Chytré dluhové inženýrství vypadá přece jenom trochu jinak

05. února 2015, 12:50 - Miroslav Zámečník
05. února 2015, 12:50

Týden neskončil a jedno se musí novému řeckému premiérovi Alexisi Tsiprasovi a ministru financí Janisi Varufakisovi nechat – než přijdou k jámě lvové, sbírají odvahu, kde se dá. Spanilé Tsiprasově jízdě doprovázené výměnou komplimentů s italským premiérem Renzim, polibky od Junckera i Hollanda, poplácávání po ramenou od šéfa Evropského parlamentu Schultze, zdatně sekundovalo oblbování trhu Varufakisovým plánem „splátky za růst“ v Londýně.

Stačilo ve středu přistát ve Frankfurtu a studená sprcha se dostavila. Nehledě na „skvělou debatu“, jak to vnímal Varufakis, totiž Evropská centrální banka jednak nesouhlasila s emisí krátkodobých (a velmi drahých) řeckých bondů, která mu měla získat čas pro vyjednávání, a navíc sdělila, že řecké dluhopisy už nebudou ECB akceptovány jako zástava oproti půjčkám řeckým komerčním bankám, jelikož už nemají „investment grade“ a výjimka nebude nadále akceptována.

Rada guvernérů ECB usoudila, že nelze očekávat „úspěšné dokončení revize programu“, který má Řecko dohodnutý s Trojkou (MMF, ECB a Komise). Podle německého deníku Handelsblatt by se navíc jak MMF, tak ECB velmi rádi z angažovanosti v Řecku co nejrychleji vymotali.

Líbat se můžete, s kým chcete, plácat po ramenou taky, nicméně před klíčovým jednáním s šéfem německých spolkových financí Wolfgangem Schäublem je po včerejšku Řecko bez možnosti dostat superlevné injekce likvidity pro své banky, které se potýkají s odlivem depozit (nouzové financování ELA poskytované národní bankou přijde na 1,55 % oproti 0,05 % současné refinanční sazby ECB) a řecký stát je v nemilosti věřitelů, kteří drží 80 % jeho dluhu.

Nápad, že jeho hlavní část konvertujete do bondů, jejichž splátkový kalendář bude záviset na řeckém hospodářském růstu, není něco, co by komerční praxe neznala. Akorát, že Varufakis tenhle princip staví na hlavu, a ještě to trochu drze nazývá „chytrým dluhovým inženýrstvím“.

Popořádku

Splátkové kalendáře závislé na vývoji cash-flow jsou docela běžnou součástí finanční restrukturalizace podniků, které věřitelům předkládají reorganizační plán. Vycházejí z toho, že dlužník se v základním scénáři zavazuje k nějakému harmonogramu splátek a platí nějakou úrokovou sazbu.

V případě lepšího provozního cash-flow (tedy řekněme lepšího růstu, než byl konsensus) se splátky zrychlují, protože dlužník na to vynakládá vysoké procento dodatečného volného cash-flow. Opravdu chytré dluhové inženýrství pak poznáte podle toho, že dlužník je k lepším ekonomickým výsledkům a rychlejším splátkám motivován třeba bonusem v podobě snížení úrokové sazby oproti základnímu scénáři.

Naopak zhoršení ekonomiky vlivem vnějších faktorů oproti základnímu scénáři (například pokles výrobních cen v příslušném oboru) znamená prodloužení splátkového kalendáře, ale nikoli snížení úrokových sazeb.

Výše popsané předpokládá, že dlužník a věřitelé dospěli k tomuhle řešení po nějakém vyjednávání, kdy se neuráželi drze nerealistickými návrhy (v tomhle Řekové excelují), dlužník otevřel svoje účetnictví do mrtě, připouští permanentní monitoring ze strany lidí reprezentujících věřitele (běžné je dosazení CFO, jehož věřitelé vyberou), a veškeré peníze tečou přes jednu banku, která nemá konflikt zájmů nebo přinejmenším požívá důvěry věřitelů.

Věřitelé na oplátku vnímají realitu a hlavně se nesnaží podvádět, různě předbíhat ve frontě. Je to hodně o nastavení takového systému, aby se dobré chování vyplácelo a špatnému se účinně bránilo. Důvěra je podepírána konstrukcí a neustálou kontrolou. Smyslem je zajistit přežití dlužníka a minimální ztráty pro věřitele.

Bezesporu chytrý a velmi dobře ekonomicky vzdělaný Varufakis tohle všechno ví, akorát to ještě možná neprozradil Tsiprasovi, a zcela jistě to oba tají před spoluobčany. Ti jsou krmeni slovy jako „národní důstojnost“, „hrdost“, „odmítnutí diktátu“ a „konec vynucených úspor“ a slibují se jim peníze, které Řecko nemá.

To je ale úplně špatně – tím se dají vyhrát volby, ale nedá se konsensuálně restrukturalizovat dluh. Přitom odpis části dluhu tady a teď a splácení zbytku podle realisticky stanovených možností dlužníka při plnění podmínek včetně „otevřené knihy“ je ve své podstatě jediná férová nabídka.

Rozumný dlužník a rozumný věřitel mají ve skutečnosti spoustu příkladů „správné restrukturalizační praxe“ z firemní sféry. Tohle, co vám popisuji, je víceméně standard – takhle se to dělá, když se chce, aby to neskončilo úplně blbě.


Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:

Obama míří za vlastní horizont

Euro za devětadvacet?

Cameo místo nekrologu


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče