Chytej „tora“ za rohy

14. června 2012, 14:28 - Miroslav Zámečník
14. června 2012, 14:28

Španělé nepláčou štěstím při představě, že by přišli o kontrolu nad valnou částí bankovnictví

Češi se občas k něčemu postaví čelem, zatímco Hispánci ve stejné situaci chytají býka za rohy. Jako třeba Adolfo Rodríguez Sáa, jinak potomek palestinských přistěhovalců z Ramalláhu, když coby čerstvě zvolený (dočasný) prezident na společném zasedání obou komor argentinského kongresu oznámil, že jej tedy chytnou, protože Argentina přestane obsluhovat svůj stodvaatřicetimiliardový zahraniční dluh. Stalo se těsně před Štědrým dnem 2001, za velkého jásotu zúčastněných. Na Silvestra už Adolfo zase prezidentem nebyl, ale výzva „Vamos a tomar el toro por las astas“ po něm zůstala jako jedna z nejslavnějších vět argentinské historie. Býka za rohy teď ovšem musejí bafnout i ve Španělsku, ale na rozdíl od Argentiny nesmějí přestat obsluhovat svoje závazky. Tentokrát nejde o způsob, jak zbankrotovat, ale naopak jak trhy okouzlit způsobem, kterým se rekapitalizuje značná část španělského bankovního systému. Nakolik se to povede, bude znát všude v Evropě a nejen tam.
Dosavadní návrhy, které popisuje v tomto vydání týdeník Euro, nevypadají úplně dobře, a to je velký eufemismus. Nejde totiž jenom o to rohy vůbec uchopit, tedy konečně přiznat, že rekapitalizace s evropskou pomocí je nutná, ale především o to, jak to udělat. Pokud máte pocit, že v Česku nám to může být jedno, mýlíte se velmi, neboť Španělsko není ani velikostí ekonomiky, ani celkového dluhu žádná „čudla“. Jde o ekonomiku, která je pětkrát větší než Řecko, měřeno nominálním HDP, chcete-li, skoro sedminásobkem té české.
Jestliže například půjde oněch ohlášených sto miliard eur přes španělskou vládu, ať už přímo nebo nepřímo, nebude to znamenat nic jiného, než že španělský vládní dluh stoupne o stejnou částku, tedy o nějakých sedm procent tamního loňského HDP. Pamětníci si vzpomenou, že sanace českého bankovního socialismu na přelomu tisíciletí stála v poměru k tehdejšímu českému HDP násobek této částky, a nikdo z toho v zahraničí „vyklepaný“ nebyl. Profinancovalo se to tehdy doma, bez půjček od MMF nebo kohokoli jiného. Jenže Česko není Španělsko a rok 2000 není rokem 2012. A přestože i po této intervenci bude španělská vláda méně zadlužená než německá, je třeba k tomu připočíst samotné „provozní“ schodky, které Španělsko zatím nabíralo zhruba stejným tempem, a jakékoli fiskální restrikce ženou zemi do recese, z níž nedokáže „vyrůst“. Zahraniční poptávka jako logické řešení španělské mizérie naráží na bariéru společné měny (na rozdíl od koruny, která kdysi byla čtyřicet dva k dolaru, což exportu pomohlo). Všechna tradiční španělská odbytiště na tom navíc nejsou nijak dobře. Klasická schizofrenní situace: na jedné straně všichni vědí, že očištění bank je nevyhnutelné, na straně druhé se španělská vláda nesmí dostat do podezření, že by nebyla schopna obsluhovat takto navýšené závazky vůči věřitelům.
To samo o sobě je problém, ale nedosti na tom. Velmi totiž také záleží, jakou senioritu, tedy pořadí při splácení závazků, budou mít půjčky poskytnuté Španělsku v případě, kdyby došlo nedejbože na nejhorší, insolvenci a opuštění eurozóny. Pokud půjdou z nového eurovalu (ESM – European Stability Mechanism, s kapacitou 500 miliard eur), který má začít fungovat od července, ten má mít druhé nejvyšší pořadí, hned po půjčkách od Mezinárodního měnového fondu. To zní na první pohled rozumně: proč by peníze daňových poplatníků neměly být nadřazeny privátním investorům? Jenže ti mohou zcela logicky dospět k závěru, že v případě insolvence by byly jejich půjčky ohroženy právě kvůli podřízenému postavení, a nebudou je poskytovat. Jestliže tak učiní, bude Španělsko odříznuto od komerčního financování. To by ovšem znamenalo, že dluhopisy bude muset kupovat někdo jiný. Buď napřímo Evropská centrální banka, která to prozatím odmítá, anebo kombinovaný euroval (EFSF plus ESM), který na tom utratí skoro všechnu svoji zbývající kapacitu. A co poskytnout peníze přímo ve formě kapitálové injekce a fakticky všechny intervenované banky „zmezinárodnit“? Tím by však ESM přišel o senioritu, stal by se akcionářem, což je o hodně pater pod seniorním věřitelem, navíc nebyl postaven jako nějaká nadnárodní obdoba Konsolidační banky. A Španělé nepláčou štěstím při představě, že by přišli o kontrolu nad valnou částí bankovnictví. Ještě si k tomu připočtěme odliv depozit z bankovního systému, který z „joggingu“ může přejít v „run“, neexistenci Evropského fondu pojištění vkladů a nemožnost ho rychle a férově ustavit, faktickou nemožnost rychle zavést eurobondy… Když už mozky jako Nouriel Roubini volají po šecích na 1000 eur, které by všichni Seveřani dostali od své vlády, ale mohli je utratit jen na dovolené na Jihu, nezbývá než zvolat: Neraď a chytej „tora“ za rohy! Autor článku zároveň zdvořile připomíná, že si už jeden Seat kdysi koupil. Teď je řada na Roubinim.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče