Čínský Dubček dal o sobě opět vědět

09. června 2009, 18:45 - Kateřina Menzelová
09. června 2009, 18:45

Kniha bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Číny...

Celý podtitulek: Kniha bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Číny se vrací k demonstracím v Pekingu

Je 24. ledna 2005. Poblíž pekingského hřbitova, kde se konal pohřeb bývalého reformátora Čao C’-janga, zadržela čínská policie asi 20 lidí. Provolávali demokratická hesla. Čao, jenž byl sesazen z funkce generálního tajemníka komunistické strany v roce 1989 kvůli sympatiím k demonstrujícím studentům, zemřel 17. ledna 2005 v 85 letech po sérii záchvatů mrtvice. Vláda podle oficiální tiskové agentury Nová Čína vyjádřila u příležitosti pohřbu svou soustrast. „Soudruh Čao C’-jang byl ráno zpopelněn na revolučním hřbitově Pa-pao-šan,“ uvedla agentura, aniž připomněla, že Čao byl premiérem a generálním tajemníkem strany. Ve strohé zprávě, jež měla tři odstavce, Nová Čína sdělila, že „jménem vedoucích pracovníků ústředních orgánů“ kondoloval na hřbitově rodině zesnulého Ťia Čching-lin, člen stálého výboru stranického politbyra, který v režimní hierarchii stojí na čtvrtém nejvyšším místě.
Pokud by se konal pohřeb Čaa dnes, zcela jistě by se z nejvlivnějších politiků nedostavil na obřad nikdo. Čao, byť po smrti, přidělal komunistické straně starosti. Ke 20. výročí krvavě potlačené demonstrace na pekingském náměstí Tchien-an-men vyšly jeho paměti nazvané Vězeň státu: Tajný deník Čao C’-janga (Prisoner of the State: The Secret Journal of Zhao Ziyang) shrnující pozadí ekonomických a politických reforem v Číně z konce sedmdesátých až osmdesátých let. Kniha je sepsána na základě 30 hodin tajných nahrávek, jež byly propašovány ze země. Jde v podstatě o první autentické memoáry vysokého partajního představitele, které neprošly cenzurou či zásadní autocenzurou. Třicet kazet nahrál Čao během domácího vězení, v němž žil po červnových událostech roku 1989. Jeho rodina o nahrávkách nevěděla. Ty prý byly velmi nekvalitní, slova bývalého politika často přerušuje dětský zpěv či hudba z Pekingské opery. Když Čao paměti dokončil, kazety rozdělil mezi důvěryhodné přátele. Ti je teprve po jeho smrti shromáždili na jednom místě.

Z první ruky Čao popisuje vnitrostranické šarvátky a malicherné půtky a nespokojenost Číňanů s vládou, která vyvrcholila demonstracemi na jaře 1989. Západní média sice tvrdí, že většina faktů obsažených v knize již byla dříve publikována, politologové ale oceňují, že teprve nyní jsou informace takzvaně z první ruky. Čao v době protestů stál na straně studentů a vystupoval proti násilnému potlačení demonstrace. Jeho postoj vzbudil nevoli mezi zastánci tvrdého postupu. Čao byl zbaven funkcí a skončil v domácím vězení. V pamětech přiznává, že mezi straníky byla početná skupina těch, s nimiž se názorově rozcházel. A to ještě před vypuknutím nepokojů. Hlavně s těmi, kteří byli proti ekonomickým reformám a nesouhlasili s tím, aby se čínské hospodářství posunulo k tržní ekonomice. Čchen Jün, jenž byl považován za ekonomického cara a po smrti Teng Siao-pchinga za nejprominentnějšího politika, například konstatoval, že ze zvláštních ekonomických zón se stávají kapitalistické enklávy, proti kterým je nutné bojovat. „Regiony kolem Šanghaje a Če-ťiangu jsou známy svou koncentrací oportunistů, kteří by se mohli díky svým schopnostem dostat ze zón, pokud by se jim dala ta nejmenší šance,“ tvrdil prý Čchen. Neshody mel Čao také s Li Pchengem, který v době protestů zastával funkci premiéra. Li v dubnu 1989 – během Čaovy služební cesty v Severní Koreji – zveřejnil editorial v provládním deníku China Daily, v němž označil protesty za antistranický a antisocialistický kvas. Dle Čaa tento text ještě zvýšil hněv studentů. Jejich vztek považoval Čao C’-jang za oprávněný. Mělo by se jim prý umožnit, aby se svobodně vyjádřili.
Kniha popírá doposud rozšířený názor, že armáda zakročila proti demonstrantům na základě rozhodnutí politbyra komunistické strany. Teng Siao-pching, který v turbulentní době oficiálně už nezastával žádné funkce, fakticky ale měl v Číně rozhodující slovo, věděl, že by ve stranickém orgánu nezískal jednomyslný souhlas k potlačení demonstrace. „Nakonec se Teng rozhodl. Konstatoval, že pokud zde není cesta, jak se dostat ze situace, která se vymkla kontrole, je nutné povolat armádu do Pekingu a zavést stanné právo,“ prohlásil dle Čaových memoárů Teng. O postupu se prý vůbec nehlasovalo, a postrádá tak legitimitu. „Odmítl jsem stát se politikem, který mobilizuje armádu, aby střílela na studenty,“ říká Čao, jenž v noci ze 3. na 4. června seděl s rodinou na dvorku svého domu. Náhle uslyšel zvuk „intenzivní střelby“. „Tragédii, která šokovala svět, se nepodařilo odvrátit,“ napsal. „Mentálně jsem byl připraven, věděl jsem, že když neústupně pronesu svůj názor, budu nakonec přinucen odstoupit. Kdybych chtěl zachránit svoji pozici nebo ji opustit tak, abych si zachoval tvář, musel bych se vzdát svého přesvědčení a přizpůsobit se,“ vysvětluje v knize životní dilema. Čao C’-jang tak neučinil. „Vyjádřil jsem názor přibližně takto: situace se studentskými demonstracemi zhoršila a stala se skutečně vážnou. Studenti, učitelé, novináři, učenci a dokonce i někteří politici vyšli do ulic protestovat. Je jich tam odhadem 300 až 400 tisíc. Navíc je podporuje docela početná skupina dělníků a zemědělců. Kromě korupce a netransparentnosti vlády chtějí tyto sociální skupiny vysvětlení, proč je strana a vláda tak nemilosrdná vůči hladovějícím studentům a neudělá nic pro to, aby je zachránila. Pokud bude hladovka pokračovat a někteří lidé zemřou, bude to jako přilít oleje do ohně,“ pokračuje ve svých vzpomínkách Čao.

Doma pod kontrolou Veřejná podpora protestujících znamenala pro Čao C’-janga roky strávené v domácím vězení. Jeho dům v Pekingu byl přísně střežen, kontakty s okolím měl umožněny pouze omezeně. Měl například zakázáno chodit na golfové hřiště. Pokud bývalý vysoký politik trval na svém a vydal se na green, kam chodili i činní politici, bylo celé hřiště předem důkladně vyklizeno. Podstatnou část memoárů se Čao věnuje vztahu s Teng Siao-pchingem. Ten je považován za architekta čínských hospodářských reforem a Čao, dle rozšířeného názoru, mu poskytoval podporu. V memoárech ale vystupuje jako člověk, který udělal průlom v ekonomickém myšlení, čímž se podařilo zvýšit výkonnost zemědělství a příjmy zemědělců. Byl prý také tím, kdo se zasloužil o vzestup zvláštních ekonomických zón, díky nimž zažívají pobřežní regiony Číny ekonomický boom. Čao byl nejen zastáncem ekonomických, ale i politických reforem. Jeho názory ovlivnila cesta do Evropy v roce 1978. Tehdy poznal, že místo toho, aby byly „měněny podmínky, které jsou dány nebem a zemí“, což byl případ Číny, kde politické vedení rozhodlo například o pěstování obilí v místech, jež pro to nejsou vůbec vhodná, se v Evropě řídí zemědělství klimatickými podmínkami, geografickou polohou a také ekonomickými ukazateli. Čao konstatoval, že neexistence nezávislé justice a nedodržování zákonů vede v Číně k tomu, že problém korupce nemůže být nikdy vyřešen. Bývalý vysoký politik připouští, že nejprve volal po ekonomických reformách. V otázkách politiky zastával konzervativní postoj a politickými změnami se vůbec nezaobíral. Nutnost politických změn si uvědomil po roce 1985, a to kvůli pokračujícím ekonomickým reformám. Nejprve ale nepovažoval za nutné, aby se měnil statut komunistické strany jako vedoucí partaje. Změnit se měl pouze způsob vládnutí. Čao C’-jang volal po diskusi s různými sociálními frakcemi. Nejdůležitější prý je, aby sociální skupiny, jako jsou odbory, mládežnické spolky a další, nebyly stále zajedno s komunistickou stranou, ale aby skutečně vyjadřovaly názory lidí, které zastupují. Čao požadoval právo na shromažďování, demonstrace, podávání peticí a pořádání stávek. Byl též pro „omezenou svobodu tisku“. Ve své knize tvrdí, že Teng Siao-pching se při mnoha příležitostech sice vyslovil pro politické reformy, ve skutečnosti ale mělo jít spíše o administrativní změny než o modernizaci a demokratizaci politiky.

Zastánce parlamentní demokracie Poté, co Čao opustil politiku, byly jeho názory ještě „revolučnější“. V knize konstatuje, že „parlamentní demokracie sice není dokonalým modelem, ale pro současnou Čínu je jediným vhodným systémem“. Z memoárů je zřejmé, že v době, kdy byl Čao ve funkci, se otázkami parlamentní demokracie nezaobíral. Chtěl, aby byla strana více otevřená a odpovědná.
Dnes, s odstupem času, je pro západní svět Čao C’-jang jedním z nejznámějších čínských disidentů. V Česku bývá přirovnáván k Alexandru Dubčekovi.

*
BOX
Čao C’-jang (1919-2005) V osmdesátých letech zastával nejvyšší stranické a státní posty: od roku 1980 funkci premiéra a od roku 1987 též funkci generálního tajemníka strany. To ho předurčovalo k nástupnictví po Teng Siao-pchingovi a teoreticky mu mělo zaručovat nedotknutelnou pozici. Jeho pád v roce 1989 následoval krátce poté, co vystoupil proti potlačení studentských demonstrací na náměstí Tchien-an-men. Čao se poté ocitl na doživotí v domácím vězení. Zemřel v lednu 2005 ve věku 85 let. BOX
Tchien-an-men před dvaceti lety**
Demonstrující čínští studenti odmítli 21. května 1989 – navzdory vyhlášení výjimečného stavu – opustit centrální náměstí Tchien-an-men v Pekingu. O několik dní později byl pak demonstrující dav na příkaz komunistického vedení nemilosrdně rozehnán. Náměstí Tchien-an-men bylo na jaře roku 1989 dějištěm studentských protestních akcí. Přímým podnětem k jejich konání byla smrt bývalého generálního tajemníka ÚV KS Číny Chu Jao-panga (15. dubna 1989) považovaného za stoupence liberalizace. Protestující požadovali zavedení demokratických reforem, uplatňování zákonnosti a potírání korupce. Vláda zpočátku manifestace tolerovala, v noci ze 3. na 4. června ale proti demonstrantům vyslala armádu. Podle Amnesty International při zásahu zahynulo nejméně 1300 lidí, převážně civilistů. Neoficiální údaje uvádějí až čtyřnásobný počet obětí. Vojenský zákrok znamenal pro Čínu několikaletou ztrátu kreditu v zahraničí a její vnitropolitický vývoj ovlivňuje dodnes.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče