Čintamani a obchodník

15. května 2006, 00:00 - ROBERT ŠIMEK
15. května 2006, 00:00

SLAVNÍ PODNIKATELÉ - IGNAZ GINZKEY Známá Čapkova povídka Čintamani a ptáci vypráví o nevšední vášni pro koberce. Podobnou měl i severočeský podnikatel Ignaz Ginzkey, který však místo sbírání běhouny rovnou vyráběl. Z malé dílny postupně vybudoval továrnu, která prosperovala ještě sto let po jeho smrti.

SLAVNÍ PODNIKATELÉ - IGNAZ GINZKEY Známá Čapkova povídka Čintamani a ptáci vypráví o nevšední vášni pro koberce. Podobnou měl i severočeský podnikatel Ignaz Ginzkey, který však místo sbírání běhouny rovnou vyráběl. Z malé dílny postupně vybudoval továrnu, která prosperovala ještě sto let po jeho smrti.

Tkaní koberců je řemeslo velmi staré. Vzniklo pravděpodobně již ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem na území mezi Mongolskem a Turkmenistánem. Postupem času dosáhly největšího věhlasu koberce orientální, vyráběly se ale i na jiných místech, včetně českých zemí.

Zpočátku se tkalo většinou podomácku na primitivních dřevených stavech. V 19. století však i toto odvětví zasáhla průmyslová revoluce a po celém světě vznikla řada manufaktur, kde se výroba začala koncentrovat a lidskou práci postupně nahradily stroje.

Tak tomu bylo i ve vratislavické tkalcovně Ignaze Ginzkeyho, jejíž počátky spadají do roku 1843. Přechodem na tovární výrobu zde objem práce výrazně vzrostl a netrvalo dlouho a koberce značky Ginzkey si získaly respekt i na světových trzích.

Předváděcí sklad.|
DVA SKVĚLÉ NÁPADY

Ignaz Ginzkey se narodil roku 1819 v chudé rodině vratislavického tkalce. Vyučil se ve stejném oboru a počátkem čtyřicátých let předminulého století začal otci vypomáhat. Pouhé tkaní a barvení lemovek k suknům ho ale brzy omrzelo a usilovně proto přemýšlel, jakým směrem výrobu rozšířit. Z ciziny se tenkrát dovážely různé druhy koberců a těšily se značnému zájmu. Ginzkeyho tedy napadlo, že by mohl zákazníkům nabídnout levnější českou alternativu. Roku 1843 proto v rodinné dílničce instaloval první kobercový stav a položil tak základ budoucího podnikání.

Práce mu šla dobře od ruky. Spolu s bratry a několika dělníky si brzy pořídili další tkalcovské stavy, takže jich v roce 1847 měla firma již šest. Tehdy také Ginzkey výrobu přestěhoval do větších prostor v pronajatém domě číslo 111. Jednoduché běhouny holandského typu zde následně doplnila také produkce tkaných přikrývek a v sousední budově, která dříve sloužila jako přádelna vlny, byla zřízena barvírna. K rozvoji podniku přitom významně přispěl nápad Ignaze Ginzkeyho spřádat nezužitkovaný vlněný odpad z okolních textilních továren. Nejdříve ho odebíral z liberecké textilky Johanna Liebiga, později dokonce suroviny ve velkém dovážel i z Alsaska.

AŽ NA KONEC SVĚTA

Roku 1852 si Ginzkey od vratislavického rychtáře Ignaze Hausera pronajal bývalou přádelnu vlny v čísle 142, instaloval do ní 49 kobercových stavů a zahájil tovární výrobu. Vedlo se mu dobře, do čtyř let celou nemovitost koupil a dobudoval navíc další sklad a tkalcovnu. Provoz vybavil novým parním strojem a zboží začal kromě Rakouska a Německa vyvážet také do Anglie, Ruska či Brazílie. Firma se rovněž s úspěchem prezentovala na řadě světových výstav, odkud si přivezla řadu ocenění.

V šedesátých letech 19. století zaměstnával podnik již 230 osob a dalších několik desítek rodin pro něj pracovalo podomácku. Roku 1863 zakoupil Ginzkey nový dům pro sklad v Liberci a nechal značně rozšířit i sklady ve Vídni, Berlíně a Hamburku. V rodném městě začal navíc stavět novou velkou tkalcovnu, zatímco původní prostory přeměnil na samostatnou podnikovou přádelnu.

Na počátku 70. let předminulého století prožíval podnik nebývalý rozmach. Vyráběl nejrůznější druhy koberců a dodával je do všech koutů světa. Ginzkey sám byl navíc štědrým mecenášem a zasadil se také o založení vratislavického pivovaru. Na vrcholu podnikatelských sil ho ale zradilo zdraví. Roku 1876 ho zasáhla srdeční mrtvice, které následně podlehl.

MAXIKOBERECCelek továrny kolem roku 1900.|

Po smrti Ignaze Ginzkeyho převzali vedení firmy synové Ignaz ml., Willy a Alfred. Továrna, která byla největším podnikem svého druhu v habsburské monarchii, měla v té době již přes 250 mechanických stavů a zaměstnávala více než 1200 dělníků. Ignaz Ginzkey ml. roku 1895 předčasně zemřel a firmu dále řídili jen bratři Willy a Alfred. Také Alfred však roku 1911 zemřel a vedení tak zůstalo poslednímu z bratrů. Willy Ginzkey se s obtížnou situací vypořádal dobře. Nejen že podnik úspěšně provedl první světovou válkou, ale po roce 1918 nastartoval i další rozvoj. Koberce z Vratislavic obstály na nových trzích a mnoho zakázek začalo znovu směřovat do zámoří. Neobyčejným se pak stal tzv. jubilejní koberec, který firma vyrobila roku 1926 k sedmdesátým narozeninám Willy Ginzkeyho. Tento ručně vázaný obrazový gobelín, zobrazující vývoj továrny i místa, kam se koberce dodávaly, se setkal s tak velkým ohlasem, že ho firma ještě deset let poté využívala ke své propagaci.

Snad právě díky němu získal podnik roku 1927 i zakázku, která v té době neměla obdoby. Newyorský hotel Waldorf Astoria si totiž u Ginzkeyho objednal koberec o velikosti 326 metrů čtverečních a váze 1230 kilogramů, který se po dokončení stal největším jednodílným kobercem na světě.

KONEC TRADICE

V průběhu druhé světové války přešla firma na výrobu přikrývek pro Wehrmacht a pracovala v ní i řada totálně nasazených. Tato smutná etapa skončila teprve v květnu 1945, když do Vratislavic přijely první sovětské tanky a závod přešel pod národní správu. V říjnu 1945 byl pak začleněn do nově vznikajícího podniku Továrny na koberce a nábytkové látky - TOKO. Roku 1961 v závodě již pracovalo opět více než 1200 lidí a vývoz znovu směřoval do řady zemí světa. O sedm let později se podnik přejmenoval na Bytex a pod tímto názvem fungoval dalších třicet let.

Novou změnu přinesl teprve rok 1990, kdy se národní podnik rozpadl na tři nezávislé závody: Larisu, Byservis a Intex, které byly následně privatizovány. Původní Ginzkeyho továrna připadla Intexu, který se nadále věnoval výrobě koberců. Postupně sice místo klasických běhounů přešel na náročnější produkci pro export, stále se mu však dařilo v konkurenci obstát. Situace se zhoršila až počátkem 21. století. Odbyt koberců se dostal do hluboké krize, která vyvrcholila odstoupením hlavního odběratele - švédské firmy Ikea. Roku 2002 tak ve Vratislavicích nad Nisou více než stopadesátiletá výroba koberců skončila.

 IGNAZ GINZKEY (1819-1876) Českoněmecký podnikatel a zakladatel výroby koberců na Liberecku se narodil 25. června 1819 ve Vratislavicích nad Nisou v rodině tkalce. Základní vzdělání získal v místní farní škole a česky se naučil teprve při výměnném pobytu (tzv. „handlu“) v sousední obci. Po návratu domů se v otcově dílně vyučil tkalcem a začal vypomáhat s barvením sukna. Práce ho ale příliš neuspokojovala a roku 1843 se proto rozhodl pro změnu. Pořídil si první kobercový stav a zahájil novou výrobu, která se stala základem jeho pozdějšího úspěchu. K rozvoji podnikání přitom výrazně přispělo spřádání vlněného odpadu z okolních textilních továren, které Ginzkeymu přineslo značné zisky. Firma, která se postupně rozrostla na moderní továrnu, proto v 60. letech 19. století zaměstnávala již přes dvě stě lidí. Ginzkey se však nevěnoval pouze výrobě koberců. Od roku 1869 byl členem liberecké Obchodní a živnostenské komory, zasadil se o vznik Liberecké banky i vratislavického pivovaru a byl také štědrým mecenášem místních spolků. Zemřel 3. května 1876 na srdeční zástavu a řízení podniku převzali jeho synové.
 WILLY GINZKEY (1856-1934) Jeden ze tří synů severočeského průmyslníka Wilhelm (Willy) Ginzkey se narodil 16. října 1856 ve Vratislavicích nad Nisou. Vyučil se v rodinné firmě a po otcově smrti roku 1876 její vedení s bratry převzal. Ignaz Ginzkey ml. však brzy také zemřel, podnik proto od roku 1895 řídil pouze s mladším bratrem Alfredem. Po jeho smrti v roce v roce 1911 se pak stal jediným majitelem. Sortiment firmy úspěšně rozšiřoval. Roku 1894 zahájil například novou výrobu gobelínů, které si oblíbil i následník trůnu František Ferdinand dEste. Na počátku 20. století výrobky prezentoval na řadě světových výstav a získal za ně četná ocenění. Opravdový věhlas mu ale přinesl teprve obří koberec pro newyorský hotel Waldorf Astoria, který byl svého času největším jednodílným kobercem na světě. Podobně jako otec se vedle podnikání věnoval i dalším aktivitám. Již roku 1902 se stal členem rakouské Říšské rady a byl také významným podporovatelem Severočeského průmyslového muzea v Liberci. Zemřel 30. dubna 1934. Jedenáct let poté byla jeho továrna znárodněna.

Prameny: Historická encyklopedie podnikatelů; Intex, a. s.; Liberecký den

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče