Clintonová po volbách skončí v politice. Mnozí tomu nevěří

06. listopadu 2012, 10:04 - David Klimeš
06. listopadu 2012, 10:04

Kdyby dnes v amerických prezidentských volbách soupeřila dosavadní ministryně zahraničí Hillary Clintonová a republikán Mitt Romney, byla by to pro ni jasná výhra. Clintonová ale po volbách odchází z vrcholné politiky. Její příznivci věří, že se vrátí ve velkém stylu za čtyři roky.

Prezident USA Barack Obama sváděl ještě včera s republikánským vyzývatelem Mittem Romneym souboj o každou desetinku volebních preferencí. Kdyby místo Obamy kandidovala Hillary Clintonová, nebylo by už co řešit. Podle průzkumu agentury YouGov by oblíbená šéfka americké diplomacie porazila Romneyho jasným rozdílem 51 ku 45 procentům.

Oproti čím dál méně oblíbenému Obamovi, se kterým Clintonová těsně prohrála minulý nominační prezidentský souboj, by nyní Clintonová bodovala lépe skoro u všech skupin Američanů, mužů, žen, republikánů, nezávislých, chudších. A hlavně by demokratům zpět nalákala bílé voliče. „Hillary by si zcela jistě vedla mnohem lépe u bílých voličů než Obama, což by Obama nevyvážil ani svou popularitou mezi černými voliči,“ řekl k výsledkům hypotetických voleb šéf YouGov Peter Kellner.

Ministryně zahraničí tedy těžko může mít lepší odrazový můstek k prezidentské nominaci Demokratické strany pro rok 2016. Chtělo by to jen jedno: chtít. A Clintonová prý chce do politického důchodu. „Dvacet let jsem jsem se pohybovala na tenkém ledě národní a mezinárodní politiky a vůdcovství. Byla to neobyčejná osobní čest a zkušenost. Ale chci opravdu zpátky svůj život. Být zase sama sebou. Na to se opravdu těším,“ prohlásila nedávno pro časopis Marie Claire.

Prý jen počká, koho si nový prezident vybere za jejího nástupce: „Odejdu krátce potom, co bude inaugurován můj nástupce. To je můj plán.“ Fanoušci i odpůrci ale konci ambiciózní političky na vrcholu popularity příliš nevěří a už ji vidí, jak v roce 2016 po osmi letech vítězí v prezidentských volbách.

Ne první dáma. Spoluprezidentka

Vysoká popularita Clintonové z posledních let je tak trochu záhadou. Vždy Američany totiž svou ambiciózností
spíše popouzela. Když jí jako manželce arkansaského guvernéra Billa Clintona vytýkali střet zájmů při provozování advokátní praxe, sarkasticky se ptala, zda by snad měla „sedět doma, péct sušenky a pít čaj“.

Když už jako první dáma Spojených států si na manželovi vynutila bezprecedentní právo organizovat zdravotnickou reformu, tak po jejím krachu spadla u Američanů na samé dno popularity. Jako prezidentská kandidátka v roce 2008 vyhovovala sotva polovině Američanů. Nyní se ovšem poslední léta drží s přehledem na dvoutřetinové rekordní podpoře.

Ať už za svobodna jako Rodhamová, či po svatbě s Billem v roce 1975 jako Clintonová, vždy byla zvyklá být v něčem první. Jako první studentka v roce 1969 pronesla absolventský projev na své škole Wellesley College. Na Yale pak při studiu práv potkala charizmatického hezouna Billa Clintona, ale ani vedle něj se nevzdala kariéry. Jako první se stala ženskou partnerkou ve vedení právnické firmy Rose Law. A prvenství pokračovala i za guvernérování Billa v Arkansasu v letech 1979 až 1981 a pak od roku 1983 až do úspěšné prezidentské kampaně v roce 1992. Na muži si vynutila patronát nad reformou arkansaského vzdělávacího systému.

A uspěla. Zároveň dělala ale vše pro to, aby nebyla zcela závislou na manželovi. Dál ho sice podporovala a s dcerou Chelsea vyhrávala ceny, například Arkansaská matka roku 1984, ale vedle toho tvrdě budovala svou kariéru právničky, jejíž roční plat dosahoval 200 tisíc dolarů.

Plně se to ukázalo až za Billova prezidentování, ale už tehdy oba vytvořili neopakovatelný politický pár. Profesor historie z Duke University William H. Chafe o Clintonových napsal knihu, kde vylíčil jejich neobyčejné manželství. Srovnání prý snesou jen s Franklinem a Eleanorou Rooseveltovými, ti ale vedle politického souznění jinak žili oddělené osobní životy. „Proti tomu se osobní chemie Billa a Hillary střetávala dnes a denně, ať v dobrém či zlém. Dynamika jejich osobního vztahu pak ovlivňovala jejich politické partnerství. Pochybuji, že někdy v budoucnu ještě nějaký prezidentský pár dosáhne takové schopnosti se vzájemně zachraňovat a odstřelovat.“

Po boku nevěrníka

V roce 1992 sice Bill Clinton vyhrál demokratickou nominaci na prezidenta a následně i prezidentské volby. Pro Clintonovou to však byla první z mnoha těžkých situací, kdy musela potupně přecházet manželovu nevěru. Přestože bulvár odhalil Clintonovy zálety, Hillary ho neváhala podpořit po jeho boku v televizním pořadu. Nevěru, o které věděla, popřela, a zachránila mu tak pravděpodobně nominaci.

Za svou podporu ale po nástupu do Bílého domu v roce 1993 chtěla stejně silné slovo, jako měla v pozici první dámy Arkansasu. Dostala od muže patronát nad zdravotnickou reformou, která skončila naprostou katastrofou především kvůli paličatosti Clintonové. „Bez ní by se Bill nikdy nestal prezidentem. Ale pak dovedla během dvou let prezidentství skoro ke katastrofě odmítáním kompromisu ohledně zdravotnické reformy,“ připomíná Chafe. Clintonová k manželovu prospěchu i neprospěchu začala v Bílém domě brzy hrát takovou roli, že se o ní běžně mluvilo jako o „spoluprezidentce“.

Osobní moc, kterou nabyla po boku muže, ale překryl později skandál Moniky Lewinské, který zničil dosud perfektní politický tým Clintonových. Hillary v roce 1998 se jako vždy postavila po bok svého nevěrného muže a označila zprávy o mimomanželském poměru za „rozsáhlé pravičácké spiknutí“.

V asi nejtěžším okamžiku jejich turbulentního soužití se po celé té ostudě, která poznamenala konec Clintonova prezidentování, stejně nakonec rozhodla zůstat po jeho boku. Ve svých memoárech o něm napsala, že „i po všech těch letech je to nejzajímavější a nejživější muž, jakého jsem kdy potkala“.

Senátorka, prezidentská kandidátka, ministryně

Jako lék na rozpadající se manželství si ambiciózní první dáma našla nové pole působnosti ve vlastní politické kariéře. A už nejen ve stínu Billa. A opět byla v něčem první. Jako dosud jediná první dáma se stala kandidátkou na senátorku. V roce 2000 se jí s přehledem stala a stát New York měl svoji první senátorku. Se stejným přehledem funkci obhájila v roce 2006. Postupně se stala celostátně uznávanou političkou a posunula se výrazně do středových pozic. Ze začátku dokonce i podporovala válku v Iráku George Bushe.

V roce 2008 přišlo její největší „poprvé“. Stala se první vážnou kandidátkou na prezidentku USA. „Jdu do toho a jdu do toho, abych vyhrála.“ prohlásila. Vyhrála více primárek a získala více delegátů než jakákoli jiná žena předtím, ale nakonec těsně podlehla černé hvězdě voleb Baracku Obamovi. Spekulovalo se o ní, že si ji Obama vybere jako viceprezidentského kandidáta, ale nestalo se. O to větší překvapení byla její nová funkce ministryně zahraničí.

Od Obamy to byl risk. Ohledně zahraničí o ní do té doby kolovala jen historka, jak si vymyslela, že byla „pod palbou odstřelovačů“ v roce 1999 v Bosně. Jako senátorka sloužila v pěti senátních komisích, ale ani jedna se netýkala přímo zahraničí. Navíc se nezdálo, že po vší špíně, kterou na sebe Obama a Clintonová naházeli v kampani, půjde o fungující tým. Clintonová ale opět překvapila.

New York Times ji nazvaly „rockovou hvězdou diplomacie“. Davy jí tleskaly od Mongolska po Albánii. Ve svém Boeingu 575 nalétala půl milionu mil a všude se snažila po tragickém Bushově období předvést USA nově jako „chytrou mocnost“.
Žádný velký úspěch srovnatelný například s otevřením se Číně za Henryho Kissingera po ní sice nezůstal, neudělala ale podle expertů ani žádnou výraznou chybu.

Nejpernější okamžik pro ni představoval zářijový útok na americký konzulát v libyjském Benghazí, kde o život přišel velvyslanec a tři další lidé. Přestože vztahy Obamy a Clintonové nejsou ideální, Clintonová mu v kampani pomohla, když převzala plnou zodpovědnost za tuto tragédii.

Zahraniční politika pod Obamou pro ni musela přitom být velmi složitou disciplínou. „Neustále byla v podřízeném postavení, protože přirozená touha Obamy byla, aby se v Bílém domě rozhodovalo absolutně všechno,“ připomenul pro AFP Justin Vaisse z Brookings Institution.

Hillary za Billa. Bill za Hillary

Clintonová se dušuje, že jde po dvou dekádách ve vrcholné politice na odpočinek. Málokdo jí to ale věří. V roce 2016 bude ve svých 69 letech váženou osobností Demokratické strany, která si zjednala respekt i u republikánů. Další osobnost s takovýmito zkušenostmi se mezi demokraty zatím nerýsuje. Spekuluje se i o nynější nebývalé podpoře Obamy od Billa Clintona, který se stal hvězdou demokratického nominačního sjezdu. Někdejší republikánský prezidentský kandidát John McCain prohlásil, že to „má co dělat s rokem 2016 a ženou bývalého prezidenta, ministryní zahraničí Hillary Clintonovou“.

Pokud by tomu bylo opravdu tak, že Clinton si nyní zajišťuje Obamovu podporu Hillary pro další volby, jen by své ženě prospíval v politice podobně jako kdysi ona jemu. Potvrdilo by se, co říká historik Chafe, že jeden bez druhého nemohou šplhat americkou politikou vzhůru: „Bez Hillary by se Bill nestal prezidentem. A bez Billa by se Hillary pravděpodobně nedostala k moci, jakou má.“


Hillary Diane Rodhamová Clintonová

» narodila se 26. října 1947 v Chicagu, vystudovala Wellesley College a práva na Yale, kde potkala Billa Clintona

» po jeho boku se stala v roce 1979 první dámou Arkansasu a v roce 1993 první dámou USA

» od roku 2000, kdy byla zvolena senátorkou za stát New York, si buduje svou politickou kariéru

» v roce 2008 těsně neuspěla v nominačním boji o prezidentskou kandidaturu demokratů

» v roce 2009 se stala ministryní zahraničí, po prezidentských volbách chce odejít z vysoké politiky

» podle mnohých příznivců i kritiků se ale vrátí v roce 2016 jako prezidentská kandidátka

» přes všechny nevěry Billa Clintona zůstala po jeho boku, mají spolu dceru Chelsea

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče