Chybný záměr státní energetické koncepce

03. listopadu 2009, 11:17 - Vratislav Ludvík
03. listopadu 2009, 11:17

Je třeba zvýšit diverzifikaci importu plynu a dobudovat systém EU pomáhající za krizí

Perex: Česká vláda zveřejnila aktualizovaný návrh státní energetické koncepce na příštích 40 let. Dle něj by se měla posílit jaderná energetika a prolomit územní limity pro těžbu hnědého uhlí v severních Čechách. Ministr průmyslu a obchodu Vladimír Tošovský postoj k návrhu energetické koncepce obhajoval v rozhovoru pro týdeník EURO (EURO 44/2009). Mezi kritiky návrhu energetické koncepce patří nejen Strana zelených a někteří ekologové, ale i experti nesouhlasící s podílem, jejž přisuzuje zdroji energie, který upřednostňují. Jedním z nich je i odborník na plynárenství Vratislav Ludvík. K jeho výhradám vůči energetické koncepci se vyjadřuje vedoucí poradců ministra průmyslu a obchodu Pavel Šolc.

V Akademickém slovníku cizích slov lze na straně 407 nalézt pod významovým pojmem slova koncepce nejen výraz „vůdčí idea“, ale i „početí“. Upřímně řečeno nevím, který z uvedených významů je pro současnou aktualizaci energetické koncepce České republiky přiléhavější. Fischerova vláda má jednu nespornou výhodu – není explicitně politická. Může tedy bez přílišného ohledu na partajní sekretariáty a na ně napojená lobby říkat věci, jak je vidí. To však nemusí být pro všechny příjemné ani přijatelné. Většina předchozích konceptů státní energetické politiky trpěla tím, že hlavními korektivy nebyly reálné principy vývoje energetického podnikání, ale úlitba molochu „sociální smír“. Ve spojení s aktivitami mimořádně silných lobby vznikaly spíše proklamace a přání než konsekventní politika. Náhle se však zdá, že si vláda konečně uvědomila své dost silné postavení – jiné, než se dříve obecně předpokládalo. Hovoří-li současný ministr průmyslu a obchodu Vladimír Tošovský o „vytváření mantinelů“, činí to s vědomím, že tyto mantinely tvořené legislativou jsou tím jediným, čím může vláda své představy naplňovat. Od tun a megawattů přechází elegantně k paragrafům.

Neradostný pohled

Je poněkud obtížné polemizovat s událostmi, které dle novely energetické koncepce nastanou za 40 let. Lze však dost přesně analyzovat současný stav energetiky. Jsou dané technické, bezpečnostní, ekologické i zdrojové parametry a limity, a proto je možné s dostatečnou přesností určit situaci, v niž se energetika ocitne za dvacet let. Není to radostný pohled. Většina uhelných elektráren v té době bude za zenitem životnosti a jejich obnova by byla nejen mimořádně investičně náročná, ale i riskantní. Domácí zásoby uhlí se při zachování těžebních limitů sníží natolik, že budou s obtížemi krýt pouze omezený počet několika obnovených uhelných elektráren. Ještě horší je situace v teplárenství.
Technické dožití všech uhelných tepláren je na dohled a pro jejich zásobování palivem platí totéž co u elektráren. O náhradě výroby elektřiny z uhlí jadernými reaktory se sice často diskutuje, ale naráží na jistou technickou potíž. Uhelné elektrárny totiž nesou spolu s vodními hlavní zátěž regulačního výkonu, který jaderné zdroje nejsou schopné poskytnout.

Jednoduché pravidlo

Pro udržení plynulé dodávky elektřiny platí jednoduché pravidlo – na jeden megawatt instalovaného výkonu neregulovatelného (base load) je nutné disponovat dvojnásobkem regulovatelného instalovaného výkonu. Mezi ty neregulovatelné (či těžko ovlivnitelné) výrobní zdroje náležejí vedle jaderných elektráren i teplárny s vynucenou výrobou elektřiny, větrné elektrárny či fotovoltaické články. Regulovatelné výkony poskytují veškeré zdroje využívající fosilní paliva (uhlí, plyn, ropa) a vodní či geotermální síla.
Česká republika v současné době disponuje zhruba osmnácti tisíci megawattů instalovaného výkonu, z nichž dvanáct tisíc představují vodní a uhelné elektrárny. Za necelých patnáct let však většina uhelných elektráren, představujících více než polovinu tuzemského výrobního potenciálu elektrické energie, zanikne a přestane dodávat proud do sítě. A aby toho nebylo dost – před rokem 2030 může uplatnit nárok na důchod i jaderná elektrárna v Dukovanech, což je dalších deset procent disponibilního elektrárenského výkonu.

Míjení s realitou

Není tedy divu, že vláda koketuje s možností zrušit těžební limity uhlí v severních Čechách. I kdyby však taková situace nastala, neřeší vznikající problém. To, co objektivně existuje jako technická podmínka plynulé dodávky elektrické energie a co jsem se snažil formulovat, však koncepcí navržená skladba energetického mixu ignoruje. Téměř shodný podíl uhlí a jaderného paliva při stagnujícím podílu plynu není technicky schopný zajistit nutný poměr regulovatelného a „tvrdého“ instalovaného výkonu elektrárenských kapacit.
Aniž bych podceňoval mimořádný význam energetických úspor, které by měly tvořit přirozený základ každé státní energetické koncepce, musím konstatovat, že stanovené cíle koncepční novely se poněkud míjejí s realitou. Pokud se například počítá s jedenácti a později až s patnácti procenty podílu obnovitelných zdrojů na energetickém mixu, je třeba současně definovat podíl, který budou mít jednotlivé druhy výroby „zelené“ elektrické energie. Pro příklad – energii biomasy lze zařadit mezi regulovatelné zdroje, větrnou či solární je nutné zálohovat dvojnásobným množstvím regulovatelného instalovaného výkonu.

Energetická bezpečnost

Závěr je jednoduchý. Výkon odstavovaných uhelných elektráren nelze systémově nahrazovat jadernými. Není-li však dostatek uhlí – bez ohledu na existenci či rušení územních limitů těžby – je třeba je nahradit jiným fosilním palivem. Pomineme-li ropu, zbývá už jen zemní plyn. Tomu je v českém mixu dlouhodobě přisuzován podíl okolo dvaceti procent, ačkoli tradiční členské země EU se již dnes pohybují okolo 30 a předpokládají růst až za hranici šestatřiceti. Hlavním důvodem pro takový růst je výroba elektrické energie. Západní Evropa již dříve čelila vyčerpání domácích uhelných zásob a většinou je nahradila rostoucí spotřebou ropy. Tu by nyní měl vytlačit právě zemní plyn. Proto se nabízí otázka: V čem jsou podmínky západní Evropy jiné než střední?
Lze namítnout, že západoevropský trh s plynem je podstatně diverzifikovanější, a proto není natolik citlivý na výkyvy dodávek od některého z dodavatelů, jako jsou trhy ve střední a východní Evropě. To je pravda. Není však energetická koncepce státu právě dokumentem, který by měl formulovat jak růst diverzifikace, tak regionální energetické kooperace? Nemá taková koncepce definovat pravidla bezpečnosti a cesty k eliminaci dominantního postavení kteréhokoli z dodavatelů zemního plynu? Koncepčně se vzdát možnosti aktivně (legislativně a spolu s celou EU) zajistit potřebnou míru bezpečnosti a spolehlivosti dodávek plynu a situaci řešit ústupem od plynu jako od čehosi nebezpečného a nevypočitatelného asi není nejsprávnějším řešením problému.

Ambiciózní projekty

Skupiny investorů spojených s elektroenergetikou si však možná úskalí ztráty dosud vyvážené struktury instalovaných výkonů dobře uvědomují. Největší český výrobce elektřiny ČEZ již definoval nejen potřebu rozšířit jadernou elektrárnu v Temelíně na původně plánovaný výkon čtyř tisíc megawattů, ale i náhradu výkonu mnoha uhelných elektráren plynovými. Ani jiné skupiny nechtějí zůstat pozadu. PRE, J&T, Pražská spalovna a mnoho dalších se zabývají myšlenkou výstavby paroplynových cyklů s využitím zemního plynu. Jedním z nejambicióznějších projektů zveřejněných v poslední době je výstavba paroplynové elektrárny o instalovaném výkonu 860 megawattů v sousedství Prahy.
Svůj úmysl ohlásila skupina RWE, která je u nás známá spíše v souvislosti s plynárenským podnikáním. Nelze však zapomínat, že RWE je především jednou z největších německých elektrárenských firem s mnohaletou tradicí. Odpověď na otázku, proč u nás nepůsobila v elektroenergetice již dříve, je nutné hledat v podmínkách privatizace Transgasu – společnosti bylo smluvně na dobu deseti let v elektroenergetických aktivitách na území ČR zabráněno. V současnosti je však již tato podmínka naplněna a RWE nic nebrání, aby využila synergického efektu plyn-elektřina k rozšíření portfolia tuzemských aktivit. Pokud se natolik obezřetný investor, jímž RWE bezesporu je, rozhodne postavit plynovou elektrárnu s natolik velkým instalovaným výkonem, musí si být jist, že se vložené investice náležitě zúročí. O důvod víc, proč se takových projektů nebát.

Jak čelit excesům

Plynové elektrárny – koncepce nekoncepce – jsou zkrátka realitou blízké budoucnosti. Laické představy o výstavbě nových „obrovských elektráren“ vycházejí většinou ze zcela mylného srovnání s uhelnými či jadernými obdobného výkonu. Zemní plyn je nejen ekologicky čistý, ale i značně kvalitní a jeho spalování má ve srovnání s jinými druhy primárních paliv řádově vyšší účinnost. To však znamená, že plynová elektrárna nejenže nezhoršuje kvalitu ovzduší, ale i plošně zabírá zcela minimální prostor. Technologie je účinná, a především bezpečná. Proč tedy do toho nejít?
Důvodem je míra spolehlivosti importu plynu, která dostala ošklivou ránu během takzvané lednové krize. Jakkoli se v ČR žádná krize prakticky neprojevila, příklady Slovenska, Maďarska či Bulharska varují. Není však asi jiné cesty než výrazně zvýšit diverzifikaci importu i dotvořit evropský plynárenský systém, aby byl schopný takovým excesům čelit. Technicky to možné je. Navíc po ratifikaci Lisabonské smlouvy již nebudou dodavatelé plynu ohrožovat členské státy EU, ale unii jako celek – a dle toho k nim bude také přistupováno. Další důvod, proč ji co nejrychleji podepsat.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče