Co by tomu řekl Marx

27. února 2009, 11:35 - Michal Kučera
27. února 2009, 11:35

Ekonomické turbulence přinášejí velký návrat myšlenek německého myslitele

Světem opět obchází strašidlo. Sice již ne komunismu, ale výrazného nárůstu státní regulace a intervencí veřejného sektoru do ekonomiky. Spolu se zatím neúspěšným hledáním návodu na řešení globálních problémů se pak do diskusí o možných řešeních nenápadně vrací i myšlenky Karla Marxe a jeho následovníků. „Pokud vlády nebudou schopny ukázat, že umíme vytvořit spravedlivý sociální stát, kde takové krize nemají místo, budeme čelit otázkám, zda je tohle opravdu ten správný ekonomický systém,“ nechala se nedávno slyšet německá kancléřka Angela Merkelová. Její obavy „o systém“ jsou namístě. Návrat Marxe, idolu krajní levice, totiž přichází ve velkém stylu: v době, kdy můžeme oslavovat stodvacáté výročí od jeho úmrtí, se klasik politické ekonomie objevuje na titulních stránkách světových novin, jeho obličej prodává encyklopedie a na článek v americkém časopise Time pojednávající o Marxovi cítil potřebu reagovat i český prezident Václav Klaus. Pobouřil ho komentátor Peter Gumbel, jenž mimo jiné napsal, že Marx provedl precizní diagnózu existujících problémů tržní ekonomiky a byl velmi předvídavý ohledně nákladů a výnosů globalizace. Názor, že tyto myšlenky opět stojí za to studovat, ale zaznívá ze všech stran. „Marx si už dávno všiml, že víra v nevázaný kapitalismus se stala určitou mytologií, která připisuje existenci, moc a vliv věcem, jež ve skutečnosti žádný život nemají,“ vysvětlil například v britském týdeníku Spectator arcibiskup z Canterbury Rowan Williams.

UVOLNILI JSME SÍLY, JEŽ NEUMÍME OVLÁDAT Myšlenka, že německý filozof se takto razantně vrátí i na západoevropskou či americkou politickou a kulturní scénu, by ještě před deseti lety vzbudila nanejvýš shovívavý úsměv. Dnes si ale stále více ekonomů i komentátorů začalo všímat, že ačkoli se Marx v řadě svých předpovědí fatálně mýlil, v některých odhadech měl možná pravdu. Evidentní je to právě v době ekonomické krize, která vede mnohé teoretiky k zásadnímu přehodnocování liberálních ekonomických koncepcí. Je velmi pravděpodobné, že ke komunistickým revolucím již v žádné větší míře docházet nebude a kapitalismus tuto krizi hladce ustojí. Přesto stojí za to zamyslet se nad tím, zda ekonomický systém funguje přesně tak, jak má. „Moderní buržoazní společnost vykouzlila tak ohromné výrobní a dopravní prostředky, že už není s to, aby je ovládala,“ napsal Marx v roce 1848 v Komunistickém manifestu. A dodal: „Postačí jmenovat obchodní krize, jež svým periodickým návratem ohrožují samu existenci buržoazní společnosti.“ Paradoxně dnes můžou myšlenky tohoto největšího nepřítele kapitalismu přispět k boji o jeho záchranu. A to, že se Marxem po léta zaklínaly socialistické režimy střední a východní Evropy, které nebyly právě ukázkou dokonale fungující ekonomiky, na tom nic nemění. „Dějiny průmyslu a obchodu jsou dějinami vzpoury moderních výrobních sil proti moderním výrobním poměrům, které jsou životními podmínkami buržoazie a jejího panství,“ věděli Marx s Engelsem již roku 1848.
Nynější ekonomická krize zřejmě do těchto dějin napíše novou kapitolu. „Studovat Marxe má samozřejmě smysl. Bez studia jeho názorů nelze pochopit velkou část toho, co se událo ve 20. století, ať už to hodnotíme jakkoliv. Jak jeho myšlenkové kořeny, tak i jeho kritický přístup jsou jednoznačně součástí evropského kulturního dědictví,“ míní známý levicový sociolog a ekolog Jan Keller.

ODKLON OD LIBERALISMU UŽ NASTAL Současný ekonomický pokles je největší globální hospodářskou krizí od druhé světové války. S tím, jak padají akciové trhy a ztrácí se důvěra občanů v budoucnost, mizí i obvyklé představy o tom, jak vlastně „řídit“, či naopak neřídit trh. Málokdo v dnešní době věří tezi, že stačí „laissez faire“, tedy nechat ekonomiku být a trh si poradí sám. A prosazovat v dnešní době ekonomické koncepce z dob Ronalda Reagana či Margaret Thatcherové by si v západní Evropě dovolil pouze politický sebevrah. „Odklon od liberálních teorií už ve světě nastal, jen Česko je v této oblasti trochu ve zpoždění,“ domnívá se profesor Milan Sojka, odborník na dějiny ekonomických teorií z Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V západoevropských zemích jsou podle něj nejpopulárnější teorie následovníků Johna Maynarda Keynese, jež kladou větší důraz na státní stimulaci poptávky v době recese. „Friedmanovský monetarismus (liberální teorie nositele Nobelovy ceny Miltona Friedmana navazující na klasickou ekonomii, populární od sedmdesátých let 20. století – pozn. red.) skončil v dějinách teorií, nikdo kromě přímých pokračovatelů už ty návody nebere příliš vážně,“ dodal Sojka. Myšlenky, na nichž byl postaven hospodářský boom v období před finanční krizí, tak rychle ztrácejí zastánce. Málokdo v době kolabujících cen akcií věří tomu, že trhy pracují efektivně a že riziko například v oblasti investování do derivátů lze snadno rozložit, a vyhnout se tak ztrátám. Krize mnohým ukázala, že klasické recepty příliš nefungují. „Dnes žijeme v přelomové době, kdy sílí snahy demontovat společnost zaměstnání s jejími jistotami a oslabit či zrušit sociální stát. Pokud k tomu dojde, vrátí se vývoj po sociální stránce někam do první třetiny 19. století a Marx se znovu může stát aktuálním,“ upozorňuje Keller.

KAPITALISMUS NEMŮŽE BÝT SOCIÁLNĚ SPRAVEDLIVÝ Řada ekonomů je ale optimistická a věří, že trh si se současnou situací poradí. Připouští však, že to může být až v takovém časovém horizontu, který si žádný stát nemůže dovolit akceptovat. Stav, kdy firmy krachují, lidé přicházejí o práci či o bydlení a úspory v bankách se rozplývají, totiž neposkytuje právě nejlepší podmínky pro dosažení společenské stability. To ohrožuje i rozložení politických sil ve státě, a tedy i jednotlivá poslanecká nebo vládní křesla. Politici tak naléhavě žádají po ekonomech odpovědi na otázku, co dělat. Vznikají rady odborníků typu českého NERV a teoretici chrlí články plné konvenčních i kontroverzních názorů. Jak ale řekl bývalý britský premiér Tony Blair: „Zeptejte se expertů co dělat a skutečně otevřená odpověď bude znít ,Nevím‘.“ O tom, jak krizi čelit, probíhají vášnivé a často plané diskuse. Politici totiž vědí, že jde o všechno. Protože ale vlastně nevědí co dělat, uchylují se k frázím a populistickým prohlášením. Do pravicové či středové politiky mnozí z nich v rámci boje o voliče nekoncepčně začleňují levicová, či spíše pseudolevicová opatření. Tak jako francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jenž v počátcích současné krize rozpoutal vlnu vášní prohlášením, že kapitalismus musí být morálnější a klást větší důraz na sociální spravedlnost a menší na honbu za ziskem. „Jsem přesvědčen, že kapitalismus nepřežije bez etiky, bez respektu k duchovním hodnotám, bez humanismu a bez respektu vůči lidem,“ nechal se v emotivním projevu slyšet Sarkozy, který ostře kritizoval „nemravné a skandální“ platy bankéřů, již nesou svůj díl odpovědnosti za současnou situaci. Jak ale pro časopis Time řekl slavný ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz: „Nikdo nesliboval, že tržní ekonomika přinese sociální spravedlnost.“

* ROZHOVOR (BOX, podval?) Milan Sojka
Marx měl pravdu pro 19. století
Některé jeho názory platí i dnes, říká profesor dějin ekonomických teorií na FSV UK
EURO: Jakou relevanci mají v dnešní době Marxovy ekonomické teorie? SOJKA: Měli bychom se hlavně ptát, proč Marx tu analýzu dělal a kam směřoval. Marxův systém je založen na boření, hledá negativní stránky kapitalismu. Přináší zajímavé myšlenky, ale jeho cíl byl nahradit kapitalismus komunismem. Obecný názor tak říká, že jeho dílo nebude vhodným návodem k řešení situace, kdy chcete něco reformovat, ale s cílem, aby to zůstalo zachováno. Některé jeho myšlenky jsou inspirující, když se zasadí do jiného rámce. Problém je, že Marx nevytvořil zcela konzistentní teorii, s tou přišli až jeho pokračovatelé. Na ty se snaží navázat i dnešní nemarxističtí ekonomové. Například Japonec Šigeto Curu převedl Marxe do srovnatelných pojmů s Keynesem. A ukazuje se, že zárodek Keynesovy teorie je v Marxovi. Marx ale patří do ekonomie 19. století, je to pokračovatel klasické politické ekonomie. Některé jeho úvahy najdete i u dnešních postkeynesovců, ale musíte z toho vzít pouze něco a zasadit to do nového kontextu. Já bych proto spíše hledal inspiraci u Keynese, protože to, co se děje dnes, odpovídá jeho názorům na zásadní ekonomickou roli důvěry v budoucnost. I ta řešení bych tedy hledal u postkeynesovských autorů. EURO: Které z Marxových myšlenek používají i dnešní ekonomové? SOJKA: Hlavní otázka, kterou si Marx klade, je problém nadvýroby. Základní problém kapitalismu, pokud jde o cyklus, je, že se rozjede struktura poptávky a nabídky. V této rovnici je najednou příliš mnoho kapitálových statků. Podnikatelé se snaží o co největší zvýšení zisků, tedy v Marxově pojetí nadhodnoty. Oni nemají na vybranou. Snižují náklady, tedy i mzdy zaměstnanců, ale současně uvádějí do provozu kapacity, jež vyrábí statky masové spotřeby. Kdo si je ale teď může dovolit? Systém je tudíž v kleštích a dříve nebo později mají trhy tendenci se zahltit. Dosud měl Marx pravdu. Problém kapitalismu je ale jiný, na což upozornil Keynes. Jde o to, že tento systém je založený na dělení budoucích výnosů. To je koncept důvěry v budoucnost. To v Marxovi nenajdete, ten uvažuje pouze o akumulaci kapitálu. Kapitalista odkládá spotřebu, šetří a pak investuje. To je klasická logika, ale takhle to v praxi nefunguje. Když se podíváte na dnešní krizi, vidíte, že hlavním problémem je ztráta důvěry v budoucnost. Tu doprovází zhroucení finančních trhů a další důsledky. Marx měl pravdu pro 19. století, kdy akciový kapitál nehrál ještě tak zásadní roli. Všechno se změnilo s nástupem velkých akciových společností v Americe. Hlavní roli tedy nyní hraje důvěra. EURO: Hledal byste řešení u Keynese. V čem? SOJKA:** Jednoznačně je to otázka výkladu ekonomického cyklu a recese, a tedy návody, jak se z těchto problémů dostat. Ztráta důvěry znamená, že se zhroutí trhy. To pozorujeme třeba na tom, že jak začne krize, lidé začnou spořit a tím krizi samozřejmě prohloubí. Na druhou stranu jim nemůžete říkat, ať dál utrácejí, když nevědí, co bude. Musíte tedy obnovit důvěru tam, kde to má smysl, a protože banky investovat nebudou, tak se musí hledat možnosti ve veřejném sektoru. To většinou znamená deficitní financování. U nás je k tomu určitý odpor, ministr financí argumentuje maastrichtskými kritérii, ale i ta na tuto možnost pamatují. Trvat na tříprocentním zadlužení je v dnešních podmínkách neadekvátní (česká vláda už na něm netrvá, poz, red.). Tvrzení, že zadlužujete příští generace, také není přesné, protože když s krizí nebudete nic dělat, zadlužíte je stejně.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče