Cifra mistra Leonarda

30. května 2012, 17:16 - Jan Svatoš
30. května 2012, 17:16

Zámek ve Zbirohu vstoupil do povědomí veřejnosti vystavením údajného autoportrétu Leonarda da Vinciho. Vzbudil tím lavinu zájmu veřejnosti, ale i kritiku odborníků. Prostě skvělá reklama

Zámek Zbiroh, místo s tisíciletou historií a působivým geniem loci, se stal počátkem roku arénou pro výstavu, již lze nazírat dvěma pohledy. Kritickým zrakem kunsthistoriků, anebo optikou soukromého vlastníka památky. Dvě populární témata, malíř a vynálezce Leonardo da Vinci a řád rytířů Templu, každopádně představují ideální kombinaci, aby Zbirohu lidé věnovali pozornost.
Marketingové schopnosti majitele Jaroslava Páchy ze zničeného a téměř zapomenutého zámku v západních Čechách udělaly výnosný byznys, což je tajným přáním všech majitelů podobných nemovitostí. Za bombastickou reklamu stavící na zacílení na masy se však platí daň – ať už jde o rozkmotření s odborníky nebo s Národním památkovým ústavem. Příběh Jaroslava Páchy, stejně jako zámku Zbiroh jsou ukázkovým příkladem, jak odlišné jsou přístupy mezi památkami vlastněnými státem a soukromým subjektem.

Příběh jedné tváře

Výstava Tvář Leonarda da Vinci – Příběh rytířského řádu templářů na zámku Zbiroh představuje renesanční obraz tváře Leonarda da Vinci, který v roce 2008 objevil Nicola Barbatelli, ředitel Museo delle Antiche Genti di Lucania. Od té doby se kunsthistorici po celém světě dohadují, kdo je autorem díla a zda je vyobrazený muž opravdu Leonardo. Jisté je pouze to, že pochází z konce patnáctého a počátku šestnáctého století a velmi se podobá posmrtnému portrétu Leonarda ve florentské galerii Uffizzi.
Spolu s kontroverzním obrazem jsou na Zbirohu k vidění předměty používané templáři ve dvanáctém až čtrnáctém století. Exponáty z evropských a převážně italských sbírek doplňují věci z českých a moravských muzeí, které se týkají působení templářů na našem území. Jak říká Jaroslav Pácha, témata výstavy jsou ze všeho nejvíce dílem náhody. „Při rekonstrukcích jsme na zámku objevili část templářského kříže. Kontaktovali jsme řád v Itálii a bylo nám řečeno, že se jedná o typ kříže, který templáři určitý čas používali. Seznámil jsem se tak s templáři, kteří mi ukázali historické artefakty ve svých trezorech. Tam mne napadla odvážná myšlenka udělat výstavu v Česku a veřejnosti část exponátů ukázat,“ vypráví.
K Templářům se záhy připojil mistr Leonardo. „Ředitel jihoitalského Museo delle Antiche Genti di Lucania mi vyprávěl o obraze, který nedávno objevili. Začal jsem přemýšlet, zda i tento unikátní obraz nevystavit na zámku Zbiroh.“ Zpočátku nereálný projekt začal po mnohaměsíčních jednáních získávat reálné kontury, následovalo shánění úředních povolení a složení vysoké bankovní záruky.
Reakce byly různé. Na jedné straně masový zájem diváků, který si vynutil prodloužení výstavy o dva měsíce do 10. května. Na druhé straně kritika některých kunsthistoriků. Historička umění Milena Bártlová dokonce podnik na serveru www.artalk.cz označila za frašku „výstižnou pro dobu, ve které žijeme“. Jiní odborníci kritizují spojitost rytířského řádu templářů s Leonardem, neboť slavný renesanční génius s nimi prý neměl nic společného.
Jaroslav Pácha odmítavé reakce kunsthistoriků chápe, zároveň ale argumentuje výzkumy v Itálii. „Když je o něčem diskuse, tak to je jedině dobře. Odborníci z italského ministerstva kultury se shodli na tom, že je to z osmdesáti procent Leonardo da Vinci. Já se přiznám k tomu, že je mi úplně jedno, zda je to jeho autoportrét, či zda jej namalovali jeho žáci. Pořád je to obraz stejné hodnoty z počátku šestnáctého století, a tím je to dané. Italští odborníci se shodli na tom, že to má barvy, které používal jenom Leonardo. V tu chvíli to má atributy Leonarda, a tak to také mohu prezentovat, protože s těmito slovy mi to zapůjčila Itálie,“ vysvětluje Pácha.

Přibližujeme se nule

Kvůli Leonardovu portrétu už na Zbiroh zavítalo více než 20 tisíc návštěvníků. „Považuji to osobně za velký úspěch obzvláště z toho důvodu, že leden, únor ani březen nepatří zrovna k měsícům s hojnou návštěvností. Některé víkendy přitom byly tak narvané, že návštěvníci museli čekat i tři hodiny. Tuším, že tím se nemůže pyšnit žádný zámek v soukromém vlastnictví,“ uvádí Pácha. „Mistr Leonardo“ tak zámku „pomohl“ překlenout mrtvou sezonu, kdy klesá zájem o pořádání firemních akcí.
Od dubna se na zámek vracejí běžní návštěvníci a památka ožívá pořádáním svateb či festivalů. Už teď ale majitel na základě ověřené strategie chystá další výstavní projekt. Diváci se ho dočkají zase v zimě příštího roku. O co se jedná, však zatím majitel nechce prozradit.
Přestože výstava byla úspěšná, zámek ekonomicky soběstačný není. „V hospodaření se přibližujeme nule, ale ještě jsme na ni nedosáhli. Zámek musím stále dotovat, naštěstí je to každým rokem méně. Mým cílem je z něj do budoucna udělat nezávislou ekonomickou jednotku,“ tvrdí Pácha, který podniká v oblasti cateringu. Přesto je mu jasné, že tento proces nemusí jít tak snadno. „Lidé si velmi často neuvědomují rozdíl mezi státem vlastněným hradem a památkou v soukromém vlastnictví. V zahraničí dostává soukromník od státu dotace, v Čechách žádné. Naopak musíte každý měsíc platit DPH, státní zámky ho neplatí. Vy musíte platit daně z nemovitosti – z pozemku ze stavby – státní památky nikoliv, a tím mají úplně jinou startovní linii. Podnikáme v sektoru, který nemá rovná pravidla,“ upozorňuje majitel zámku Zbiroh.
Podle Páchy se zapomíná na to, že díky soukromým vlastníkům se mnoho památek podařilo zachránit před totální zkázou. „Hrady a zámky pak ale musejí fungovat podle pravidel tržní ekonomiky, a nikoli podle názorů odborníků,“ míní Pácha a dodává: „Zámky v soukromém vlastnictví se pro stát dostávají na druhou kolej, to je v západní Evropě naprosto nepřijatelné.“

Vše před sebou

Zatímco většina příběhů o znovuzrození zdevastovaných památek začíná snem novodobých hradních pánů o koupi vytouženého hradu, zámek Zbiroh vděčí za svoji záchranu štěstí. „Byla to náhoda, zámek ani město Zbiroh jsem vůbec neznal. Teprve při cateringové akci pro Plzeňský kraj jsem se seznámil s jeho zástupci, kteří mi vyprávěli, že na svém území mají armádou totálně zdevastovaný zámek Zbiroh a že hledají někoho, kdo by si ho od nich pronajal a památku zachránil,“ vzpomíná Pácha.
Jenomže přišly povodně v roce 2002 a kvůli vysoké finanční zátěži musel Plzeňský kraj od záchrany zámku ustoupit. „Řekli, že zámek Zbiroh je již nezajímá, ale pro mě byl osudový krok již učiněn. Jel jsem se na Zbiroh podívat a tím místem jsem zcela ,načichl‘. I když to byl zámek s velkými místnostmi, dokázal jsem si představit, že by to bylo místo, které by vyhovovalo mým podnikatelským aktivitám,“ dodává Pácha. Zámek zanedlouho přešel z ministerstva obrany na město a město začalo s výběrovým řízením. Pácha zpracoval podnikatelský záměr a předal jej zastupitelům. „Po pravdě jsem nečekal, že bych mohl uspět. A najednou mi zavolali, že jsem vyhrál. Někdo by měl radost, ale já jsem si v ten okamžik spíše uvědomil, že vše je teprve přede mnou,“ uvádí majitel Zbirohu.

Obstrukce a rekonstrukce

Nový majitel získal zámek v neutěšeném stavu. V armádních časech na pozemcích vyrostla opičí dráha pro vojáky, na zámeckém nádvoří „buzerplac“. Navíc armáda nechala napuštěné topení, které v zimě popraskalo, voda se vylila na parkety a zcela je zničila. „Když jsem Zbiroh koupil, měl propadlé střechy, většina oken byla vymlácena. Nemluvě o tom, že vše ,nové‘ se neslo v duchu sociálního realismu – všude byla paneláková okna, nevkusné panelákové dveře – se zámkem jako takovým to nemělo nic společného,“ vzpomíná současný majitel.
Zámek začal znovu přetvářet do jeho původní podoby. „Bylo třeba odstranit parazitní příčky a zcela ho zbavit jeho vojenské minulosti. Teprve po roce rekonstrukcí jsem tam vzal poprvé svou ženu, abych jí ukázal, co jsem koupil.“ Rekonstrukce šly poměrně velmi rychle, protože už v roce 2005 byla pro veřejnost otevřena jedna třetina zámku. Mnohem hůře podle Páchy probíhala vzájemná komunikace s Národním památkovým ústavem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let totiž památkáři napsali prohlášení, že zámek zbavují titulu Národní kulturní památka a že se nadále bude jednat jen o kulturní památku.
„Když jsem zámek koupil, tentýž úřad začal zámek brát jako významnou památku s právem rozhodovat, jakým směrem se jeho záchrana a rekonstrukce ponese. Byli to ti samí úředníci, kterým nevadilo, že armáda do středověkého zdiva vkládala paneláková okna, v úchvatném secesním sále (ateliéru Alfonse Muchy) vznikla tělocvična, že hradní kaple z dvanáctého století sloužila jako sklad, do kterého se na barokní podlahu nalila vrstva betonu. Tito ,odborníci‘ najednou začali určovat, jestli nové okno bude mít lištu 3,0 nebo 3,2 centimetru. Tak jsem zahájil kampaň, že si od těchto lidí nebudu nechat diktovat. Samozřejmě nikdy nedělám nic, co by zámku uškodilo,“ domnívá se Pácha.
Památkáři mají ovšem jiný pohled na věc. „Ihned při změně majitele byl zájem pracovníků státní památkové péče o nastolení dobré spolupráce, v letech 2005 a 2006 čerpal vlastník prostředky z programu Plzeňského kraje na zachování a obnovu kulturních památek na území kraje na restaurování velkého sálu zámku a dvou plastik lvů. V pozdějších letech však přestával s příslušnými pracovníky státní památkové péče komunikovat a z hlediska zásad státní památkové péče nebyly některé práce prováděny v souladu se zákonem. Proto bylo s vlastníkem vedeno přestupkové řízení, neboť došlo k poškození památkových hodnot objektu,“ tvrdí Jana Cinkeová, která má na starost památky na Městském úřadě v Rokycanech.

Historie Zbirohu Tudy kráčela šlechtická elita

První písemná zmínka o Zbirohu pochází z roku 1230. Původní opevněný hrad byl vystavěn v podobném stylu jako nedaleký Krašov a Valdek, přičemž jedním z prvních vlastníků Zbirohu byl Přemysl Otakar II. Dalším významným majitelem hradu se stal v roce 1333 budoucí císař Karel IV., nicméně jeho otec Jan Lucemburský hrad posléze prodal Petrovi z Rožmberka. Rod Rožmberků poté vládl na Zbirohu další století do roku 1431. Významně se na podobě hradu podepsal rod Kolovratů, který podnikl významné pozdně gotické přestavby a zlepšil opevnění hradu. V šestnáctém století už Zbiroh patřil rodu Lobkoviczů, který provedl další úpravy. Hrad jim však sebral v roce 1594 císař Rudolf II., jenž nechal původní stavbu přestavět na renesanční zámek s loveckou oborou. V sedmnáctém století hrad sloužil jako vězení pro významné osoby, později převážně jako sídlo úřadů a ubytování úředníků. V roce 1869 se Zbiroh dočkal významné přestavby v novorenesančním stylu projektované berlínským architektem Augustem Orthem. Majitel zámku baron Bethel Henry Strousberg však neustál svoji finanční situaci a zámek byl následně vydrancován věřiteli.
Roku 1879 prázdný zámek koupili Colloredo-Mansfeldové, kteří jej vlastnili až do roku 1945 a částečně ho pronajímali. Na počátku dvacátého století obýval východní křídlo zámku bezmála dvě desítky let Alfons Mucha s rodinou, který ve Zbirohu namaloval Slovanskou epopej. Během války se na dva roky na Zbirohu usadilo gestapo. Po roce 1945 se zámek stal majetkem státu a byl využíván armádou, poté byl předán městu Zbiroh a v roce 2004 odprodán společnosti Gastro Žofín, která ho vlastní dodnes.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče