.

Různé výklady zlepšení.

Proto je velmi pochybná současná kritika Washingtonu, že politici v Iráku nedokážou využít příležitosti, kterou jím nárazové nasazení nabídlo. Američtí politici se tak snaží přenést odpovědnost na Iráčany, ačkoli ti o americkou vojenskou přítomnost nežádali. V americkém kontextu má strategie zvýšeného nasazení i ten význam, že navozuje zdání řešení. Poskytuje totiž čas, během něhož je možné doufat, že se situace nějak (zázračně) vyřeší. A zároveň vytváří prostor pro aspoň částečný odchod z Iráku, který by mohl být vydáván za úspěch. Po schválení nárazového nasazení Kongresem bylo formálně vytyčeno osmnáct oblastí, které mají sloužit americkým politikům k měření pokroku. Ačkoli jsou velmi konkrétní, existuje samozřejmě prostor k interpretaci. V USA propukl spor o to, v kolika oblastech nastalo zlepšení. I podle Bílého domu to bylo pouze v devíti, ale demokraté a většina pozorovatelů jsou ještě skeptičtější. V podstatě však jde o to, kdy bude možné prohlásit, že bylo dosaženo dostatečného pokroku, aby mohla být „úspěšná“ armáda stažena.

Dva názory.

V USA jsou stále populárnější dva názory: buď se stáhnout a ponechat Irák vlastnímu osudu, nebo rozdělit zemi na tři části. První je založený na touze celou anabázi rychle ukončit. Opomíjí však ty, kdo uvěřili v sílu či cíle koaličních vojsk a nyní se oprávněně obávají jejich stažení. Již dnes jsou v Sýrii a Jordánsku téměř dva miliony iráckých uprchlíků a jejich počet by se touto akcí ještě zvýšil.
Druhý názor vychází ze zidealizované představy, že mezi sebou bojují sunnité, šíité a Kurdové, přičemž je možné tyto skupiny od sebe snadno oddělit. Konflikty se však odehrávají na více rovinách - rodinné, klanové, místní, etnické, náboženské a tak dále -, přičemž samostatným problémem je boj o území i zdroje ropy. Nemluvě o mezinárodních bezpečnostních rizikách, kdyby se na území Iráku vyvinula situace podobná Afghánistánu. Oba názory však mají mnoho slabin, a proto je nelze považovat za řešení.

Mylná představa.

Problém Iráku spočívá v tom, že jeho situaci nelze vyřešit zvenku. Západní politika však vychází z toho, že vše lze řešit vhodným zásahem. A tato představa se odrazila i v invazi do Iráku. Již čtyři a půl roku však svět může pozorovat, že v tomto případě šlo o mylnou představu. Prezident Bush ve svém projevu hovořil o tom, že americká vojenská přítomnost v Iráku potrvá i po jeho odchodu. V tom jediném se pravděpodobně nemýlil. Zvrátit to může jedině Kongres, když na operaci nedá další peníze či bude požadovat stažení amerických vojsk. Prozatím se tak nestalo, protože návrhy domáhající se zásadního obratu nebyly schváleny, a to ani demokraty. I kdyby však přijaty byly, situaci v Iráku by to pouze změnilo, nikoli vyřešilo.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče