Cizinci podnikající v Česku: stát nedokáže vyčíslit jejich přínos

24. prosince 2013, 18:07 - Blahoslav Hruška
24. prosince 2013, 18:07

Místo kasy kalkulačka, zboží bez cenovek a paragon schovaný v hlubinách šuplíku. Praktiky některých prodejců v potravinách provozovaných často migranty vyvolávají logickou otázku, jak je to s placením daní.

Intuice našeptává, že takto podnikající cizinci platí méně, protože část tržeb jde mimo, a oficiálně se do kolonky zisku ani nezapočítá. Jenže dobrat se nějakých obecných závěrů je téměř nemožné. V čem a jak u nás podnikají držitelé 104 tisíc živnostenských oprávnění registrovaných na cizince, je velká neznámá.

Prozkoumat statistická data o živnostnících a firmách cizinců si dal za cíl i tým Geografického migračního centra při Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. A při analýze údajů z let 2005 až 2009, které měl z finančních úřadů, došel k poněkud překvapivému závěru. Přestože na jedno daňové přiznání vychází zisk cizinců na zhruba 150 tisíc ročně, což je o pětinu méně než celostátní průměr, migranti po sledované období vykazovali nižší ztráty.

Celkově tak z řady nijak nevybočují. Nejen po finanční, ale ani po demografické stránce. Živnostenskému podnikání se dlouhodobě věnuje třetina cizinců, což je úplně stejný poměr jako u české majority. Mezi podnikajícími cizinci nenajdeme ani velké rozdíly v počtu oprávnění. Zatímco na jednoho českého podnikatele připadá 1,4 „živnosťáku“, v případě migrantů je koeficient 1,15.

Databáze neexistují

Konstatovat, že mezi cizinci a Čechy nejsou v podnikání žádné rozdíly, by ale bylo zkratkovité. Potíž je v tom, že jakákoli tabulka o podnikání migrantů je jen orientační a nepřesná. V Česku neexistuje databáze, z níž by se daly získat relevantní soubory dat. Ta nemají ani finanční úřady.

„Sledovat lze jen fyzické osoby, nikoli právnické, protože tam může působit více společníků pocházejících z více zemí původu včetně Česka. Plátci daně z řad cizinců také musejí vyplnit trvalou adresu mimo Česko. Jinak je nelze rozlišit,“ říká k úskalím analýzy její spoluautorka Dita Čermáková.

„Podařilo se nám tak zachytit jen 13 procent všech daňových přiznání podnikatelů z řad cizinců,“ dodává s tím, že an i tato torzovitá data nejsou členěna na státní příslušnost podnikatelů, ale pouze na kraje.

Byrokratický zmatek

Byrokratický zmatek Spolehlivé údaje nejsou k dispozici ani pro obory podnikání. Odvětvová databáze OKEČ, kterou spravovalo ministerstvo průmyslu, fungovala jen do roku 2007.

Z ní šlo vyčíst data, která dobře korespondují se zkušeností. Zatímco třeba Vietnamci byli orientováni na maloobchod, živnostem Ukrajinců dominovalo stavebnictví.

Od roku 2008 se však sleduje jen právní typ vydané živnosti, nikoliv obor podnikání. Výsledkem je tak byrokratický zmatek, kdy se údaje z jednotlivých úřadů státní správy nespojí a často ani neprotnou. Ministerstvo vnitra sice umí nabídnout tabulku vydaných živnostenských oprávnění podle národností, relevantní data o tom, kdo a v čem u nás podniká, ale získat nelze. Stejně tak nikdo nesleduje poměr mezi vydanými oprávněními a kolonkou „podnikatel cizinec“, s níž pracuje ministerstvo průmyslu. Z obliga je pak ministerstvo práce – to sleduje cizince pouze jako zaměstnance.

Chytřejší není ani Český statistický úřad. Ten si alespoň provádí vlastní odhady sebezaměstnaných osob, což je metodická obezlička dopočtu k OSVČ, která se snaží alespoň částečně zachytit cizince jakožto právnické osoby. Chybí také kompletní časové řady – před rokem 1993 nikdo podnikající migranty nesledoval, a tak jejich razantní nástup na český pracovní trh zůstane badatelům navždy skryt. „Data, s nimiž jsme pracovali, nejsou dostatečná,“ konstatuje dva roky stará studie Geografického migračního centra.

Vývoj počtu cizinců podle typu pobytu (v tisících)
Dlouhodobý pobyt nad 90 dnů Trvalý pobyt
2000 134 67
2001 141 70
2002 156 75
2003 160 81
2004 155 99
2005 168 111
2006 182 139
2007 234 158
2008 267 172
2009 254 180
2010 237 189
2011 240 196

Zdroj: Ministerstvo vnitra


Ze zmiňovaných 13 procent, která se podařilo analyzovat, by se dalo usuzovat, že se celkově migrantům daří. Bez ohledu na reálné zisky bylo třeba v roce 2009 v plusu 98 procent živností registrovaných cizinci, zatímco celostátní průměr všech OSVČ dosáhl jen 90 procent. Opět to ale nemusí nutně znamenat, že jde o reálný úspěch podnikatelů, protože za optimistickými čísly může být snaha vypadat před úřady lépe.

Na rozdíl od české majority na migranty dohlíží nejen finanční úřady, ale také ministerstvo vnitra, jehož odbor azylové a migrační politiky zčásti nahradil cizineckou policii. Postih od úředníků z vnitra má ovšem mnohem reálnější podobu, než je kontrola daňového přiznání, kde má jeden úředník na starost tisíce OSVČ.

Zatímco 45 procentům cizinců, kteří u nás mají trvalý pobyt, zákony zaručují téměř stejný přístup, jako kdyby měli české občanství, těm s dlouhodobým pobytem se třeba liknavost s placením zdravotního a sociálního pojištění nevyplatí. Jakýkoli dluh, byť jen z opomenutí, může být důvodem k tomu, že o dlouhodobý pobyt přijdou, respektive jim ho úřady neprodlouží. Což v praxi znamená nucený návrat domů.

Vývoj počtu vydaných živnostenských oprávnění cizinců a podnikatelé cizinci
Živnostenská oprávnění Podnikatelé
2000 72 471 61 340
2001 78 423 64 000
2002 75 661 60 532
2003 76 057 62 293
2004 80 827 65 219
2005 83 841 67 246
2006 80 724 65 722
2007 85 409 68 785
2008 84 488 77 158
2009 96 402 87 753
2010 101 429 90 983
2011 105 119 93 059
2012 104 377 91 040

Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu


Na čekané

Jenže liknavost patří i mezi nikoli ojedinělé vlastnosti úředníků. Dlouhodobý pobyt se uděluje obvykle na dva roky a úřady mají na jeho vystavení dva měsíce. Stává se ale, že rozhodují třeba rok a půl. Cizinec se pak musí spokojit s překlenovacím vízem. To je ovšem pro praktický život často jen cár papíru, který nikdo nepovažuje za solidní dokument – od obchodních partnerů až po obecní úřady. Nehledě na stres a nepříjemnosti, kterou takové natahování přináší cizincům.

Své o nejistotě definitivy ví i Dmytro Sosonka, který od roku 2010 na okraji Prahy podniká ve stavebnictví. S několika přáteli tu dal dohromady partu, která si výmluvně říká Ukrbagr. Sám u nás má dlouhodobý pobyt, který mu vyprší za rok. A už teď se hrozí historek, které kolem sebe slyší. Všechny odvody a daně si proto pečlivě hlídá. Což mu ovšem krize na českém stavebním trhu nezlehčuje. Klienti, kteří si ho najali, mu dohromady dluží kolem milionu korun. „Deset let jsem předtím pracoval v Rusku a nikdy jsem nezažil, že by mi někdo nezaplatil,“ kroutí hlavou Sosonka.

Ukrajinský stavař je jinak typickým příkladem cizince, pro nějž podnikání není nějaký splněný sen o liberalismu a chuti „udělat se pro sebe“. Sosonka u nás začínal jako řadový zaměstnanec. „Narazil jsem ale na jazykové problémy, a navíc jsem dělal nekvalifikovanou práci,“ vzpomíná vystudovaný stavař na dobu, kdy se rozhodl zkusit raději vše na vlastní pěst.

Cizinci pracující v Česku (ilustrační foto)


Což je ostatně trend posledních let. Úřady práce vydávají méně povolení k zaměstnávání cizinců ze zemí mimo EU, a tak se souběžně s utužením imigrační politiky počet zaměstnanců z řad migrantů ze třetích zemí od roku 2008 smrskl o 70 tisíc. Podnikatelů mezi cizinci naopak o 15 tisíc přibylo.

„Je vydáván daleko menší počet dlouhodobých víz pro zaměstnání, a cizinci tak přijíždějí nebo u nás již pobývají na základě dlouhodobého víza nebo pobytu za účelem podnikání, které je snazší získat,“ potvrzuje trend Michaela Límová z pražského Centra pro integraci cizinců.

Nefunkční zákon

Víc než reálné šance na trhu práce nebo podnikatelské záměry tak podnikání cizinců u nás určují limity cizineckého zákona. Jenže ten prošel od roku 1999 několika novelami, naposledy letos v květnu. Stal se proto tak nepřehledným, že se v něm často neorientují ani samotní úředníci. Sjednocený není ani jeho právnický jazyk, a tak se často nabízí více významů.

Kromě toho, že se tři resorty, které mají koordinovat migrační politiku, tedy ministerstva vnitra, průmyslu a práce, nedokážou shodnout na jedné koncepci, je tu ještě tlak zvenčí. Do zákonů je nutné průběžně zapracovávat evropskou legislativu nebo nálezy Ústavního soudu.

Na nepřehlednost cizineckého zákona upozorňuje také Marek Čechovský, partner advokátní kanceláře Čechovský & Václavek, která má ročně asi pět set klientů z řad migrantů. „Kdykoli dojde ke změně zákona, do dvou měsíců registrujeme zvýšený zájem o naše služby z řad cizinců. Což mě jako advokáta může těšit. Primárně je ovšem špatně, že se v legislativě cizinci nezvládnou orientovat sami,“ říká. A dodává: „Produkuje se mnoho dokumentů jen proto, že je úřady vyžadují. Celý systém je z hlediska efektivity nefunkční.“

Obvyklý byznys. Vietnamští podnikatelé jsou v Česku nejčastěji k vidění za pulty malých obchůdků.


Letos v květnu proto ministerstvo vnitra ve snaze o kompletní rekodifikaci zapleveleného zákona rozeslalo do meziresortního připomínkového řízení zbrusu novou legislativu, která upravuje pobyt a podnikání cizinců u nás. Všechny tři zákony se ovšem setkaly se smrští připomínek a kritiky, a to nejen ze strany ministerských úředníků a právníků z jiných resortů, ale i z řad neziskových organizací či zaměstnavatelů.

Proti novým zákonům lobbovala také Americká obchodní komora, které se nelíbí, že by třeba špičkoví manažeři museli dokládat svou kvalifikaci, nechat si ověřovat diplomy a následně ještě čekat čtyři měsíce na vyřízení potřebných dokumentů. Ke kritice se přidala i společnost Deloitte, jedna z hlavních bran, kudy k nám proudí topmanažeři ze zámoří.

Mimochodem kromě dalších byrokratických úskalí měli podle původního návrhu přijít cizinci i o relativní jistotu trvalého pobytu. Předloha počítala s tím, že bude moci být odebírán – třeba právě kvůli dluhům na zdravotním a sociálním pojištění.

Vstupenka za pět milionů

Ministerstvo vnitra proto vycouvalo, novou legislativu stáhlo a letos protlačí do zákonu jen to, co nám Brusel nařizuje. Tedy takzvanou zaměstnaneckou kartu, která v sobě sloučí povolení k zaměstnání i pobytu. Na podnikatele z řad migrantů pak přijde řada pravděpodobně napřesrok. Přestože se o paragrafové znění ještě svede bitva, koncepce kompletního přepracování víz a povolení k pobytu zůstává. V roce 2011 se vlátrh da shodla na tom, že kdo bude chtít v Česku podnikat, musí ke schválení předložit svůj byznys plán a prokázat, že u nás bude investovat. Ministerstvo vnitra původně pro vydání „karty investora“ počítalo s částkou pěti milionů korun.

Národ trhovců? Vietnamci dominují večerkám a tržnicím. Z žádné databáze to ale nevyplývá, od roku 2008 se obory podnikání nesledují.


Podnikatelská víza ale mohou být stejně scestným řešením, jako navrhované prokazování kvalifikace u zaměstnanců. Manažer s diplomem z IT může před úředníky jen těžko obhájit, proč bude u nás dělat třeba ekonomického ředitele. I když si ho nadnárodní koncern právě na tuto pozici najme. A stejné problémy čekají i na živnostníky nebo majitele malých firem.

Nad podobnými úvahami kroutí hlavou i Sergey Sinitsyn, který v Česku podniká od roku 2005. Mimochodem, ypsilon v jeho jméně není výraz nějakého světáctví, ale úřední povinnost – přesně tak ho má zapsáno v povolení k trvalému pobytu. V Praze Sinitsyn založil společnost Malý génius, která se zabývá výrobou a distribucí dětských hraček. Dodejme, že nejde o klasické přeprodávání čínských výrobků. Malý génius má na svá pěnová puzzle certifikát Bezpečné hračky a má právo používat logo Česká kvalita. Třetinu své produkce firma vyváží do Německa a ve své továrně v Líbeznici u Prahy zaměstnává i Čechy.

Kdyby ovšem měl ruský podnikatel předkládat předem nějaký byznys plán, asi by úředníci jeho záměr hodili rovnou do koše. „Když jsme u vás začínali, dokonce i lidé z oboru mi radili, abych se do toho nepouštěl. Trh se zdál být nasycený levnou produkcí z Východu a všichni mi říkali, že lidé se orientují podle ceny,“ vzpomíná Sinitsyn. Přesto vydržel a nakonec se ukázalo, že chytré hračky se zdravotním certifikátem zákazníci chtějí. A jsou ochotni si za ně připlatit.

Steve Jobs na koberečku

Sinitsyn je přitom ten poslední, kdo by si na neochotu českých úředníků stěžoval. „Nikdo po mně nikdy úplatek nechtěl a setkal jsem se naopak s ochotou. Chápu je, oni musejí postupovat podle zákona,“ říká. Jenže zároveň se obává toho, že až dojde na „prověrky“, podnikaví cizinci jako on raději odjedou na Slovensko nebo do Maďarska. „Představte si, že by třeba Steve Jobs přinesl před 15 lety na úřad žádost o vízum s tím, že tu bude dělat iPhony. Nikdo by si přece ani nepomyslel, že z toho bude taková bomba,“ poukazuje Sinitsyn na úskalí úředního posuzování podnikatelských plánů.

Cizinci žádající o pracovní povolení.


I on by ale byl pro, kdyby se zavedl nějaký systém umožňující vybrat mezi cizinci skutečné zájemce o provozování živnosti nebo podnikání a ty, kteří jen potřebují tu správnou „bumážku“ k legalizaci pobytu. Na tom se ostatně shodnou všechna ministerstva. Dokonce i resort průmyslu a obchodu (MPO), který má jinak v popisu práce liberalizaci pracovního trhu a odbourávání administrativní zátěže.

„Představa zcela svobodného trhu, kdy každý cizinec může přijít a bez zbytečných překážek tu začne podnikat, je scestná. Nejprve si musíme ujasnit, proč tu cizince vůbec chceme,“ říká David Müller, ředitel odboru Evropské unie a mezinárodního práva na MPO.

Vybírat a integrovat

Takový konsenzus by neměl být příliš složitý. I státy, které v minulosti prováděly velmi otevřenou migrační politiku, přecházejí na model, který by se dal shrnout do hesla: „Vybírat a integrovat!“ Jinými slovy: nejprve se rozhodnout, které cizince a proč je třeba preferovat, a těm pak umožnit nějakou definitivu. Bez věčné změny pravidel a stálého znevýhodňování.

Zatím se to však nedaří a jak se zdá, jde stát spíše na ruku těm, kteří u nás hodlají něco utrácet, ale o integraci zájem nemají. Ministerstvo zahraničí zavádí službu „létajících konzulů“, kteří budou za byznysmeny jezdit až do kanceláří, aby jim usnadnili cestu do Česka. A Svaz průmyslu a dopravy zase lobbuje za to, aby pro ruské podnikatele neexistovala víza vůbec žádná.

Za situace, kdy si stát ani nedokáže spočítat, co mu podnikající cizinci vůbec přinášejí a jaké obory jsou pro ně v Česku ještě perspektivní, se ostatně nelze divit, že přednost dostávají nesystémová a rychlá řešení, která mohou přitáhnout chvilkové investice. Ty jsou na papíře vidět hned, zatímco sumu, kterou tu za pět let pobytu utratí ukrajinský stavař nebo kanadský učitel angličtiny pracující na živnostenský list, nikdo nezná.

Pro příjmy eráru z toho plyne smutný závěr. Dokud nebude možné protnout ani jednoduché tabulky vypracované ministerskými úředníky, zůstane ekonomický přínos české migrační politiky dost tajemný a plný divokých spekulací. Asi jako ty účtenky ve vietnamských večerkách.


Čtěte také:

Stát prošvihl lhůtu u 24 tisíc žádostí cizinců. Úřad nabírá posily

Vesnické prodejny kritizují Vietnamce. Prý krátí daně

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče